sobota 21. ledna 2012

Rudými

Pršelo. Na tramvajové zastávce pod stříškou stály dvě šedesátnice, obě byly opilé, kouřily cigaretu a nahlas se smály pánovi, který stál vedle nich a hrál na foukací harmoniku, na lavičce o sklo zadní stěny měl opřenou kytaru a snažil se udělat dojem. Těžko říct, jestli to byl jejich starý známý nebo náhodný kolemjdoucí, osamělý vlk z kavárny, která měla dnes prodlouženou otevírací dobu, nebo jen potulný umělec snažící se dostát pochopení. Nabízel jim svá cédéčka, ta jedna si ho rovnou s chutí koupila.
Stojím tam a poslouchám, jak se ty dvě smějí a pobrukují si do rytmu jeho melodií. Se slovy, že na rozloučenou, protože už mu to brzy pojede, hraje Millera a ony zasněně broukají.
Směju se. Své rudé rty mám doširoka roztažené, i když jsem to tak dlouho nedělala, i když to vlastně hrozně bolí. Směji se, skoro už nahlas a do očí se mi derou hořké slzy. Mám chuť být s nimi chvíli stará, chuť znát tu Millerovu melodii, chuť si s nimi zazpívat. I kdyby měl najednou spustit tu trapnou profláklou o tom, že život je jen náhoda, zpívala bych. Život sice náhoda není, ale zato plyne jako voda, kterou láska ve víno promění, a tak se mi chtělo čím dál tím víc brečet, ale tak, aby si toho aspoň jedna z nich všimla a přišla blíž a řekla, abych s nimi byla chvíli stará a veselá. A já abych jí na to řekla, že miluju, jak jsou šťastné a tolik toho vědí, jak mají mokré boty a kouří cigaretu a je jim to všechno jedno.
A pak se zpoza rohu vynořila dvacítka, on popadl kytaru a deštěm utekl k jejím dveřím. Ty dvě se zasmály, zamávaly mu a odešly pryč.
Neuvěřitelné, mám chuť zašeptat a podívat se na toho pána, co stojí hned vedle mne, a dostat od něj pohled plný porozumění a obdivu. Neuvěřitelné.
Vytáhla jsem z tašky sešit a se širokým rudým úsměvem jsem se začetla mezi řádky. A zase se mi chtělo plakat. Štěstím. Prohrábla jsem si svoje zkudrnatělé vlasy, když se zpoza rohu vynořila dvanáctka, já nasadila kapuci a vyběhla do deště k jejím dveřím.
A ta krásná chvíle skončila. V temném okénku tramvaje vidím sebe, své vlnité vlasy, své modré oči a své rudé rty. Tyhle krásné chvíle jsou věčné.

sobota 14. ledna 2012

Krajina Přání

A z krajiny přání, kde se cítím být konečně doma, píši výhružné dopisy pánům a jejich slečnám. Proč už jsi nikdy nenapsal, otevírám každý z nich a ptám se dál a dál, dokud papír stačí a ruka nebolí. Kde jsi nechal hlavu, co se ti v ní honilo a co vlastně chceš? Kdo jsi a proč už nechceš vědět, kdo jsem já?

Z krajiny přání, kde se cítím být šťastná, posílám mužům a jejich slečnám sladká lízátka s příchutí jahodovou. Proč máš tak naspěch, ptám se přitom a hloubám nad nepřetržitostí času. Říkají, že když potkáš opravdovou lásku svého života, čas se zastaví. Nemají pravdu.

Teď z krajiny přání, kde se konečně cítím být sama sebou, posílám úsměvy mužům a jejich slečnám. Vrať se a věnuj mi ještě jeden rozzářený pohled, šeptám ozvěnou a čekám, co bude dál. Jsi jenom přání a můžeš, co chceš.

V krajině přání, kde jsem konečně pevná v kramflecích, běhám po louce a myslím na muže a jejich slečny. Proč, syčím skrz zaťaté zuby a nechávám se dál a dál unášet vánkem věčných teorií a nápadů. Kdy přijde konec? Muži a jejich slečny stejně stojí někde opodál, hřejí si navzájem ruce v kapsách a protírají prokřehlé nosy. Mají své starosti, tak jako já, v krajině přání.

Z krajiny přání, kde se konečně cítím být doma, píši výhružné dopisy pánům, jejichž pohled se mi navěky vryl do paměti. Výhružné dopisy s mnoha otazníky. A každý z nich končím
S láskou, Tvá.

neděle 8. ledna 2012

Poslední dobou

Poslední dobou dost často sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Máš pocit, jakoby ti někdo vrazil nůž do zad, pak se ještě jednou usmál a odešel. A ty nechápeš proč.
Dostáváš se do fáze, kdy z toho obviňuješ všechny okolo, ale pak tě napadne, že si možná za všechno můžeš sama. A začneš mít pocit viny vůči těm, které jsi ještě před chvílí obviňovala. Pořád si říkáš, že je to tvůj problém a že ses neměla tak lehce nechat vtáhnout do víru nadějných představ, protože jedna vlaštovka přece jaro nedělá. Nemůžeš uvěřit své nepoučitelnosti.
A pak ti přijde, že tvůj věčný realismus a tvá věčná uvědomělost začínají dost silně upadat. Že možná žiješ ve spoustě omylů a najednou nevíš, co je vlastně pravda, čemu můžeš věřit a čím si můžeš být jistá. Napadá tě, že vlastně nic není takové, jaké se to zdá.
V návalu těch myšlenek padáš na kolena a chce se ti plakat, ačkoli ti vlastně nikdo nic neudělal, ačkoli se vlastně nic nestalo.
A pak zase sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Nechápeš to. A to ti vadí. Cítíš se bezmocná, když něco nemůžeš pochopit. A taky tě neustále překvapuje, jak se všechno opakuje. Jak se dostáváš do stejných situací a děláš v nich stejné chyby. Jenže teď opravdu přes všechny výčitky nevíš, čí to byla chyba.
Tak ještě chvíli čekej.

Prokletá du-formo. Opět jsi toho řekla víc, než jsi chtěla.