Nečekaná

Cestu znáš stejně poslepu, tak co si vymejšlíš?
Máš rozsvíceno.
A pozoruješ dvě bosý rybenky na bílejch dlaždičkách.
Je noc.
Všichni spěj, tak potichu.
Jen si je pozoruj.
Stejně utečou hned, jak je objeví kočka.
Mňouká.
Za dveřma.
Ale tam je tma a všichni spěj.
Ty máš rozsvíceno.
A kdoví, jak tohleto dopadne.
Tu cestu znáš stejně poslepu, tak si nevymejšlej.

Čtyry

Stála ve vlaku,
v tý uličce
podél kupé,
v tý uličce,
kterou se vystupuje,
a v síťce po straně baťohu
měla zastrčenejch
několik snítek
máty

Máty,
co se dává do čaje,
máty,
co urvala na zahrádce,
máty,
máty peprný

Několik snítek
v papírovym kornoutu
s Indikou od Megasthena,
dole u stonků ještě trochu vlhkym,
protože ono to nebylo
zase tak dlouho,
co mátu vytáhla ze skleničky s vodou

Megasthenova Indika
se trhala
víc jak ve dví,
a to bylo celá
oblepená izolepou

Tak tam stála,
mačkala se v uličce
a viděla,
že nějak moc lidí
dneska vystupuje
tam
co ona

Snažila se mačkat
aspoň k té straně,
na které neměla
mátu,
aby se chudák celá
nezničila

Na Indice jí
vůbec nezáleželo

Šlo jí o mátu

A potom,
když dorazila domů,
zjistila,
že už mátu nemá

Nějak moc lidí
dneska vystupovalo
tam
co ona

Dost než víckrát

Napadlo vás někdy, že čas neutíká? Že čas se točí?

Bylo poledne.
Anebo ráno.
Na tom nezáleží, protože jsem zrovna vstávala z postele, a když vstáváte z postele, tak stejně lidem okolo říkáte "Dobré ráno" bez ohledu na to, že je možná poledne.
Smutné je, že jsou to právě oni, kdo vám sarkasticky odpoví "Dobré poledne" a tím vám dávají najevo, jak moc je hrozné, že vstáváte tak pozdě.
Závidí.
Ale závist není tak hrozná věc.
Aspoň mně teda nevadí.
V případě, že někdo závidí něco mně a né naopak.
Chápejte. Možná mi to dělá dobře.
Anebo vím, že když já závidím něco někomu, je to pořádně frustrující.
Na tom nezáleží, protože frustrující je kde co.
Třeba když vám ujede tramvaj.
Nebo když nemůžete v noci usnout.
Nebo když vstanete brzo a někdo jiný vstane až v poledne a hrozně šťastně vám řekne: "Dobré ráno" a dává tim najevo, jak se má, že dlouho spal.
To byste ho zabili.
Ale nezabijete.
Sarkasticky odpovíte "Dobré poledne" a snažíte se, aby si nemyslel, že mu závidíte.
Ale on si to stejně bude myslet.
Na tom nezáleží, protože příště to může být úplně klidně naopak.

Napadlo vás někdy, že čas neutíká? Že čas se možná točí?
Dost možná?
A že všechno bude víckrát?
Víc než dostkrát?

Anebo dost než víckrát?
To vás taky napadlo?

Na chodníku

"To je podvod!" křičela dívka v puntíkované sukni a blonďatý klučina jí opáčil: "Jenže ty nevíš, co je to umění!"
"Hm, to fakt nevim," musela uznat, a tak zmlkla. Tiše koukala na prázdný linkovaný papír vytržený z jeho sešitu a přemýšlela, co je to umění. Nakonec strčila papír do kabelky, hodila si nohu přes nohu a upila trochu bílého ze skleněné lahve.
Bylo teplo a oni seděli na chodníku v jednom městě. Slunce jim pálilo do očí a jedna z nich, taková bledší a drobnější, začínala mít opravdu spálená ramena.
"A až to skončí, tak půjdeme na ten gyros," říkal kdosi. Pointou bylo, že to ještě ani nezačalo.
"Co kdybychom tam šli rovnou?" protahovala ta spálená slečna, ale ostatní jen zaujatě kroutili hlavami.
Naše dívka v puntíkované sukni ještě stále tak trochu přemítala, co je to umění, ale vína už v ní zmizelo tolik, až by vám byla schopná říct, že umění je víno, umění je život, umění je slunce, zkrátka takovýty neoduševnělý kecy opilejch lidí, co nevědí, co je to umění.
Ten den se vrátila domů hrozně pozdě.
Bylo jí špatně ze slunce i z levnýho vína, zvracela do záchoda a říkala si: "Ne, sakra, tohle neni umění. Tohle fakt ne," a pak šla spát.

Když o tři měsíce později našla mezi hromadou jiných papírů právě ten nepopsaný linkovaný cár vytržený ze sešitu blonďatého klučiny, napsala na něj tučnou fixou slovo UMĚNÍ a pak ho vyhodila do recyklovaného odpadu.
A nebyl to podvod.

Jak jsem se měla

Uprostřed šedivýho dne vyrostly na dlouhejch chodbách koleje stovky a stovky barevnejch deštníků. S úsměvem jsem je pozorovala. Přála jsem si taky mít deštník.
Uprostřed šedivýho zamlženýho dne seděla jsem v pokoji na koleji a přála jsem si, aby buď přestalo pršet, anebo abych měla deštník. A možná tenkej svetr pod letní sáčko.
Uprostřed šedivýho zamlženýho popelavýho dne hodila jsem další tabletu šumivýho panadolu do hrnečku s vodou a pak čekala, až budu moct zapíjet migrénu.
Uprostřed šedivýho zamlženýho popelavýho vlhkýho dne, napadlo mě, že bych už měla jít na přednášku. A že bych si měla na cestu ohrnout nohavice džín a po cestě koupit další krabičku šumivýho panadolu.
Uprostřed šedivýho dne otevřela jsem na koleji lahvičku coca-coly a nikam jsem nešla.

Brejle

Ahoj, všechny vás zdravim. Jen pro začátek bych chtěla říct, že brejle jsem našla. Byly na dně krosny, chápete to?

Trochu mi to připomnělo jeden sen, kterej se mi už leta vrací. V tom snu přijdu domů a zjistim, že jsem z kabelky ztratila něco fakt cennýho, chvíli jsem zděšená, ale pak si uvědomim, že je to jenom sen a že ve snech si můžu dělat, co chci. Tak si řeknu, že tam tu věc chci mít zase zpátky a ona tam hned je. Tohle bylo podobný.

Ty brejle jsem z krosny vyndala a přinesla ke srubu, zatímco krosna už jela s tátou do Prahy. No a pak celý to pouzdro s nima najdu v Praze a ještě k tomu na dně, kam si je ze zásady nikdy nedávám, protože je vždycky balim jako poslední až úplně navrch?

Muselo se mi prostě jenom zase něco zdát.

No ale hlavně jsem vám chtěla říct, že děkuju a že mi už teď chybíte. Já říkala, že nechci domů.

Vaše

Takovej

Takovej skvělej den, řekla si tlustá tramvajačka a vypotácela se z vozu. Opřela se o zábradlí zastávky a zapálila si.

Milovala bouračky, milovala zdržování, milovala, když mohla vzít do ruky palubní vysílačku a říct něco ve stylu: "Takže panstvo, před náma se stala dopravní nehoda, zprůjezdněj to tak přibližně za deset minut." A pak se vypotácet z vozu, opřít se o zábradlí zastávky a zapálit si. Pokecat s dalšíma tramvajákama.

Sledovat poldy a houkající auto s nápisem NEHODY, nervózní cestující, co utíkaj pryč a snažej se jít aspoň kousek pěšky...

Takovej krásnej den.

Tři

Byla jsem malá
a byla jsem
poprvý u moře

Dostala jsem vyrážku,
asi ze slunce
nebo z opalováku,
ale hlavně hned
první den
jsem byla úplně
obsypaná
malými červenými pupínky
a nemohla jsem do vody,
protože ta sůl
pálila

Pořád jsem musela
nosit tričko
a kraťasy
a musela jsem sedět
ve stínu,
aby na mě nešlo
slunce
a abych se nemusela
mazat

A pak mi dovolili
jít si namočit
aspoň nohy
Jenom po kolena,
řekli
a já šla

A stála jsem po kolena
v moři
a bylo to super

Pak mi došlo,
že se nikdo nedívá
Šla jsem o kus dál,
vodu jsem měla
asi tak
do půli stehen
a čekala jsem

Dokud nepřišla vlna
a neošplíchla mě zepředu
úplně celou

A když se hnala další,
otočila jsem se,
jakože už jdu
Nechala jsem se
ošplíchnout zezadu úplně celá

Měla jsem sůl
ve vlasech,
v očích,
v puse,
měla jsem mokré tričko,
kraťasy
dioptrický brejle,
který jsem ještě tehdy nosila,
a smála jsem se na celý kolo

Pálilo to
jako sviň

Říkala jsem po kolena,
hubovala mě maminka
a hnala mě pod
plážovou sprchu

Já nic, mami,
chechtala jsem se

To ty vlny

Dneska večer

Dneska večer... vobrečim do polštáře jednu katarzi. Možná jednu z mnoha, ale možná jsem ještě na žádnou tak napjatě a tak dlouho nečekala.

 Možná teď konečně vim, k čemu to všechno bylo.

 Možná teď konečně vim, jak to dopadlo, protože ono je vlastně nejhorší, když se mezi všemi těmi otázkami typu Jak to dopadne musíte čas od času zeptat, Jestli to vůbec dopadne.

 No a nebo jsem prostě jenom přehnaná a zase vidim všechno v ničem. Dneska tu katarzi vobrečim do polštáře.

 Od zítřka všechno dobrý.

Šla jsem

Šla jsem na kafe s počasím. Bylo už celý dva dny hezký a tohle sobotní čerstvý odpoledne mi dovolilo vyrazit ven jen ve svetru, tak jsem mu řekla: "Hele, počasí, pojď, dáme si kafe, jedno presso nebo kapučíno, prostě tak jak to máš rádo, já tě zvu." A šly jsme.

Seděly jsme v tý kavárně, co je hned pod náma, pily jsme překapávaný, co ho maj občas dobrý a občas pěkně hnusný, a bylo nám fajn. Já a počasí, usmívaly jsme se na sebe a říkaly si to je ale dneska hezky, viď? a vůbec nám to nepřišlo divný.

A pak počasí dopilo kafe a jak bylo v rozmaru, řeklo, že by si dalo víno, ideálně červený. Tak já proč ne, daly jsme si víno, ono červený, já bílý, protože červený mi moc nechutná, a pily jsme a kecaly vo počasí a já trochu vo chlapech a ono vlastně taky dost vo ničem, ale smály jsme se a seděly tam, dokud nebyla úplná tma.

Nakonec jsme se zvedly a každej šly domů, bylo nám hrozně dobře, tak zase někdy, dobrou noc.

Ráno jsem se probudila a venku bylo hnusně jako ještě nikdy. Počasí to asi přehnalo.

Před týdnem

Řidiče, co zastavují na kolejích tak, aby do nich narazila tramvaj, považuji za ignoranty. Naštvané tramvajáky, co je nejdřív prozvoní, pak cuknou celým vozem a prudce se znovu rozjedou, až mi na sukni šplíchne kafe ze zavřeného termohrníčku, považuji za debily. Netěsní mi termohrníček a to je celá pointa.

Prší

Prší a venku je hnusně. Prší a venku je tma, prší tam už skoro dvacet čtyři hodin v kuse a nehledí to přestat. Prší a hned v první chvíli, kdy jsem se dneska ráno posadila na posteli, se mi zamotala hlava a ještě pořád to nepřešlo. Prší, prší tak, že jsem se musela přidržet stěny. Prší a kočka se mi otírá o nohy, asi celou noc spala a teď je jí podobně jako mně. Prší a pršelo celou noc, do něčeho jsem šlápla, jsou to kočičí blitky, takže asi v noci nespala, to je z toho, že je tu taková tma. Prší a kočka má hlad, já ne, je mi z toho všeho špatně.

Prší a nikam se mi nechce, nic nechci dělat, nikoho nechci vidět a s nikým nechci mluvit.

Prší a já se silou vůle nutím vyrazit ven, na nohou mám holinky, v ruce deštník, i když neprší zase až tolik, jenom pořád a studeně a já nechci mít mokrou hlavu. Prší a mně se líbí, jak můžu beztrestně šlapat do kaluží. Prší a lidé na tramvajové zastávce se mačkají pod stříškou budky, aby nezmokli, nevím, proč s sebou nemají deštník, až na tu jednu, ta ho má, ale nechápu ji. Prší a ta slečna stojí pod stříškou budky a nad sebou drží rozevřený deštník, divně si mě prohlíží, jako bych já byla ta mimo, když s rozevřeným deštníkem stojím na dešti.

Prší a já nic nechápu, nic se mi nechce, nad Prahou visí ocelové nebe, tak se před ním schovávám do tramvaje, která je plná lidí. Prší a okénka tramvaje jsou zevnitř zamlžená, je to trochu nechutné, vlastně okolo sebe vidím všechny ty bacily a vidím, jak je dýchám a dostávám do sebe. Prší a paní v kožených rukavicích, nad kterou stojím, otírá okno, aby viděla ven, asi se chce podívat, asi to tu nezná, asi neví, jak to tu vypadá, nebo chce utřít ty viditelné bacily a neuvědomuje si, že je akorát všechny dostává na tu svoji koženou rukavici. Prší a já si chci sednout na její místo, jen co se zvedne a vystoupí.

Prší. Prší a je hnusně, už sedím, je mi strašná zima a vůbec nechápu, kdo to všechno vymyslel. Prší a mně se nic nechce, nejradši bych si lehla a usnula nebo se aspoň na všechno vykašlala. Prší a já mám dojem, že mi tady v té tramvaji snad proprší mládí.

Prší a já čekám, kdy to konečně skončí. Prší.

Oxford

„Avie srazila v noci krávu. A pak nabourala do dalších aut. Silnice se zacpala v obou směrech, tak si jeden čekající řidič odskočil a spadnul z mostu, ze kterýho močil.“
„To si děláš srandu, ne?“
„Nedělám, fakt. Byl nakonec jedinej zraněnej.“
„A co ta kráva?“
„Tý se taky nic nestalo.“
„Tak aspoň že tak. Ale jsou to teda věci, to ti povím.“
„To jsou.“
Plavali jsme dál tichým tunelem. Už asi hodinu. Nevěděla jsem, kam nás to dovede a radši jsem se neptala. Kruhový tunel, stovky metrů dlouhý, plný vody. Na stropě byla každých pět metrů připevněná dlouhá zářivka.
Plavali jsem se skafandry a kyslíkovými bombami na zádech.
„A víš co ještě?“ zeptal se a já odpověděla, že nevím.
„V obci Hulín ukradlo několik nezletilých traktor.“
Zasmála jsem se a průhlednou kyslíkovou trubicí prolétla spousta bublin.
„To máš z toho filmu, ne?“
„Jo,“ řekl a bylo vidět, že se taky usmívá.
To je blbost, napadlo mě ještě a pak jsem se zarazila a zůstala šlapat vodu na místě.
„Kudy dál?“
„No snad rovně, ne?“
„Jseš si jistej?“
„A kudy jinudy? Je to pořád rovně.“
„Já ti nevím.“
„Poplav, prosím tě, tohle nemá cenu.“
A tak jsme plavali ještě dál, pořád rovně.
„Už tam budeme?“
„Nevím, říkali rovně, dokud neuvidíme černá vrata.“
„Černá vrata. Ale neříkej mi, že ten Josef to každý ráno plave. Tohle celý.“
„Třeba má nějakou zkratku.“
„To je blbost.“
Chvíli jsme mlčeli.
„Chtěl jsem říct,“ pokračoval. „Že Matyldě je vážně líto, že tě tam tenkrát nechala tak dlouho čekat.“
V krku se mi udělal knedlík, začaly mě pálit oči.
„Vážně?“ zeptala jsem se nakřáple.
„Jo, vážně. A taky ti vzkazuje, ať se na ní nezlobíš. Udělala chybu. Neměla ti říct tolik hnusných věcí a pak prostě odejít. Ještě k tomu za někým jiným.“
Přerývaně jsem se nadechla.
„To všechno říkala?“
„Doslova.“
Zastavili jsme se a dívali se na sebe.
„Díky,“ vypravila jsem ze sebe nakonec. „Mně zase říkala, že se na tebe nedokáže pořádně zlobit. A že na tebe myslí.“
Pomalu kývnul.
„Plaveme dál?“
„Jo.“
Už mě bolely nohy i ruce. Hlava i žaludek.
Konečně se před námi objevil konec tunelu.
„Možná bys měla Matyldu zase někdy navštívit.“
„Možná. Udělám to.“
Usmáli jsme se na sebe takovým tím usměvem, kterým se smějí dva lidé se společným všem ostatním neznámým tajemstvím.
„Mám Matyldu ráda,“ řekla jsem, když jsme doplavali až k velkým černým vratům.
„Ale ne, píšou tu, že se máme vrátit zase zpátky. Tak pojď.“
„Ale ne, máme takovou smůlu. To se může stát jenom nám dvěma.“
„Nemysli na to, poplav. Už jsem ti říkal to o té Avii?“
„Co?“
„Jak srazila tu krávu.“
„Jo, tos‘ mi říkal. To jsou věci, povím ti.“
„To jsou.“

Jsme

Máme těžký život, jsme úžasní, jsme skvělí, jsme krásní a nikoho to nezajímá! Umělecká láska a znáš to... My potřebujeme srdce lámat, prospívá to našemu psychickému i fyzickému vývoji. (Protože fakt hrozně kradu) Máme potenciál, a proto jsou k nám někteří slepí, zatímco druhým z nás běhá mráz po zádech. Hlavně je důležité být neustále zamilovaný. Protože pořád je přece do koho. A čím jsme zamilovanější, tím snazší je zamilovat se do nás. A pak máme zase zlomené srdce a všechno se to opakuje dokola a dokolečka. Nikdy to nebude mít konec, protože metafyzika. Máme se rádi. Pijeme víno, odmítáme stereotypy (ač v některých sami létáme) a neustále vypisujeme propisky. Všimněte si někdy těch hvězdiček v našich očích a těch mozolů na prostředníčcích psací ruky. Protože ještě pořád jsme a snad i budeme.

Ranní

Když se ráno probudíte a máte hlad a víte, že nechcete jíst ani mrkev nastrouhanou s jablkem, ani jogurt, ani nic jiného, co by se nerozcházelo se zásadami zdravé výživy, a tak hrozně dlouho nevíte, až si namažete kus housky s medem, jíte to a říkáte si "jsem já to ale hříšnice", jenže vás to vůbec neuspokojuje a když sníte poslední kousek, tak už je vám úplně jasné, že to teda vážně nebylo ono, tak nakonec sedíte a cpete se piškotama s nutelou a to vám konečně začíná být dobře...

Obraz v minulém čase

Doufala, že to víno trochu zteplá, než vyleze z horké sprchy. Musela toho dneska ještě tolik udělat, ale byla jí hrozná zima. Třásla se a nevěděla, jestli je to jenom těmi mrazy za oknem nebo takovým celkovým rozpoložením dne. Prostě se potřebovala trochu uvolnit. Rozhýbat pod teplou vodou ztuhlá ramena, dát si to víno a pak zase na chvíli zasednout k práci. Kdyby to jen nebylo všechno tak studené. Občas podezřívala ledničku, že jak venku mrzne, víc lední. Každopádně na nechuti k otevírání jejích dveří viděla i určité plus. Aspoň si tam během práce pořád pro něco nechodila. Chci léto, napadlo ji ještě, když za sebou neochotně zavírala dveře koupelny s představou, že teď bude muset sundat všechny ty svetry.

Taky to čteš pořád dokola?
Co?
Všechno. To co máme, co máš ty, to co jsme napsali... Prostě to všechno.
Někdy. Nevím, mívám pak pocit, že znovu prožívám chvíle, které prožívat nechci.
To já taky. Ale nevadí mi to. Nemůžu si pomoct. Pořád to čtu, pořád dokola a pořád si to připomínám. Myslím, že se to musí prožít. Úplně všechno, každá radost, každá bolest. Do všeho se musíš položit a pořádně se v tom vyráchat, protože jinak to nemá žádnou hodnotu.
Není to trochu moc?
Copak se dá někdy něco prožít moc?
Ale nestačí si to prožít jednou?
Mně ne. Já si to musím připomínat. Já to čtu pořád dokola.

A pak se udělalo během několika minut chladno, obloha se zatáhla, párkrát blýsklo a spustil se déšť. Prudká červencová bouřka. Děti utekly schovat se do stanů, až na řev potoka a hromů bylo všude ticho.
Stáli jsme spolu na malém dřevěném mostě, opírali jsme se o jeho zábradlí a koukali dolů do rychle tekoucí vody.
"Slyšíš, jak to duní?"
Pršelo nám na záda.
"Miluju bouřku. Miluju bouřku tady."

Krčila ses v koutě, jakobys nechtěla, aby si tě někdo všiml. Třásla ses. Schovávala ses před něčím, co jsi ani neuměla...
Přeskočit. Tuhle část přeskočit.

Pod nohama mi křupal čerstvě napadaný sníh. Byla jsem trochu zklamaná. Ještě před chvílí nervózní a plná očekávání, ale teď zklamaná.
No co, opakovala jsem si pořád dokola. Asi jsem se prostě spletla. Jako už tolikrát, koneckonců.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, bělost sněhu mě pálila do očí. A najednou jsem měla pocit, že mi to možná začíná být trošku jedno. Jakoby na tom už nezáleželo. Nechat věci plavat a čekat. A kdyby se to vleklo moc dlouho, tak za ním udělat velkou tlustou čáru.

Stejně na ten den nikdy nezapomene.

Až...

Čekám, až mi inspirace rozcuchá vlasy. Rozcuchá vlasy a rozzáří oči. Až se dotkne hřbetu mé ruky a srdce se mi z toho rozbuší. Protože po kapsách mám spoustu citů. A protože mlčíš zbytečně. Tak hrozně moc zbytečně...

Rudými

Pršelo. Na tramvajové zastávce pod stříškou stály dvě šedesátnice, obě byly opilé, kouřily cigaretu a nahlas se smály pánovi, který stál vedle nich a hrál na foukací harmoniku, na lavičce o sklo zadní stěny měl opřenou kytaru a snažil se udělat dojem. Těžko říct, jestli to byl jejich starý známý nebo náhodný kolemjdoucí, osamělý vlk z kavárny, která měla dnes prodlouženou otevírací dobu, nebo jen potulný umělec snažící se dostát pochopení. Nabízel jim svá cédéčka, ta jedna si ho rovnou s chutí koupila.
Stojím tam a poslouchám, jak se ty dvě smějí a pobrukují si do rytmu jeho melodií. Se slovy, že na rozloučenou, protože už mu to brzy pojede, hraje Millera a ony zasněně broukají.
Směju se. Své rudé rty mám doširoka roztažené, i když jsem to tak dlouho nedělala, i když to vlastně hrozně bolí. Směji se, skoro už nahlas a do očí se mi derou hořké slzy. Mám chuť být s nimi chvíli stará, chuť znát tu Millerovu melodii, chuť si s nimi zazpívat. I kdyby měl najednou spustit tu trapnou profláklou o tom, že život je jen náhoda, zpívala bych. Život sice náhoda není, ale zato plyne jako voda, kterou láska ve víno promění, a tak se mi chtělo čím dál tím víc brečet, ale tak, aby si toho aspoň jedna z nich všimla a přišla blíž a řekla, abych s nimi byla chvíli stará a veselá. A já abych jí na to řekla, že miluju, jak jsou šťastné a tolik toho vědí, jak mají mokré boty a kouří cigaretu a je jim to všechno jedno.
A pak se zpoza rohu vynořila dvacítka, on popadl kytaru a deštěm utekl k jejím dveřím. Ty dvě se zasmály, zamávaly mu a odešly pryč.
Neuvěřitelné, mám chuť zašeptat a podívat se na toho pána, co stojí hned vedle mne, a dostat od něj pohled plný porozumění a obdivu. Neuvěřitelné.
Vytáhla jsem z tašky sešit a se širokým rudým úsměvem jsem se začetla mezi řádky. A zase se mi chtělo plakat. Štěstím. Prohrábla jsem si svoje zkudrnatělé vlasy, když se zpoza rohu vynořila dvanáctka, já nasadila kapuci a vyběhla do deště k jejím dveřím.
A ta krásná chvíle skončila. V temném okénku tramvaje vidím sebe, své vlnité vlasy, své modré oči a své rudé rty. Tyhle krásné chvíle jsou věčné.

Krajina Přání

A z krajiny přání, kde se cítím být konečně doma, píši výhružné dopisy pánům a jejich slečnám. Proč už jsi nikdy nenapsal, otevírám každý z nich a ptám se dál a dál, dokud papír stačí a ruka nebolí. Kde jsi nechal hlavu, co se ti v ní honilo a co vlastně chceš? Kdo jsi a proč už nechceš vědět, kdo jsem já?

Z krajiny přání, kde se cítím být šťastná, posílám mužům a jejich slečnám sladká lízátka s příchutí jahodovou. Proč máš tak naspěch, ptám se přitom a hloubám nad nepřetržitostí času. Říkají, že když potkáš opravdovou lásku svého života, čas se zastaví. Nemají pravdu.

Teď z krajiny přání, kde se konečně cítím být sama sebou, posílám úsměvy mužům a jejich slečnám. Vrať se a věnuj mi ještě jeden rozzářený pohled, šeptám ozvěnou a čekám, co bude dál. Jsi jenom přání a můžeš, co chceš.

V krajině přání, kde jsem konečně pevná v kramflecích, běhám po louce a myslím na muže a jejich slečny. Proč, syčím skrz zaťaté zuby a nechávám se dál a dál unášet vánkem věčných teorií a nápadů. Kdy přijde konec? Muži a jejich slečny stejně stojí někde opodál, hřejí si navzájem ruce v kapsách a protírají prokřehlé nosy. Mají své starosti, tak jako já, v krajině přání.

Z krajiny přání, kde se konečně cítím být doma, píši výhružné dopisy pánům, jejichž pohled se mi navěky vryl do paměti. Výhružné dopisy s mnoha otazníky. A každý z nich končím
S láskou, Tvá.

Poslední dobou

Poslední dobou dost často sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Máš pocit, jakoby ti někdo vrazil nůž do zad, pak se ještě jednou usmál a odešel. A ty nechápeš proč.
Dostáváš se do fáze, kdy z toho obviňuješ všechny okolo, ale pak tě napadne, že si možná za všechno můžeš sama. A začneš mít pocit viny vůči těm, které jsi ještě před chvílí obviňovala. Pořád si říkáš, že je to tvůj problém a že ses neměla tak lehce nechat vtáhnout do víru nadějných představ, protože jedna vlaštovka přece jaro nedělá. Nemůžeš uvěřit své nepoučitelnosti.
A pak ti přijde, že tvůj věčný realismus a tvá věčná uvědomělost začínají dost silně upadat. Že možná žiješ ve spoustě omylů a najednou nevíš, co je vlastně pravda, čemu můžeš věřit a čím si můžeš být jistá. Napadá tě, že vlastně nic není takové, jaké se to zdá.
V návalu těch myšlenek padáš na kolena a chce se ti plakat, ačkoli ti vlastně nikdo nic neudělal, ačkoli se vlastně nic nestalo.
A pak zase sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Nechápeš to. A to ti vadí. Cítíš se bezmocná, když něco nemůžeš pochopit. A taky tě neustále překvapuje, jak se všechno opakuje. Jak se dostáváš do stejných situací a děláš v nich stejné chyby. Jenže teď opravdu přes všechny výčitky nevíš, čí to byla chyba.
Tak ještě chvíli čekej.

Prokletá du-formo. Opět jsi toho řekla víc, než jsi chtěla.