sobota 27. listopadu 2010

Básník a Mona Líza

Seděl básník takhle k večeru na lavičce uprostřed pustého parku. Seděl tam sám, pod světlem pouliční lampy, v ruce držel list papíru a pero. Přemýšlel. Přemýšlel a čekal na dívku, která mu v posledních dnech nedopřávala spánku.

Je krásná, říkal si. Má dlouhé vlasy, zelené oči a štíhlé ruce. Když jsem ji poprvé spatřil, myslel jsem si, že přede mnou stojí samotný anděl.

Nutno uznat, že básníkova fantazie byla silně ovlivněna jeho citem. Ne že by snad ta dívka nebyla krásná. Spíš bylo její vzhled tak těžké popsat, že se básník utíkal k obyčejným ideálům a frázím vyjadřujícím krásu už jen svou plností.

Kdybych uměl alespoň francouzsky, měla by mě ráda, povídal do tmy. Kdybych měl víc citu pro cizí jazyky, mohl bych jí napsat báseň, které by nerozuměla. Báseň, které by nerozuměla, ale která by zněla tak krásně, že by se do mě hned zamilovala. Takhle zůstanu snad navždy sám.

Chvíli vzpomínal na to, jak s ním šla jednou ven. Procházeli se tímto parkem. Nebylo to před dlouhou dobou, někdy z kraje podzimu. Listy tenkrát začaly padat a ona se pro ně shýbala, brala je do rukou a svazovala do pugétků. Tenkrát jí říkal o jeho lavičce. O lavičce, na které sedí skoro každý večer, dívá se mezi stromy, přemýšlí a píše básně.

Vypadá, jako ta dívka z obrazu, říkal si už poněkolikáté. Je stejně krásná, prostovlasá, má stejný tajemný úsměv. Ano, vypadá jako Mona Líza.

A tak básník dál hleděl mezi stromy. A čekal na múzu. Na jeho Monu Lízu.

Kousek dál, v samém centru města, v oknech pátého patra činžovního domu z devatenáctého století seděla prostovlasá dívka Eliška a četla dopis. Dopis od básníka.

Víš, je to jako s těmi mými obrázky, řekla po chvilce zrcadlu. Jako by se mnou vůbec nesouvisely, ale nějak přece musí... nadechla se a znovu přečetla pár posledních řádek dopisu.

Jsi moje Mona Líza a víc? To už ani slovy nedokážu.

Beztak mi nejsou podobné, dodala a dopis odložila.

Podobné tobě? Zeptalo se zrcadlo a Elišce lehce přeběhl mráz po zádech. Pokaždé, když na ni zrcadlo promluvilo, cítila, jako by se lekla.

Jsem snad blázen? Ptala se sama sebe pokaždé. Mluvím se zrcadlem, nikdo mě u toho neslyší a přece si to nevýmýšlím.

Ano, však víš, odpověděla mu pak. Ten obraz, Mona Lisa. Není mi podobný a přesto všichni říkají, že jsem to já. Tak proč? Tyhle básně jsou taky o mě a vůbec se mi nepodobají.

A co když to jen nevidíš?

A ty snad jo?

Zrcadlo se zamyslelo.

Přečti to ještě jednou.

Když slunce zapadne, vím, že tu nejsi. Když znovu vyjde, měla bys tu být? Co prázdných slov už řekli ti druzí? Kolik jich je, co chtějí tě mít? Já čekám, čekám a ty víš kde. A nic bych nechtěl víc, než abys přišla. Jsi moje Mona Líza a víc? To už ani slovy nedokážu...

Musí být opravdu zamilovaný.

Eliška na zrcadlo pohlédla úkosem.

Snad nechceš říct, že to na tebe zapůsobilo.

Ne. Rozhodně jsem nechtěl říct, že je to dobrý básník.

Kdyby to psal aspoň francouzsky. Nerozuměla bych tomu, ale bylo by to jednoduše krásné.

No teda, podivilo se zrcadlo. Ty jsi povrchnější než já a to jsem myslel, že ve mě se všechno jenom odráží.

Eliška se urazila a hodila přes zrcadlo velký černý šátek. Pak se znovu začetla

Najednou ji napadlo, že by básník možná měl vědět, jaká je. Že není žádná Mona Líza, ale obyčejná Eliška z patého patra. Že se sice podobá té ženě z obrazu, ale že to nic neznamená. Že vlastně nemá a nikdy neměla ráda poezii a že nechová ani žádné sympatie k potulným básníkům. Možná by mu měla tohle všechno říct, protože jinak se ho do smrti nezbaví.

Strhla šátek ze zrcadla.

Poslechni, co kdybych mu to prostě řekla?

Jako co?

Jako že se mi jeho básně nelíbí a vůbec je celý otravný.

No, jak myslíš. Dokážeš to?

Pche, odfrkla si Eliška a začala se soukat do svetru.

Abys věděl, já dokážu ledacos.

Teď už si oblékala bundu.

I říct někomu, jakej je mazal.

A nasazovala baret.

Zvlášť to dokážu u někoho takovýho.

Šněrovala tkaničky

Tak se měj, já letím.

A praštila za sebou dveřmi.

Sbohem, řeklo tiše zrcadlo do prázdného pokoje.

Eliška seběhla schody do přízemí a vyšla do ulice. Nadechla se večerního vzduchu.

Miluju podzim, řekla si. Do parku je to kousek, asi dvě stanice metrem. Tak si zatím můžu vymyslet, co mu řeknu. Achjo, nesnáším metro.

Došla za dva rohy, sjela po eskalátorech do metra a říkala si, že to tam nenávidí.

Už na perónu se jí začala motat hlava. Sedla si na lavičku a snažila se to rozdýchat.

Řeknu mu... opakovala si. Řeknu mu... ale nebyla schopná se soustředit.

Souprava přijela plná lidí a Eliška nastoupila. Křečovitě se držela tyče, zhluboka dýchala, ale nic nepomáhalo. Bylo jí špatně a ještě hůř. Nemohla cestu vydržet, odpočítávala vteřiny, ještě jedna stanice a pak konečně vyběhla ze soupravy zpátky na perón.

Běžela a běžela. Kličkovala mezi lidmi, přehopsala eskalátory a když se dostala ven, nezastavila se, ale běžela dál směrem k parku. Minula první stromy, první lavičky a najednou stála před ním. Zadýchaná, zoufalá a on se na ni díval a čekal. Nevěděla, co říct.

Já... začala pomalu.

Já... pak se mu ale vrhla okolo krku a rozvzlykala se.

Já tak strašně moc nesnáším metro.