Dnešní večer?

Šla jsem okolo bloku. Dvakrát dokola. Nebyla jsem schopná zabrousit konečně do domu. Konečně vytáhnout ten svazek klíčů a vejít. Ne, dnešní text nesmím publikovat dnes. To by bylo přece proti všem zásadám.
Cestou jsem si přeříkávala svoje myšlenky. I ty, které jsem právě napsala v tramvaji. Napadlo mě, jak když "tohle nenapíšu, tak svět přijde o TAKOVOU spoustu literárních skvostů..." Blbost! Na jednu stranu miluju naše pseudoliterární večery. Na druhou stranu, tohle bylo moc. Jak jsme si posílali vlastní notýsky, vzájemně si vyznávali city a podporovali se? Ach...
Dnešní večer je něco tak zvláštního. Mám ráda, jak můžeme společně otevřít naše duše, společně si zanadávat na problémy, společně se podpořit, společně si dodat sebevědomí a společně se odvážit k věcem, které bychom sami od sebe nědělali.
A způsob, jakým se mi právě teď pletou písmenka na klávesnici, o tom svědčí víc než dost.

Tak ještě jednou. Ač je pondělí, miluju dnešní večer. A děkuju za něj. Jo a Baruš... Vím, že to budeš číst. Patříš mězi NĚ. Taky Tě mám moc ráda.

Štědrý večer nastal

Vyhrabala jsem svou starou tvorbu z roku 2007.

No, tak je to zase tady. Za okny už je dávno tma a my sedíme u stolu, nečesaní, nastrojení a samozřejmě rádi. Celý den jsme museli čuchat lákavé vůně z kuchyně, ale ani ždibíček jsme nemohli ochutnat. A tak se teď, řádně natěšení, klepeme u stolu a děkujeme Pánu Bohu, že nikdo z naší rodiny (dokonce ani babička) nemá oblibu ve slavnostních proslovech.
Jenže to by přece nebyla žádná spravedlnost, kdyby se aspoň trošičku nezdržovalo. Proto tatínek rozlévá víno do skleniček a dokonce i my, nezletilci, (při troše dobré vůle a přimhouřenýma oběma očima) najdeme na dně pár kapek Modrého Portugala.
Jako na povel si všichni stoupnou a ťukají o sebe skleničkami. Na tvářích vyceněné chrupy a strnulé výrazy, oči mžikají z jednoho na druhého, jak člověk nestíhá obdařit každého s kým si právě ťuká alespoň plachým úsměvem.
Konečně je toto utrpení za námi a naše hladové ruce se natahují po prvních klobáskách. Jenom táta si nesednul a pořád o něčem přemýšlí. Nakonec (naneštěstí pro nás) vyslovil své myšlenky ještě předtím, než jsme se stihli zakousnout.
„Dokázal by někdo z vás spočítat, kolikrát to cinklo?"
Babička, která absolutně vůbec nevěděla co právě řekl, ale nějak pochopila, že by ještě neměla jíst, si vytáhla kapesník a nezaujatě se vysmrkala.
„No, to je jednoduchý," snažila se to co nejdřív vyřešit mamka. „Je nás tu pět a každej cinkne čtyřikrát. To je dohromady dvacet."
„No jo, ale když si ťuknou dva lidi, tak je z toho jedno cinknutí," namítnul táta a problém byl na světě.
Bratrovi, který má z naší rodiny nejmatematičtější mozek se začalo kouřit z hlavy, jak usilovně přemýšlel a snažil se znovu si vybavit postupné cinkání a vzpomenout si kolikrát to za dnešek slyšel. Nakonec došel k velice zajímavému závěru.
„Mám pocit, že za dnešek jsem slyšel sedmdesát dva cinknutí. Když vezmu v úvahu, že tři mě ráno probudily, šestnáctkrát jsme cinknuli při snídani nožem, třicet pět se jich ozvalo za celý den z kuchyně, tři, když maminka vyndavala něco ze skříňky a šest, když jsme chystali na stůl, tak mi vychází číslo deset. A pokud jsem někde neudělal nějakou pitomou numerickou chybu, tak to při přípitku cinklo desetkrát."
„To je blbost. Vždyť nás pět, nemůže cinknout jenom desetkrát, ne? To přece muselo bejt trošku víckrát..." argumentovala jsem já.
„Já teda souhlasím s Lukášem..." zastal se ho táta. „Pokud dohromady ťukneme dvacetkrát a dvě ťuknutí jsou jedno cinknutí... tak dohromady cinknem desetkrát... jo, to souhlasí."
„Stejně je to blbost."
„Tak to vyzkoušíme, ne?" navrhla maminka, jelikož už byla nejspíš značně vyhladovělá a taky jí to začínalo míchat.
„A co vlastně celou dobu řešíte?" to se zase zeptala babička, která se už stihla dvakrát vysmrkat.
„Řešíme, kolikrát jsme si při přípitku cinkly. Já tvrdim, že dvacetkrát, ale zbytek tvrdí, že desetkrát, takže to musíme vyzkoušet," vysvětlovala maminka, aby babička nebyla tak moc out.
„Tak ok. Nejdřív já..." ujal se toho táta. „a počítejte; S babičkou – jedna, s Lukášem – dva, s maminkou – tři, s Barčou – čtyři. Teď ty, Lukáši."
„Fajn. S tátou -„
„Ale ne! Se mnou sis už ťukal. Ty už ťukneš jenom s babičkou, maminkou a Barčou."
„Jo aha... takže; s babičkou – jedna... teda blbost! S babičkou – pět, s maminkou – šest, s Barčou – sedm. Teď Barča,"
„S babičkou – osm, s maminkou – devět,"
„S babičkou – deset. Ty jo, ono to fakt vyšlo!" zakončila to překvapeně maminka, popřála nám dobrou chuť a pustila se do jídla.
Babička (ještě stále mírně nechápajíc) ochutnala první lžíci rybí polévky a zvolala, že je to opět naprosto výborné!!!
„Ale stejně nevim, proč jsme se s tim tak počítali," pronesl po chvíli ticha brácha. „vždyť na to musí existovat nějakej vzorec. Pučte mi papír..."
„Ne!" zvolali jsme jednohlasně. „Veselý vánoce, Lukáši... a dej si ještě klobásku!"

Nostalgie je stejně zvláštní věc...

Když víte...

Když víte, že vás někdo rád vidí. Když víte, že někomu stojíte za úsměv. Když víte, že se někdo zasmál vašemu vtipu. Když víte, že všechno okolo má důvod. Když víte, na čem doopravdy záleží. Když víte, že jste měli krásný den. Když víte, že byste nejradši nikoho neviděli. Když víte, že se můžete vykašlat na ty, kterým nestojíte za vlídné slovo. Když víte, že se máte kam vrátit. Když víte, že bude líp. Když víte na co se těšit. Když víte, kde jsou vaše hodnoty. Když víte, kde jsou hodnoty druhých. Když víte, co potřebujete. Když víte, proč se cítíte tak, jak se cítíte. Když víte, co a koho máte rádi. Když víte, že zpívat může každý stejně tak dobře jako létat.

Když víte, že je dobré vědět.

Mína král!

Když si do domu pořídíte kočku s aristokratickými rysy a se sklony k zavedení absolutismu a krutovlády, čekají vás veselé chvilky. Naši Mínu máme teprve přes rok. A dejme tomu, že už jsem hodně dlouho nemohla dělat „prostě co chci“, aniž by mě u toho nepozorovala nebo se mi v tom nesnažila zabránit. Mína dělá scény, když cvičím na flétnu. Běhá celým bytem tam a zpět, vráží do zdí, dostává smyky na parketách a když po cestě něco rozbije, jenom škubne zadní nohou a odkráčí, jakoby říkala: „Ukliď to!“ Mína nenávidí zavřené dveře. Když je na jedné straně, dobývá se na druhou a naopak. Je jí jedno, čí je sklenička s vodou na stole, Mína král přece může pít, z čeho chce. A proč bych jako nesnědla tu kytku ve váze?

Největším nepřítelem je pak samozřejmě můj počítač. Malý nevinný přístroj, který mi zajišťuje konktakt se světem. Když přijdu odpoledne domů ze školy, většinou si uvařím kafe, sednu si na sofa, na klíně rozevřu notebook a začnu zjišťovat, co je kde nového. Půl minuty poté přichází Mína a opakuje se náš každodenní oktrojovaný scénář.

To, že jsem ti právě skočila na břicho, znamená, že máš okamžitě vypnout tu věc a podrbat mě za uchem. Ták, ano, začínáš mít vážně rychlé postřehy. Teď si lehni, ať se na tobě můžu natáhnout jak široká tak dlouhá. Hele mně je ale jedno co máš zrovna na sobě a že to budeš mít všechno od mých chlupů. Já se teď tady prostě budu po tobě válet a ty si to pak nějak vyřeš. A nešťouchej do mě pořád. Musíš mě šimrat pod krkem a drbat za ušima. Láskyplně. Jsi nemožná. Vezmi si příklad z toho, jak do tebe pořád zatínám drápy, takhle se vyjadřuje láska! Ještě ti ometu obličej ocáskem. Neškleb se, nikdo na to neni zvědavej. Tak a teď jdu. A jestli ten počítač zase zapneš, tak se vrátim!

Většinou v tuto chvíli vážně odejde, ale má to jeden háček. Pokud okamžitě nejdu za ní, začne zoufale mňoukat ve druhém pokoji. Tváří se, že má hlad nebo že se jí stalo něco strašného, ale většinou se jen dožaduje pozornosti a ujištění, že nám na ní záleží. To znamená, že když ji potřebuju umlčet, stačí hlasitě zavolat její jméno s otazníkem na konci a do projevu vložit co nejvíc obav o její velectěné zdraví. To ji ujistí, že se o ni jak se patří bojím. A taky že jsem ještě pořád nezapnula počítač.

Podobně veselé chvilky nastávají, když se učím...

To, že jsem ti právě skočila na břicho, znamená, že máš okamžitě odložit tu učebnici a podrbat mě za uchem!

...když se snažím opsat si spolužaččin sešit...

Je mi jedno, čí to je. Prostě to rozkoušu, chutná mi to!

...nebo když se snažím najít v hromadě papírů něco konkrétního.

Jůůů, papír! A další papír! Všechny jsou moje! Všechny je zničim! Jéééé! Huráááá! Ještě!

Hlavním problémem ale stále zůstává její neskutečná šikovnost a inteligence. Ano, už když jsme si ji přivezli, bylo nám jasné, že chytřejší zvíře jsme sehnat nemohli. (Šikulka koťátko, udělalo e-e do bedýnky, no jó, ty seš tak sladká a šikovná a umíš se tak hezky vykakat...) Věřte mi, netrvalo zase tak dlouho a Míně došlo, jak snadné je skákat nám zezadu po krku, když sedíme na židli nebo se nám uvelebit na zádech, když si zavazujeme tkaničku. Mína přišla na to, že prkénko mísy se dá tlapkou zvedat a nechat padat a že to dělá překrásný zvuk. Že do kovového sítka ve dřezové výlevce se dají zaseknout drápky a dá se s ním řahtat také s podobně nádherným zvukem, ikdyž o trochu ubožejším teda. Míně došlo, že veliký nepřítel je plastová bedna s jejím záchodovým stelivem a od té doby se nám krabice přesouvá po bytě až nadpřirozenou rychlostí, opět doprovázena hlasitými zvuky. Nebo se nám postupně začaly ztrácet drobné části domácnosti, protože Mína objevila, jak zábavné je zastrkovat je pod koberec a pak se je snažit (většinou neúspěšně) vyndat. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Jednoho rána Mína zjistila, jak funguje klika.

Stála v předsíni, zoufale škrábala na zavřené dveře, za kterými spal můj bratr, mňoukala a nebyla k utišení. (Co jsem to říkala před chvíli o zavřených dveřích?) Po chvíli jí došlo, že se na druhou stranu asi opravdu neproškrábe, tak začala útočit na kliku. V minulosti už to párkrát zkusila, ale nikdy se jí to nepovedlo. Tentokrát ale ano. Skočila tak šikovně, že se dveře s ostrým (moc pěkným) zvukem otevřely a ona vběhla dovnitř. Letěla jsem za ní.

„Míno, to si děláš srandu. Mazej ven,“ křičela jsem šeptem, ale jí to bylo docela jedno. Potěšeně se uvelebila mému bratrovi na obličeji a koukla na mě.

Co je? Jsem král!

Tenhle

Jdu po ulici, šlapu po hvězdách a přijde mi to krásný a smutný zároveň. Tenhle svět už tu jednou byl, nemyslíš? Je tma, přede mnou hoří ohně a já jdu k nim. Spousta lidí pobíhajících tam a zpět, křičících cosi o konci světa. Na zemi prach, ve vzduchu popel, všude okolo zápach spáleniny.

A co ty hvězdy?

Jo, tohle už tu bylo. Marnost nad marnost, říkám si a zvedám jednu hvězdu ze země. Je ostrá a studená. Dobře si ji prohlížím, ale nakonec ji strčím do kapsy a jdu dál. K těm lidem.

Přidat se k nim?

Ne. Ukázat jim tu hvězdu. Měli by šlapat spíš po hvězdách než po nasáklém těžkém popelu. Navíc v té mlze okolo sebe asi vážně nevidí.