neděle 15. září 2013

Jedna spamózní

Nepatří to sem, ale odjela jsem na rok studovat do ciziny. Kdybyste chtěli číst i nějaké konstruktivní zprávy o tom, jak se mám a co tu dělám, neváhejte a sledujte můj nový blog, který bude v provozu nejspíš jen dokud budu takhle z ruky.

http://vsechnojeawesome.blogspot.com

PS: Sem budu i nadále blogovat svým stálým tempem půl příspěvku za rok. Díky!


pondělí 19. srpna 2013

Třináct

Stará pani,
prošedivělá a vrásčitá,
opálená,
se starou kůží
a šedivejma vlasama,
stará pani,
trochu tlustá,
trochu unavená,
s kůží opálenou
a vrásčitou,
stará pani,
stojí každej den v koutě
na trhu,
od rána
až dokud neprodá poslední kus,
stojí tam
a kuchá ryby,
stará pani,
ruce jí smrděj rybinou.
má je opálený,
vrásčitý
a zjizvený,
je stará a trochu tlustá,
maličko smrdí rybinou
a do špinavý zástěry
utírá krev,
od rána
až dokud neprodá poslední kousek,
stojí tam každej den,
je stará,
prošedivělá a unavená,
má vrásčitý ruce
od krve
a kuchá ryby,
každej den až do posledního kousku,
a pak si ty starý ruce
utře do špinavý zástěry
a jde domů.

pátek 26. dubna 2013

Deset aneb bépé

Divně poskládaný stránky
sešitu
a dva pihatý kluci
smějící se z pohlednice.

Léto, sněží za okny,
piju horký kafe.

Hledáš svoje svědomí
ve skleněný karafě
plný červenýho vína.

A máš už zase radost.
Ze svýho svědomí.

Červený bylo jak to víno,
když jsi ho konečně našel.

Miluju, jak se směješ
mejm blbejm vtipům.

Devět

Jó, nekecej,
že se ti ze mě
nemotala hlava.

Je mi jedno,
jestli jsi myslel
na moje nohy
nebo
na něčí jiný
nebo
na cokoliv jinýho.

Nebo jaký bylo počasí
a že jsme byli oba
úplně střízlivý.

To stačí.

Přece to stačí,
znova a znova,
dokola,
od začátku,
nekecej a uznej to,
dobře to vim,
zleva doprava,
zase zpátky,
prostě se ti motala.

A moje podpatky
klapaly
ztichlejma prosincovejma ulicema
a když doklapaly,
byl konec.

Vosum

Charles Bukowski
polovinu svýho života
prošukal
a druhou polovinu
prospal
vožralej v popelnicích.

Pak se oženil
a zestárnul
a nezbylo mu než
chlastat,
chodit na dostihy
a nadávat na svoje kočky,
co mu chcaly do počítače.

A nakonec umřel.

A bylo po něm.

Už asi umřely
i ty kočky.

A jeho počítač
asi vydražili.

A jeho dům
prodali.

A jeho básně
naskládali
do několika sbírek
a vydali,
aby mu zajistili
nesmrtelnost
a aby mladejm lidem jako jsem třeba já
vytvořili
něco mezi
životním vzorem
a odstrašujícím příkladem.

On měl stejně pravdu,
když říkal,
že na světě neexistujou
žádný krásný ženy
ani žádný silný chlapi.

On to přece musel vědět,
když polovinu života
prošukal
a druhou
prospal
vožralej v popelnicích.

neděle 10. března 2013

Ramena od sněhu


Líběj se mi věžičky bílýho sněhu na špičkách tvejch bot.
Ikdyž je teď zrovna nevidim.
Líbí se mi, jak sněží a přitom nám ani jednomu vůbec není zima.
A to jako vážně.
Je to lepší, lepší a lepší, lepší než křupání sněhu pod nohama, lepší než mrazivý slunce, lepší než vánice za oknama a ruce hřející se o hrnek s čajem.
Stát a nechat si padat sníh na boty, až se ti tam udělaj takový malý bílý věžičky, který sklepneš několika dupnutíma dřív, než se roztajou a studená voda ti nateče dovnitř.
Líbí se mi, jak sněží a přitom není zima.
A líbilo by se mi dát ti ruce za krk a držet je tam. Pod límcem tvojí bundy.
Dívat se ti přes ramena a smát se tomu, co vidíš za těma mejma.
Všichni přece máme rádi, když sněží.
Všichni přece máme rádi, když nám neni zima.
Všichni přece... máme rádi. 

pondělí 28. ledna 2013

Vlaštovky


Helenka Matějíčková jednou v návalu zoufalství poslala z okna do ulice asi dvacet papírových vlaštovek, na kterých bylo napsáno „Nikdo mě nechápe.“

O dva dny později našla na chodníku vlaštovku s nápisem „Mě taky ne.“

Helenka se rozhodla schovat si ji na památku.

pondělí 21. ledna 2013

Amoeba

Dav je jako amoeba.
Baví mě pozorovat těch několik odvážnejch, co se snažej davem projít.
Těla se před nima rozestoupěj, za nima se zas zavřou.
Spolknou je.
Pohyb vyvolá vlnu, zavlněj se i okraje,
Dav je jako amoeba, já stojim docela na kraji a všímám si těch několika odvážnejch.
Chtěla bych to vidět zeshora.
Protože když zpívali, že na lásku nevěřej, napadlo mě, kolik párů v davu si v tu chvíli pevnějc stisklo ruce.

Medvědi

Vzpomínat na to, co se nikdy nestalo, je jedna z nejhorších věc, jakou můžete po ránu dělat. Zkazí vám to náladu na celej den, stejně jako to zkazilo náladu Helence Matějíčkový.
Té noci se Helence schrnula peřina v povlaku. Za oknem bylo asi mínus čtyřicet a ona se přikrývala tenkym bavlněnym hadýrkem, klepala se zimou, ale nemohla se pořádně probrat a něco s tím udělat - třeba dojít pro mámu a schrnutou peřinu s ní vyřešit, Helenka totiž byla ještě docela malá holka, a tak spravovat peřinu v povlaku neuměla.
Celou noc se jí zdálo o Antarktidě a ledních medvědech, který na Antarktidě vůbec nežijou, což Helenka moc dobře ví, ale vysvětlit to těm medvědům se jí prostě nepodařilo. Nezbývalo jí nic jinýho, než si s nima hrát na schovku mezi sněhovejma dunama, klepat se zimou a neustále popotahovat tenký a prázdný peřinový povlak. Bylo to dost hrozný.
Když se pak probudila, vzpomínala při snídani na ty medvědy a na to, jak to bylo hrozný, klepat se zimou a snažit se najít jejich černej čumák v bílym sněhu a přesvědčit je, že si spletli póly. Na jižnim pólu totiž žijou hlavně tučňáci a nějakýho tučňáka by Helenka našla hned. To neni jako medvěd, takovej tučňák.
A tak Helenka dloubala do lupínků v teplym mlíce tak dlouho, až se jí všechny lupínky nasákly a vytvořily jednolitou měkkou vychladlou hmotu.
"Proč nejíš?" zeptala se maminka.
"Protože lední medvědi nemaj na Antarktidě co dělat. A navíc už je z těch lupínků blivajz."
"Tak se obleč, jdem do školy."
No a Helenka měla rázem zkaženej celej den, protože se pořádně nenasnídala a furt musela myslet a vzpomínat na ty medvědy, co vůbec nikdy nebyli.
Venku bylo asi mínus třicet pět a ve škole psali test z vyjmenovaných slov po b, na kterej zapomněla. A ten nevšímavej trouba Vladimír, vedle kterýho musela sedět a kterej se jí asi trochu líbil, jí vůbec nic neporadil.
Bylo to fakt dost hrozný.

čtvrtek 10. ledna 2013

Ducha

Viděl jsi ho někdy?
Já dneska jednoho chytila.
Několikrát za sebou.
Anebo křeslo anebo knihu anebo myš.
Dyť je to jedno.
Stejně jsou na tom nejhezčí ty chvíle, kdy potkáte někoho na stejný vlně, třeba i úplně cizího, paní v tramvaji nebo řidiče v autobusu...
Něco řeknete, ani né tak milýho, ale jim to milý připadá, tak se na vás usmějou a vám to hned zlepší už tak docela dobrej den.
Nebo ta neznámá maminka, co přesvědčovala svoji dceru, aby se nebála a vylezla tam, na tu zídku vedle tý slečny, tam totiž líp uvidí celej ten ohňostroj a celou tu nádheru.
A když pak dcera seskakovala ze zídky dolů, nabídla neznámá maminka ruku i mně.
Usmály jsme se na sebe.
Byla asi tak stejně stará jako ta moje maminka doma, měla brejle a za zádama jí svítila petřínská rozhledna.
A byla hrozně hezká, tak jsem s na ni usmála ještě jednou.
A taky měla úžasně jemný ruce.
Když jsem šla domů, říkala jsem si, že asi taky chytila ducha stejně jako já.
A jestli né, tak aspoň knihu nebo křeslo nebo myš.
Dobrý.