neděle 8. ledna 2012

Poslední dobou

Poslední dobou dost často sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Máš pocit, jakoby ti někdo vrazil nůž do zad, pak se ještě jednou usmál a odešel. A ty nechápeš proč.
Dostáváš se do fáze, kdy z toho obviňuješ všechny okolo, ale pak tě napadne, že si možná za všechno můžeš sama. A začneš mít pocit viny vůči těm, které jsi ještě před chvílí obviňovala. Pořád si říkáš, že je to tvůj problém a že ses neměla tak lehce nechat vtáhnout do víru nadějných představ, protože jedna vlaštovka přece jaro nedělá. Nemůžeš uvěřit své nepoučitelnosti.
A pak ti přijde, že tvůj věčný realismus a tvá věčná uvědomělost začínají dost silně upadat. Že možná žiješ ve spoustě omylů a najednou nevíš, co je vlastně pravda, čemu můžeš věřit a čím si můžeš být jistá. Napadá tě, že vlastně nic není takové, jaké se to zdá.
V návalu těch myšlenek padáš na kolena a chce se ti plakat, ačkoli ti vlastně nikdo nic neudělal, ačkoli se vlastně nic nestalo.
A pak zase sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Nechápeš to. A to ti vadí. Cítíš se bezmocná, když něco nemůžeš pochopit. A taky tě neustále překvapuje, jak se všechno opakuje. Jak se dostáváš do stejných situací a děláš v nich stejné chyby. Jenže teď opravdu přes všechny výčitky nevíš, čí to byla chyba.
Tak ještě chvíli čekej.

Prokletá du-formo. Opět jsi toho řekla víc, než jsi chtěla.

3 komentáře:

K. G. řekl(a)...

Víš, žes mě skoro rozbrečela? Možná se mi to zdá, ale tenhle spisek je tak osobní. Asi mi proběhla v hlavě "aplikace". Nebo spíš v srdci.
Ať v tomhle roce zažiješ mnohé zázraky, Mrkývko.

Ta co věří na zázraky řekl(a)...

Díky, tobě taky. Šero časem přejde, ale zázrak potřebujete asi víc než já.

K. G. řekl(a)...

Moc si zázrak přeju a stejně si ho nevypřeju.
Nejmladšímu v neděli došlo, že můžeme přijít o tatínka a skoro se rozbrečel.
Ale naděje je, i když vypadá, že není. To si připomínám.
K.