Muzeum

Peron posetý miliony bílých papírků. Roztrhané Zlaté stránky. Oblaka lehoučkých kousíčků popsaných drobounkým písmem se zvednou pokaždé, když přijede metro. Zahalí cestující, zachytají se jim ve vlasech a odjedou s nimi na další zastávky. Znovu a znovu. Kvůli tomu pohledu si snad nechám ještě pár souprav ujet...

Nesmírnost

Jenom tak stála v dešti a dívala se na obzor. Nechávala vodu, aby jí zničila její dokonalý účes, její krásné šaty. V ruce držela skleničku od dávno vypitého šampaňského. Na dně ležela jedna jediná jahoda a ta se teď pomalu začínala koupat v dešťové vodě. Kapky cinkaly o sklo a rušily nepřetržité šumění deště. Nevěděla, co tam dělá, kde se tam vzala a proč je takhle oblečená. Nepamatovala si, že by kdy vzala do ruky sklenku šampaňského. Nevybavovala si, co bylo předtím. Nechtěla.
Škrtnout... Zapomenout... Nepřemýšlet.
Položila sklenku na zem, zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho a odešla.

Zlatá

Tak daleko... Vichr se opírá do našich oken a zmítá vším, co je za nimi. Sleduji páru, co mi jde od úst, skupinky seschlého listí, které se na chodníku toči ve zběsilých vírech.

Vzpomínám... Cítím intenzívní řijnovou vůni. Stejná jako loni, předloni, ještě před tím. Přemýšlím nad tím, co bylo a už nikdy nebude. To stejné sychravo, ty stejné problémy, ta stejná nálada. Mraky se vzdouvají, hrozí, že začnou sněžit. Ale vždyť mraky nesněží...

Hrubá chyba se škrtá, ozývá se ze všech stran a člověk ví, že je to pravda. Jenže co všechno se mě ještě týká?

Plnící se koš posmrkanými papírovými kapesníky, taková banalita! Říká se, že mrzne, až praští... Ve skutečnosti jen lidem praští klouby na rukách. Dvůr zatím ztichnul. Vážně straky odlétají na zimu pryč? Odkdy? Věrné přítelkyně, vždycky tu křičely a štěbetaly, i když bylo kolem bílo...

Pořád se koukám z okna. Fascinuje mě ten pohled na vzdouvající se holé větve velké lípy. Hlavně večer. Protože večer jsou nasvícené zlatým světlem od pouliční lampy a vrhají půvabné stíny na stěny mého pokoje. Už bych měla dávno spát, ale dál koukám na hru světel. Znovu se ozve poryv větru. Přitisknu se víc ke kamnům.

Už je to moc... jedny punčocháče už nebudou stačit...

Té

Ranní čaj zelený... neprobuzené oči, ztuhlé ruce. Upíjím po bohatých doušcích a nevím, jak chutná. Není horký, je jen začátek. Začátek všedního dne, pokus o navození přátelské atmosféry. Jsem sama. Sedím ve tmě, cinkám zuby o hrnek a poslouchám pravidelné oddechování spáčů. Mohla bych si rozsvítit, asi by je to neprobudilo. Ale nechce se mi. Radši se dívám z okna a pozoruji pomalu se rozsvěcující oblohu. Za chvíli už světlo potřebovat nebudu. Spěchám? Měla bych... Ale ještě mám trošku na dně.

Dopolední čaj bylinkový... zima, těžkost. Vím, jak chutná, ale nevím, jestli mi chutná. Nucené úsměvy na všechny strany, nucená spolupráce, nenucené konverzace. Ostré cvaknutí při každém otevření termosky, ostřejší při zavírání. Je horký... A ještě dlouho bude. Mám hodně času. Ještě pořád je horký.

Odpolední čaj ovocný... spěch, únava. Je dobrý. Jsem vděčná za každou chvilku, kdy se můžu zastavit. Pozoruji, jak se kouří z hrnku a vdechuji vůni borůvek. Nebo malin? Co na tom. Trpká příchuť mě ale vrací do reality. Ulomené ouško... všechna ouška jsou ulomená. Musím zase běžet, už vystydl...

Večerní čaj černý... teplo, klid. Miluji ho. S mlékem. Pohlazení po duši, za oknem už je zase tma. Sedím a pozoruji ji. Obloha se nerozsvítí a ani nevyjdou hvězdy... Jen tma a mé ruce hřející se o porcelánový hrnek. Vypiji ho dřív, než stihne vystydnout. A pak?

Pak už nic... zase zítra...

Ranní čaj zelený...

Plop, ozvala se nová sklenice medu.