Ale teď žluto...

Žlutě tě mrazí v prstech, žlutě se ti točí hlava, žlutě ti létají v žaludku žlutí motýli. Žlutě máš vymalováno v srdci, žluto je za okny, žlutá ti tryská z úst, když se směješ. Žluté se nemůžeš dotknout, ale je pořád v tobě. Nesmí spát, protože žlutá nespí. Žluto máš v hlavě, tvoje nohy nechávají žluté šlápoty. Každý papír, který popíšeš, zežloutne. Žlutě ti září oči, když přemýšlíš, žluté tóny letí vzduchem, když zpíváš. Jen tak. Sama pro sebe, na slunci i v dešti, který je mimochodem také žlutý, jen co se dotkne tvé hlavy. Jsi žlutá, má milá. A děláš žluté věci, až se někteří diví, že ještě stále můžeš. A ty se na ně jen žlutě usměješ, řekneš několik žlutých slov. A oni vědí. Taková zůstaň, nejdražší. Takovou tě mám ráda. Taková vytrvej.

Padáme...

ADAME...

Únava. Únava a chuť jít spát. A co. Toho dne bylo stejně všechno zbytečný. Naprosto. Pořád jsem jenom někam spěchala, mohla vypustit duši při ostrých pochodech ulicemi, hrála na honěnou se semafory. Nemám tyhle dny ráda. Dny, kdy běhám a nezbývá mi nic jiného než nadějně vzhlížet k večeru. Je jich čím dál tím víc. Takových dnů.

Těšila jsem se. Na kino se spolužačkou a potom? Půjdeme na víno. Jedno, maximálně dvě. Někdo se asi přidá. Bude nás tam víc, bude to příjemný večer. A po víně půjdu k ní a pustíme si nějakej film, a když nás to bude bavit, nepůjdeme spát celou noc a budeme se pořád jenom dívat na filmy. Bože, jak já jsem unavená.

Ne, nevydržím dívat se s ní celou noc na filmy. Usnu při prvním. Nebude mě mít ráda, ale to je mi jedno. Chce se mi spát.

...JSEM TVOJE ŽENA!

"Promiň, jdu pozdě, já vim."

"Ts, hrozný to s tebou je."

Au

"Máme ty lístky?"

"Jo, vyzvedla jsem je. Zveš mě na víno, mám u tebe stovku."

"Fajn, tak jdem?"

"Jo."

V tomhle kině se mi vždycky odkrvuje pravá ruka. Maj tu sice fajn sedačky, ale opěrátka na ruce se mírně zvedají nahoru, takže když se tu díváte na dvouhodinovej film, necítíte na konci prsty.

"Proč netleskáš?"

"Mám umřený ruce."

Směje se mi.

"Ty seš fakt moc."

Ach jo

Vlastně mi dost často vadí, jak se chová, co říká, že se směje. Já se taky směju, ale tohle je jiný. Měla by si víc zpívat. Jenom tak pro sebe, to by jí prospělo.

ADAME...

Na zastávce už čekají další.

"Ahoj, tak jdete s námi na víno?" zdraví je bujaře a já opodál.

Těšila jsem se na tenhle večer, ale teď tu jenom stojím, zaražená, toužící utéct. Někam jinam.

"Co ti je?"

"Nic."

"Má drahá, uvědom si, že nikoho nezajímá, jak se zrovna cítíš. I když seš uplně na dně, musíš se s tím vyrovnat, schovat to. Protože oni se teď s tebou baví a ty je přece nechceš deptat."

Zaznělo mi to v hlavě jako stará moudrost, až mi z toho bylo do pláče. Přinutila jsem se k úsměvu (nenávidím způsob, jakým mě naučili ovládat emoce) a rozverně řekla, že teda jedem.

...JSEM POZLACENÁ!

Že mi nosí na stůl čtvrtlitrové karafky místo normálních dvojek jsem si uvědomila, až když jsem pila čtvrtou. To už jsem taky byla opilá.

Seděla jsem u stolu s lidmi, které mám ráda, a nebavila jsem se s nimi.

Naproti mně seděl Michal, snažil se mě neustále brát za ruce a něco mi říkal. Přitom mi objednával další a další víno. Řekla jsem mu ať jde do háje. Že mám ráda světlovlasý.

Trochu jsem snila, zamyšleně seděla a představovala si, že jsem někde jinde.

S ním, procházím se u řeky, nemluvím a dívám se na něj. Není tam ani Michal, ani ona... Jen já, on a... Luna.

"Na co myslíš?" zeptal se Michal.

Rychle jsem představu setřásla.

"Na to, že už bys mi neměl objednávat další víno."

Chtělo se mi tak strašně spát...

NEMÁME NEŽ SVOJE JMÉNA...

Když jsme jeli domů, nevěděla jsem, co říct. Ona se mi smála, že prý jsem přebrala. Přitom na tom byla stejně jako já. Michal jel s námi taky. Vymýšlel, jak si někdy v noci sedneme na schody kostela Sv. Ludmily a budeme hrát na kytaru Hallelujah.

Jdi domů, Michale. Seš malej.

Neřekla jsem, to samozřejmě. Zase jsem se jen usmála a

"To víš že jo."

Doma jsme pustily film. Michal mi ještě chvíli psal, jak prý jsme tu pusu na rozloučenou odflákli.

To nebyla pusa, skřítku.

Jak já bych teď chtěla být někde jinde!

...PADÁME DO ZTRACENA!

ADAME, JSEM TVOJE ŽENA! ADAME, JSEM POZLACENÁ! NEMÁME NEŽ SVOJE JMÉNA, PADÁME DO ZTRACENA!

(S drzým použitím motivu písničky Adam a Luna od skupiny Traband.)