Jsem tvůj sen?
Přál bych si říci ne.
Proutěné křeslo, lampa, protože jsme se dlouho neviděli, nesu ti noviny, abys měl co číst, až odejdu tam, kam se ti nikdy nechtělo kvůli tvé přehnané zodpovědnosti a strachu, který tě vždy úplně ochromil, až ses nemohl z toho svého křesla zvednout a utéct.
Co jsi říkala?
Máš štěstí, že kocour spí někde jinde, protože jinak bych tě odsud vyhodila, ty aktére, co se každé druhé ráno líčíš před zrcadlem víc, než kterákoli ženská a potom děláš, jak seš si jistý v kramflecích.
Kde jsi byla?
Jo a taky jsem chtěla říct, že každá další kachna, která tudy proletí, bude muset uhnout, protože pro čtyři už tu vážně není místo, když sem neustále nosíš zbytečný nábytek a je to tu zakrámovaný, až to bolí, protože tvoje oči jsou prostě zelené.
Tvoje taky.
Chtěla jsem jít ke kadeřnici, ale pro samé samsony jsem nemohla, když jsi mě v tom nechal samotnou a sám sis lítal po barácích a sháněl, kdo kde odhodil obal od žvýkačky, jakobys jich už neměl dost a musel pořád něco vařit s tou svou kuchařkou.
Říkala jsi strach?
Jo, slyšela jsem, jak sousedka od vedle křičí jak na lesy jenom proto, že její kanárek sežral všechny jogurty a jí nenechal, takže můžeš být rád, že já na tebe mluvím úplně klidným hlasem a vadí mi jen to, že necháváš stále otevřená okna.
Tak třeba nemám hlad, no.
Ale o to přece nejde, když spíš, tak je jasné, že budeš chrápat, jenže já bych asi ráda měla v ložnici trochu víc světla a to ne proto, že bych se bála tmy, protože strach je spíš tvoje specialita, ale spíš proto, že mě už opravdu bolí nohy.
Taky jsi tak zmokla?
Nevím, zeptej se zítra.
