úterý 18. října 2011

Na břehu Potoka

Na břehu Potoka stál muž
a hleděl do zarostlého vlhkého Lesa

Na druhém břehu Potoka dřepěla dívka
ráchala si ve vodě prsty a zpívala

A neslyšel ji A neviděla ho

Kousek dál zakřičelo káně
Les zašuměl

sobota 15. října 2011

Ó kdežpak!

Byl jsi jako Zlatomodrý konec stařičkého léta. Múza, chiméra, inspirace, vůně. A odpusť, že Tě přirovnávám k ženským.

Ó kdežpak! Něco takového přeci nejde. Kolikrát se mi o Tobě jen zdálo? Přišel's, odešel's. Zanechal's? Jen pocit, že je všechno tak pomíjivé a že nevím, na čem doopravdy záleží. A já tolik chtěla a tolik se snažila. Ačkoli jsem předem věděla (a pořád vím), že kdežpak...

Zatemnění. Probouráme do světa díru baterkami na tmu?

Odpusť, nemůžeš rozumět. Nevíš. Ó kdežpak, při měsíčku! Jak jsem byla bláhová. Zasněná, protože mě pořád bavilo myslet na něco, co se nikdy nestalo a ani nestane. Na to jaký jsi, aniž bych to tušila. Vždyť přeci z pramenů nepotvrzených jako ostatně vždycky.

Modlitby u dvanácté golfové jamky. Ne. Tak moc bych chtěla, abys věděl. Abys teď rozuměl. Abys pochopil.

Jsem ráda, žes nepřišel dřív. Takhle jsi mohl prodloužit krásné napětí zlatomodré barvy, protáhnout umírání starého léta, zjednodušit návrat do reality.

Svým inspirujícím úsměvem. Svým voňavým pohledem.

Holly, má, život, celý rok, každý den, všechno je zlatomodré.

Ó kdežpak, výlety do hor!