úterý 23. prosince 2008
Koště
A tak ty Vánoce konečně přišly. A prej maj bejt bílý... Já jim nevěřim, stejně bude tak maximálně pršet. Ale kdyby sněžilo, tak by to bylo hezký. :o) Byla jsem donucena uklidit si stůl. No, což o to... To já občas dělám i dobrovolně. Ale bráška byl donucen uklidit si stůl a to už je o něčem jinym. ;o) A vlastně až na tu šílenou zelenou věc uprostřed pokoje to tu vypadá moc hezky.
pondělí 1. prosince 2008
čtvrtek 27. listopadu 2008
Anoche...
To se tak občas přihodí, že jedete ve středu večer domů. Chce se vám spát, nohy vás sotva nesou, neustále vám padá pravý sluchátko z ucha a ve chvíli, kdy nastoupíte do tramvaje, abyste popojeli tu jednu zastávku (kterou můžete jít klidně pěšky, ale už na to fakt nemáte), tak vás začnou obtěžovat bezdomovci a jiná podivná idividua. Přímo vám za zády na sebe začnou křičet přes celý vagon tak, že se leknete a už chcete být pryč. Vzápětí do vás vrazí a běhají kolem, aby seděli celá partička pohromadě a vy tam jenom stojíte, držíte se tyče a nejradši byste stříleli.
Jenže pak ta tramvaj otevře dveře a vy vystoupíte... A to je přesně ta chvíle, kdy si uvědomíte, že nemusíte psychovat kvůli jedný zastávce v tramvaji. Že nemusíte mít chuť do něčeho kopnout kvůli padajícímu sluchátku. Že na náměstí před kostelem rozsvítili vánoční stomeček a v celý ulici visí na sloupech neonové komety a vločky. A že Vánoce jsou jenom jednou v roce, zatímco středečních večerů ještě bude spousta. Tak se najednou začnete usmívat a pak se nezadržitelně smějete. Ramena se vám třesou, sluchátka vám vypadla obě dvě a už jste doma a všichni se vás ptají, co se vám stalo, že jste tak veselí.
"Nic, to je jenom středa..."
Jenže pak ta tramvaj otevře dveře a vy vystoupíte... A to je přesně ta chvíle, kdy si uvědomíte, že nemusíte psychovat kvůli jedný zastávce v tramvaji. Že nemusíte mít chuť do něčeho kopnout kvůli padajícímu sluchátku. Že na náměstí před kostelem rozsvítili vánoční stomeček a v celý ulici visí na sloupech neonové komety a vločky. A že Vánoce jsou jenom jednou v roce, zatímco středečních večerů ještě bude spousta. Tak se najednou začnete usmívat a pak se nezadržitelně smějete. Ramena se vám třesou, sluchátka vám vypadla obě dvě a už jste doma a všichni se vás ptají, co se vám stalo, že jste tak veselí.
"Nic, to je jenom středa..."
čtvrtek 20. listopadu 2008
No neni to šílený?
Občas jenom tak sedim a pročítám si svý starý záznamy na slepičí polívce... A řikám si, jak to někdo může číst...? A pak mě napadne: "Sakra, já se tak strašně těšim na Vánoce, že to ani možný neni!" :o)
Denunciace
To jsem tak jednou (v úterý) šla ráno na tramvaj (Nebo ve středu? Teď vůbec nevim, buď to bylo v úterý nebo ve středu...) a ona jela o dvě minuty dřív. (Sketa!) Ještě jsem jí dobíhala, udržovala jsem vizuální kontakt s ridičem, kterýžto na mě pobaveně hleděl a pak mi zavřel před nosem. (Skeťák!) Tak jsem přemejšlela, co udělám. Jestli mu kopnout do dveří nebo na něj zavolat něco hodně sprostýho. Nakonec jsem se rozhodla, že neudělám ani jedno, ale něco mnohem horšího: Chytim ho na Hradčanský!
Tak jsem naskočila do hnedjedoucí pětadvacítky a už jen myšlenkama ji poháněla, aby se kurnik necourala jak žížala a trošku hejbla nápravou. Následoval zběsilý úprk na X-jedničku, která taky po většinu času spíš stála než jela, a mě najednou nezbejvalo nic jinýho, než si v duchu kousat nehty... Těsně před Hradčanskou jí naštěstí nevyšel zvrácený nápad provozat oblíbený sport "Stání na semaforu" a tak jsme hladce projeli křižovatkou (kde už byla na Chotkových Sadech vidět ta proklatá jednička... - Vítězoslavný úsměv na mé tváři :o)).
Volným krokem jsem se přemístila na tramvajovou zastávku a ještě chvilku čekala, než mě ta pomalá a ucouraná tramvaj dohnala. Nastoupila jsem, pohodlně se rozvalila na sedadle a pohledem propichovala řidiče v zrcátku. Ještě si mě nevšimnul... Ještě ne... Ale on si všimne... Časem... Za chvíli... Až tu nebude tolik lidí... Nebo až budu vystupovat...
Všimnul si. :o) A koukal jako slaneček na tatranku, když jsem při vystupování procházela kolem jeho kabinky. Nejdřív jsem mu taky chtěla na oplátku věnovat pobavený pohled, ale nakonec jsem si řekla ne. Že (aby si nemyslel, že z toho mam třeba ještě srandu) se zatvářim pěkně tvrdě, jakože mě fakt nakrk, ale že jsem mu to nandala. Ale koutky mi fakt brutálně cukaly, páč kdybyste viděli jeho výraz... No to byste se ze srdce zasmáli se mnou. :o)
Takže pro příště, vážené Dopravní Podniky, vedu 1:0!
Tak jsem naskočila do hnedjedoucí pětadvacítky a už jen myšlenkama ji poháněla, aby se kurnik necourala jak žížala a trošku hejbla nápravou. Následoval zběsilý úprk na X-jedničku, která taky po většinu času spíš stála než jela, a mě najednou nezbejvalo nic jinýho, než si v duchu kousat nehty... Těsně před Hradčanskou jí naštěstí nevyšel zvrácený nápad provozat oblíbený sport "Stání na semaforu" a tak jsme hladce projeli křižovatkou (kde už byla na Chotkových Sadech vidět ta proklatá jednička... - Vítězoslavný úsměv na mé tváři :o)).
Volným krokem jsem se přemístila na tramvajovou zastávku a ještě chvilku čekala, než mě ta pomalá a ucouraná tramvaj dohnala. Nastoupila jsem, pohodlně se rozvalila na sedadle a pohledem propichovala řidiče v zrcátku. Ještě si mě nevšimnul... Ještě ne... Ale on si všimne... Časem... Za chvíli... Až tu nebude tolik lidí... Nebo až budu vystupovat...
Všimnul si. :o) A koukal jako slaneček na tatranku, když jsem při vystupování procházela kolem jeho kabinky. Nejdřív jsem mu taky chtěla na oplátku věnovat pobavený pohled, ale nakonec jsem si řekla ne. Že (aby si nemyslel, že z toho mam třeba ještě srandu) se zatvářim pěkně tvrdě, jakože mě fakt nakrk, ale že jsem mu to nandala. Ale koutky mi fakt brutálně cukaly, páč kdybyste viděli jeho výraz... No to byste se ze srdce zasmáli se mnou. :o)
Takže pro příště, vážené Dopravní Podniky, vedu 1:0!
neděle 16. listopadu 2008
Z cukru...
Za mastnou výlohou jedné zapomenuté cukrárny "Pod Kaštany" znuděně seděli výrobky potravinářského průmyslu. Bylo parné letní odpoledne a některým z nich se roztékala čokoládová poleva. Konkrétně při pohledu na Indiánka bylo všem jasné, že mu hrozí velice rychlá zkáza.
No co, zákusky tam prostě seděli a neměli co dělat.
"Kdyby aspoň kolem někdo občas prošel," posteskla si Laskonka a smetla ze sebe zrnko prachu. "Táákhle bych se zatočila, dvakrát bych na něj mrkla... No ten by neodolal!" Zvonivě se zasmála.
"Jenže kolem nikdo nejde... Tudy nikdo nechodí," odpověděla jí rozmrzele Kobliha.
"Přesně tak," přidal se Větrník. "Nechápu tvůj optimismus a dobrou náladu, Laskonko. Tohle je prostě úpadek všech úpadků. My, kteří bychom měli lidi obveselovat a zajišťovat dobrou atmosféru ke konverzaci tu sedíme a jenom čekáme, kdy nám definitivně odzvoní. No koukněte se na mojí čepičku... všechna cukrová poleva mi už dávno stekla."
Z rohu, ve kterém ještě před chvilkou seděl Indiánek, se ozvalo rozčilené zabublání. Loužička, která po něm zbyla, chtěla říct asi něco ve smyslu "Ty buď zticha a podívej se na mě..." ale vážně jí nebylo moc rozumět.
„Achich,“ vzdychla Laskonka. „Indiánku, kamaráde... Tohle ale vážně neni spravedlivý!“
Další bezmocné zabublání.
„Málo platný, Laskonko,“ ozval se ponurý hlas z nejtemnějšího kouta. „Všichni jednou zemřeme...“
„Rakvičko, neděs to dítě!“ okřiknul ji Kominíček, držící za ruku svou milou Růženku.
„A co jako?“ ohradila se Rakvička. „Samotný se mi všechna rozteklá šlehačka vsákla do těsta, takže jsem jak nacucanej piškot... A víš dobře jak nacucaný piškoty nesnášim! Musíme se s tim prostě smířit. To je jedno jestli nás snědí nebo jestli se roztečem. Prostě jednou bude konec.“
„Ty máš ale štěstí, že dorty jsou ve druhý výloze...“ odpověděl jí Kominíček. „Piškoťák by na tebe za tohle vlítnul až by mouka lítala!“
„Piškoťák je mi ukradenej... Nesnášim Piškoťáka! Nesnášim nacucaný piškoty!“
„Rakvičko, ty seš zlá,“ vykviklo marcipánové Prasátko. „Laskonka nás má všechny ráda a snaží se, aby nám tu bylo líp. A ty jí to takhle kazíš...“
„Svatej Cukráři na nebesích... další malý dítě!“ zabrblala Rakvička pod vousy a ztichla.
Mezi zákusky na chvilku zavládlo ticho. První, kdo si všimnul, že Laskonka už pěknou chvilku tiše pláče, byla Růženka. Pustila Kominíčkovu ruku a přiběhla k ní.
„Laskonko, copak se stalo?“ jala se ji utěšovat.
„Já nevím,“ řekla Laskonka a silně popotáhla.
„Tak už neplakej, no tak...“
„Když,“ vzlykala Laskonka. „Já myslela, když mě sem poslali, že budu v cukrárně, kde bude pořád chodit spousta lidí. Budou koukat do výlohy, někoho si vyberou, dají si k němu kávu, jenom tak se posadí a budou si u toho povídat. Chtěla jsem, aby si mě vybrala nějaká maminka, která půjde se svými dětmi na procházku. Nebo dívka, která si jde popovídat se svojí kamarádkou. Já nechci skončit takhle... Musíme přece něco udělat.“
„Laskonka má pravdu,“ přidal se k ní ovocný Košíček. „Musí být nějaká možnost, jak se neroztéct!“
„Hahaha,“ zasmála se Kobliha a vyprskla všechnu marmeládu. „Jenže to bys, milej zlatej Košíčku, musel bydlet v úplně jiný cukrárně. V cukrárně, kolem který chodí spousta lidí. Pak by možná na někoho zapůsobily tvoje plátky červených jahůdek a žlutých banánů. Ale takhle? A tady?“
„Kobliho, ty seš dneska nějaká špatně pocukrovaná...“ kriticky prohlásila Růženka. „Nebo co se ti stalo, že seš tak bachratá a protivná?“
„To jako že jsem tlustá? Ty jedno... tintítko růžový!“ durdila se Kobliha.
„Ženský, nehudrujte a buďte zticha!“ okřiknul je Větrník. „Vy to neslyšíte?“
Všichni napjatě poslouchali.
Bzučení... Tiché, ale jasné bzučení.
„Moucha...“ zašeptal bez dechu Kominíček. Laskonka s Prasátkem vyděšeně vypískli a běželi se schovat za Větrníkův talířek.
„To je konec,“ prohlásila Rakvička. „Teď nás ještě osedá a oňuchá moucha... Prostě bezva. Ale já to říkala... A vy jste mě neposlouchali...“
Moucha vlétla mezi zákusky a začala si je se zájmem prohlížet. Ty se třásli strachy... Náhle byla její první oběť jasná... bude to rozteklý Indiánek.
„Ne,“ vykviklo zase Prasátko. „On se ani nemůže bránit!“
„Stejně už to má za sebou...“
„Rakvičko!“ vykřiklo několik hlasů současně a Košíček po ní hodil jednu pecku ze své kuličky hroznového vína.
„Jau, nebijte mě!“ Rakvička zalezla víc do kouta.
Růženka pevněji stiskla Kominíčkovu ruku. „Ale ne, ta moucha už si málem sedá...“
„Nedívej se tam, Růženko,“ řekl Kominíček.
Ve chvíli, kdy se moucha vznášela asi tři mávnutí nad Indiánkem, ozval se nezvyklý pokřik a do výlohy mezi zákusky vskočil Perníček s polevou s barvami Robina Hooda. Ve vzduchu vystřelil dva šípy po mouše a pak dopadnul přesně mezi Koblihu a Větrníka.
„Chuchůůůů,“ zvolal. „Na mě si nějaká moucha nepřijde!“
„Tys nás zachránil, Perníčku!“ výskla Laskonka a běžela ho obejmout.
„Ahoj Laskonko!“ přivítal jí Perníček. „Rád tě vidím... A není támhleto Prasátko? Téda, já tu dlouho nebyl.“
„No jo, Perníčku. Kde se vlastně pořád touláš?“ zeptal se Kominíček.
„Ále... Byl jsem u dortů ve druhý a dost jsem taky pokecal s chlebíčkama ve třetí...“
„Tady je třetí výloha s chlebíčkama?“ divil se Košíček. „Já myslel, že jsme cukrárna... Cukrárna, jakože všechno z cukru, ne?“
„No,“ zasmál se Perníček. „To je vidět, jak nemáte žádný rozhledy, když tu jenom tak furt sedíte na těch svejch zadcích a koukáte za sklo. Nehledě na to, že jste pak pěkně bachratý, když nemáte žádnej pohyb... Že jo, Kobliho?“ řekl rýpavě a podíval se na ní.
Ta byla ale ještě pořád tak omráčená z toho, jak rychle se před ní Perníček zjevil, že se ani nezačala hádat o své štíhlé linii.
„Prostě nechápu, jak to tu můžete vydržet,“ pokračoval. „Dostal jsem se i ven a o ulici vedle je úplně nová cukrárna. Chodí do ní spousta lidí... Maminky s dětmi, kamarádky, chlapci s děvčaty... Proč se tam nepřestěhujete? To se tu chcete nadobro roztéct jako tady kolega Indiánek?“
„Nechceme,“ řekla důrazně Růženka a udělala pár kroků směrem k Perníčkovi.
„Tak třeba mě je to jedno, že jo...“ ozvala se zase Rakvička. „Mně je prostě šumák, jestli mě někdo sní nebo jestli se rozteču...“
„Buď už konečně zticha, ty šlehačkoidní nádivo!“ vykřiknul Košíček. „To víš, že ti to neni jedno... A že pujdeš s náma!“
„Ouky-douky,“ řekl ležérně Perníček a dal si nohu přes nohu. Pak si utrhnul hlavu a s chutí se do ní zakousl. „Pvoftě,“ povídá s plnou pusou, „Kdo chfse něfo novýho, jde fe mnou... Kdo fe tu chfse roftýft.... Pvofim!“
Pak se zvedl a vyskočil z výlohy. Proběhl cukrárnou až ke vchodovým dveřím a otevřel je. A maličkou škvírkou proběhla Laskonka, Prasátko, Kominíček, Růženka, Kobliha i Větrník, Košíček a nakonec Rakvička. Loužička po Indiánkovi se za nimi taky doválela a všichni společně proběhli ulicí do sousední cukrárny. Naskákali do čisté a zbrusu nové výlohy a tiše poslouchali, co si hosté povídají, když vybírají mlsnými pohledy ze všech zákusků ten svůj nejoblíbenější.
P.S.: Lenko, Rudo, Sami... Omlouvám se, že tak nestydatě kradu hlášky a nápady... Ale tohle se fakt nedalo :-D
No co, zákusky tam prostě seděli a neměli co dělat.
"Kdyby aspoň kolem někdo občas prošel," posteskla si Laskonka a smetla ze sebe zrnko prachu. "Táákhle bych se zatočila, dvakrát bych na něj mrkla... No ten by neodolal!" Zvonivě se zasmála.
"Jenže kolem nikdo nejde... Tudy nikdo nechodí," odpověděla jí rozmrzele Kobliha.
"Přesně tak," přidal se Větrník. "Nechápu tvůj optimismus a dobrou náladu, Laskonko. Tohle je prostě úpadek všech úpadků. My, kteří bychom měli lidi obveselovat a zajišťovat dobrou atmosféru ke konverzaci tu sedíme a jenom čekáme, kdy nám definitivně odzvoní. No koukněte se na mojí čepičku... všechna cukrová poleva mi už dávno stekla."
Z rohu, ve kterém ještě před chvilkou seděl Indiánek, se ozvalo rozčilené zabublání. Loužička, která po něm zbyla, chtěla říct asi něco ve smyslu "Ty buď zticha a podívej se na mě..." ale vážně jí nebylo moc rozumět.
„Achich,“ vzdychla Laskonka. „Indiánku, kamaráde... Tohle ale vážně neni spravedlivý!“
Další bezmocné zabublání.
„Málo platný, Laskonko,“ ozval se ponurý hlas z nejtemnějšího kouta. „Všichni jednou zemřeme...“
„Rakvičko, neděs to dítě!“ okřiknul ji Kominíček, držící za ruku svou milou Růženku.
„A co jako?“ ohradila se Rakvička. „Samotný se mi všechna rozteklá šlehačka vsákla do těsta, takže jsem jak nacucanej piškot... A víš dobře jak nacucaný piškoty nesnášim! Musíme se s tim prostě smířit. To je jedno jestli nás snědí nebo jestli se roztečem. Prostě jednou bude konec.“
„Ty máš ale štěstí, že dorty jsou ve druhý výloze...“ odpověděl jí Kominíček. „Piškoťák by na tebe za tohle vlítnul až by mouka lítala!“
„Piškoťák je mi ukradenej... Nesnášim Piškoťáka! Nesnášim nacucaný piškoty!“
„Rakvičko, ty seš zlá,“ vykviklo marcipánové Prasátko. „Laskonka nás má všechny ráda a snaží se, aby nám tu bylo líp. A ty jí to takhle kazíš...“
„Svatej Cukráři na nebesích... další malý dítě!“ zabrblala Rakvička pod vousy a ztichla.
Mezi zákusky na chvilku zavládlo ticho. První, kdo si všimnul, že Laskonka už pěknou chvilku tiše pláče, byla Růženka. Pustila Kominíčkovu ruku a přiběhla k ní.
„Laskonko, copak se stalo?“ jala se ji utěšovat.
„Já nevím,“ řekla Laskonka a silně popotáhla.
„Tak už neplakej, no tak...“
„Když,“ vzlykala Laskonka. „Já myslela, když mě sem poslali, že budu v cukrárně, kde bude pořád chodit spousta lidí. Budou koukat do výlohy, někoho si vyberou, dají si k němu kávu, jenom tak se posadí a budou si u toho povídat. Chtěla jsem, aby si mě vybrala nějaká maminka, která půjde se svými dětmi na procházku. Nebo dívka, která si jde popovídat se svojí kamarádkou. Já nechci skončit takhle... Musíme přece něco udělat.“
„Laskonka má pravdu,“ přidal se k ní ovocný Košíček. „Musí být nějaká možnost, jak se neroztéct!“
„Hahaha,“ zasmála se Kobliha a vyprskla všechnu marmeládu. „Jenže to bys, milej zlatej Košíčku, musel bydlet v úplně jiný cukrárně. V cukrárně, kolem který chodí spousta lidí. Pak by možná na někoho zapůsobily tvoje plátky červených jahůdek a žlutých banánů. Ale takhle? A tady?“
„Kobliho, ty seš dneska nějaká špatně pocukrovaná...“ kriticky prohlásila Růženka. „Nebo co se ti stalo, že seš tak bachratá a protivná?“
„To jako že jsem tlustá? Ty jedno... tintítko růžový!“ durdila se Kobliha.
„Ženský, nehudrujte a buďte zticha!“ okřiknul je Větrník. „Vy to neslyšíte?“
Všichni napjatě poslouchali.
Bzučení... Tiché, ale jasné bzučení.
„Moucha...“ zašeptal bez dechu Kominíček. Laskonka s Prasátkem vyděšeně vypískli a běželi se schovat za Větrníkův talířek.
„To je konec,“ prohlásila Rakvička. „Teď nás ještě osedá a oňuchá moucha... Prostě bezva. Ale já to říkala... A vy jste mě neposlouchali...“
Moucha vlétla mezi zákusky a začala si je se zájmem prohlížet. Ty se třásli strachy... Náhle byla její první oběť jasná... bude to rozteklý Indiánek.
„Ne,“ vykviklo zase Prasátko. „On se ani nemůže bránit!“
„Stejně už to má za sebou...“
„Rakvičko!“ vykřiklo několik hlasů současně a Košíček po ní hodil jednu pecku ze své kuličky hroznového vína.
„Jau, nebijte mě!“ Rakvička zalezla víc do kouta.
Růženka pevněji stiskla Kominíčkovu ruku. „Ale ne, ta moucha už si málem sedá...“
„Nedívej se tam, Růženko,“ řekl Kominíček.
Ve chvíli, kdy se moucha vznášela asi tři mávnutí nad Indiánkem, ozval se nezvyklý pokřik a do výlohy mezi zákusky vskočil Perníček s polevou s barvami Robina Hooda. Ve vzduchu vystřelil dva šípy po mouše a pak dopadnul přesně mezi Koblihu a Větrníka.
„Chuchůůůů,“ zvolal. „Na mě si nějaká moucha nepřijde!“
„Tys nás zachránil, Perníčku!“ výskla Laskonka a běžela ho obejmout.
„Ahoj Laskonko!“ přivítal jí Perníček. „Rád tě vidím... A není támhleto Prasátko? Téda, já tu dlouho nebyl.“
„No jo, Perníčku. Kde se vlastně pořád touláš?“ zeptal se Kominíček.
„Ále... Byl jsem u dortů ve druhý a dost jsem taky pokecal s chlebíčkama ve třetí...“
„Tady je třetí výloha s chlebíčkama?“ divil se Košíček. „Já myslel, že jsme cukrárna... Cukrárna, jakože všechno z cukru, ne?“
„No,“ zasmál se Perníček. „To je vidět, jak nemáte žádný rozhledy, když tu jenom tak furt sedíte na těch svejch zadcích a koukáte za sklo. Nehledě na to, že jste pak pěkně bachratý, když nemáte žádnej pohyb... Že jo, Kobliho?“ řekl rýpavě a podíval se na ní.
Ta byla ale ještě pořád tak omráčená z toho, jak rychle se před ní Perníček zjevil, že se ani nezačala hádat o své štíhlé linii.
„Prostě nechápu, jak to tu můžete vydržet,“ pokračoval. „Dostal jsem se i ven a o ulici vedle je úplně nová cukrárna. Chodí do ní spousta lidí... Maminky s dětmi, kamarádky, chlapci s děvčaty... Proč se tam nepřestěhujete? To se tu chcete nadobro roztéct jako tady kolega Indiánek?“
„Nechceme,“ řekla důrazně Růženka a udělala pár kroků směrem k Perníčkovi.
„Tak třeba mě je to jedno, že jo...“ ozvala se zase Rakvička. „Mně je prostě šumák, jestli mě někdo sní nebo jestli se rozteču...“
„Buď už konečně zticha, ty šlehačkoidní nádivo!“ vykřiknul Košíček. „To víš, že ti to neni jedno... A že pujdeš s náma!“
„Ouky-douky,“ řekl ležérně Perníček a dal si nohu přes nohu. Pak si utrhnul hlavu a s chutí se do ní zakousl. „Pvoftě,“ povídá s plnou pusou, „Kdo chfse něfo novýho, jde fe mnou... Kdo fe tu chfse roftýft.... Pvofim!“
Pak se zvedl a vyskočil z výlohy. Proběhl cukrárnou až ke vchodovým dveřím a otevřel je. A maličkou škvírkou proběhla Laskonka, Prasátko, Kominíček, Růženka, Kobliha i Větrník, Košíček a nakonec Rakvička. Loužička po Indiánkovi se za nimi taky doválela a všichni společně proběhli ulicí do sousední cukrárny. Naskákali do čisté a zbrusu nové výlohy a tiše poslouchali, co si hosté povídají, když vybírají mlsnými pohledy ze všech zákusků ten svůj nejoblíbenější.
P.S.: Lenko, Rudo, Sami... Omlouvám se, že tak nestydatě kradu hlášky a nápady... Ale tohle se fakt nedalo :-D
úterý 4. listopadu 2008
Krásná nymfa... Ohavný pan
Nymfa... vodní nymfa... najáda. Nejkrásnější ze všech. Žila tam hluboko pod hladinou a se svými družkami si splétala dlouhé zelené vlasy do copů. A jmenovala se Sýrinx. Všichni bohové po ní toužili. Říkalo se o ní, že je krásná jako sama Artemis. Její otec byl bohem veliké řeky protékající horskými pastvinami. Dravé a nelítostné řeky. On sám byl stejně nelítostný.
Pan... horský pan... první ze všech panů... Pan. Vlastní matka se ho lekla a utekla od něj, jak byl ohavný. Ale bohové ho milovali. Nejvíce pak bůh všech radostí a oslav... Dionýsos. Pan chodil po horách a pásl Dionýsovi ovce.
Jednoho dne uviděl na louce překrásnou nymfu. Spatřil Sýrinx. A zamiloval se do ní. Šel k ní, chtěl ji požádat o ruku, chtěl s ní být. Ale ona se lekla jeho ohyzdnosti a v hrůze utíkala zpět k řece. Zpět ke svému otci. A po cestě prosila všechny bohy o pomoc.
Pan ji ale doháněl. Už cítila jak se po ní natahuje, když ji bohové vysvobodili... Na břehu řeky se Sýrinx přímo před zraky Pana proměnila v rákos.
Ale když už ji Pan jednou viděl, nemohl bez ní žít. A tak uřízl několik šlahounů rákosu a vyrobil si z nich flétnu. A hrál po horách... Do konce svého života nešťastně hrál píseň o krásné Sýrinx, kterou viděl jen jednou, ale na kterou už nikdy nezapomene. A lidé v údolích rádi poslouchali jeho píseň lásky.
A Sýrinx...? Nikdy se neproměnila zpět. Neměla utíkat před ošklivostí... Jen když zafouká vítr, začne lechce ševelit. Jakoby říkala: "Odpusť..."
Pan... horský pan... první ze všech panů... Pan. Vlastní matka se ho lekla a utekla od něj, jak byl ohavný. Ale bohové ho milovali. Nejvíce pak bůh všech radostí a oslav... Dionýsos. Pan chodil po horách a pásl Dionýsovi ovce.
Jednoho dne uviděl na louce překrásnou nymfu. Spatřil Sýrinx. A zamiloval se do ní. Šel k ní, chtěl ji požádat o ruku, chtěl s ní být. Ale ona se lekla jeho ohyzdnosti a v hrůze utíkala zpět k řece. Zpět ke svému otci. A po cestě prosila všechny bohy o pomoc.
Pan ji ale doháněl. Už cítila jak se po ní natahuje, když ji bohové vysvobodili... Na břehu řeky se Sýrinx přímo před zraky Pana proměnila v rákos.
Ale když už ji Pan jednou viděl, nemohl bez ní žít. A tak uřízl několik šlahounů rákosu a vyrobil si z nich flétnu. A hrál po horách... Do konce svého života nešťastně hrál píseň o krásné Sýrinx, kterou viděl jen jednou, ale na kterou už nikdy nezapomene. A lidé v údolích rádi poslouchali jeho píseň lásky.
A Sýrinx...? Nikdy se neproměnila zpět. Neměla utíkat před ošklivostí... Jen když zafouká vítr, začne lechce ševelit. Jakoby říkala: "Odpusť..."
Neni doma...
Je tma. Je zima... Mně je zima. A všude kolem tma. Protože nic nevidím. A taky protože nic nevím. Proto je všude tma. A pak se najednou rozsvítí. Strašně prudké, bodavé světlo mi září do očí. Až z něho slzím. Slzím z toho světla, protože mě bolí do očí...
Jo, sváděj slzy na to světlo. A bude to fajn...
Jo, sváděj slzy na to světlo. A bude to fajn...
čtvrtek 30. října 2008
Ležim...
...mám zhasnuto.
Ležim... poslouchám hudbu.
Ležim... mám zavřený oči.
Ležim... snim.
Snim a přemejšlim. Přemejšlim... o čem? O kom? Nebo usínám? Ne, tak to jenom vypadá. Ale já snim. Snim a přemejšlim. Až moc. A pořád...
Až jednou přestanu, jestli jednou přestanu, tak se zvednu, otevřu oči, rozsvítim světlo... A pak? Co bude pak? Pak to přijde...
Ale zatim jenom ležim.
Ležim... mám zhasnuto.
Ležim... poslouchám hudbu.
Ležim... mám zavřený oči.
Ležim... snim.
Snim a přemejšlim.
Kua, já už zas přemejšlim!
Ležim... poslouchám hudbu.
Ležim... mám zavřený oči.
Ležim... snim.
Snim a přemejšlim. Přemejšlim... o čem? O kom? Nebo usínám? Ne, tak to jenom vypadá. Ale já snim. Snim a přemejšlim. Až moc. A pořád...
Až jednou přestanu, jestli jednou přestanu, tak se zvednu, otevřu oči, rozsvítim světlo... A pak? Co bude pak? Pak to přijde...
Ale zatim jenom ležim.
Ležim... mám zhasnuto.
Ležim... poslouchám hudbu.
Ležim... mám zavřený oči.
Ležim... snim.
Snim a přemejšlim.
Kua, já už zas přemejšlim!
středa 29. října 2008
Jen si všimnout...
Zvláštní, mírně děsivá věc, na kterou ještě chvilku nezapomenu. Nevím, jak dlouho bude trvat, než mi ta vzpomínka definitivně přestane ležet v hlavě, ale to nikdy nezjistím. Protože až se tak stane, tak si na to nevzpomenu, abych mohla říct: "Aha, dneska jsem na to zapomněla!" Nejsem naivní, vím, že to nic neznamenalo a že to z tý hlavy můžu klidně pustit. Ale něco jsem si na tom uvědomila. Něco, co se mi moc nelíbí. Asi s tim nemůžu nic dělat. Ikdyž... mohla bych, ale je to běh na dost dlouhou trať. Jenže v tom je ten problém. Asi jsem moc přemýšlivá a zodpovědná, než abych se na to vykašlala.
Taková blbost... Nikdy v životě jsem ho neviděla a už ho ani víckrát neuvidim. A jenom se mě zeptal, jak si má označit lístek a ani to nebyl Čech. A já ani pořádně nemluvim anglicky, takže jsem ze sebe vysoukala nějakou blbost a nakonec jsem to stejně štípla za něj, páč on to z mýho výkladu evidentně nepochopil. Jsem asi totální blázen. Ale když vystupoval a ještě na mě kejvnul, jakože děkuje za pomoc. A pak se ještě usmál... Tak mě najednou zamrazilo při pomyšlení, kolik je na světě zajímavejch lidí, který nikdy nebudu mít možnost líp poznat. Spoustu z nich nikdy neuvidim. Spoustu z nich potkávám denně na ulicích a vůbec si to neuvědomuju. A spoustu z nich osobně znám - a přece je skoro neznám. A to je ten důvod, proč mi najednou přišlo líto, že už tohohle sympatickýho Angličana nikdy neuvidim.
Taková blbost... Nikdy v životě jsem ho neviděla a už ho ani víckrát neuvidim. A jenom se mě zeptal, jak si má označit lístek a ani to nebyl Čech. A já ani pořádně nemluvim anglicky, takže jsem ze sebe vysoukala nějakou blbost a nakonec jsem to stejně štípla za něj, páč on to z mýho výkladu evidentně nepochopil. Jsem asi totální blázen. Ale když vystupoval a ještě na mě kejvnul, jakože děkuje za pomoc. A pak se ještě usmál... Tak mě najednou zamrazilo při pomyšlení, kolik je na světě zajímavejch lidí, který nikdy nebudu mít možnost líp poznat. Spoustu z nich nikdy neuvidim. Spoustu z nich potkávám denně na ulicích a vůbec si to neuvědomuju. A spoustu z nich osobně znám - a přece je skoro neznám. A to je ten důvod, proč mi najednou přišlo líto, že už tohohle sympatickýho Angličana nikdy neuvidim.
sobota 11. října 2008
neděle 5. října 2008
Ukecaná
Každé ráno jezdím do školy v tramvaji s jednou holkou. Znám jí jenom od vidění, ale je tam prostě každý den. Vždycky tak sedí na zastávce, kouká do prázdna a přemýšlí. Tichá, nenápadná, zamyšlená... Potom nastoupí do tramvaje, sedne si a kouká z okna. A takhle sedí celou cestu. Nevýrazná, uzavřená.
Jednou ale nastoupila do vozu, ve kterém seděla, skupinka jejích kamarádů. Začala se s nimi bavit a já najednou zírala.
Lidi, tý ta pusa jede, že to ani možný neni. Taková proměna u člověka, kterého pozoruju každý ráno mě fakt zaskočila... Nezavřela pusu ani na chvilku, nikoho nepustila ke slovu, mlela a mlela až nakonec vystoupila a po tramvaji se opět rozhostilo ranní rozespalé ticho rušené jen občasným hlášením z reproduktoru.
Vážně mě to překvapilo, ale po nějaké době mi došlo, že by mě to vůbec překvapovat nemělo.
Jednou ale nastoupila do vozu, ve kterém seděla, skupinka jejích kamarádů. Začala se s nimi bavit a já najednou zírala.
Lidi, tý ta pusa jede, že to ani možný neni. Taková proměna u člověka, kterého pozoruju každý ráno mě fakt zaskočila... Nezavřela pusu ani na chvilku, nikoho nepustila ke slovu, mlela a mlela až nakonec vystoupila a po tramvaji se opět rozhostilo ranní rozespalé ticho rušené jen občasným hlášením z reproduktoru.
Vážně mě to překvapilo, ale po nějaké době mi došlo, že by mě to vůbec překvapovat nemělo.
středa 1. října 2008
Dnešní ráno
Dnes ráno jsem vyšla na ulici a první co mi vrazilo do nosu, byla úžasná vůně. Vůně čeho? Vůně vzduchu.
Dnes ráno tak krásně voněl vzduch, že jsem měla chuť jenom tak stát a vdechovat ho. Sice už byla Praha vzhůru, všude jezdila auta a lidé nervózně pokuřovali na tramvajových zastávkách. Ale přes to všechno nádherně voněl vzduch.
Dnes ráno začal skvělý den.
Dnes ráno tak krásně voněl vzduch, že jsem měla chuť jenom tak stát a vdechovat ho. Sice už byla Praha vzhůru, všude jezdila auta a lidé nervózně pokuřovali na tramvajových zastávkách. Ale přes to všechno nádherně voněl vzduch.
Dnes ráno začal skvělý den.
úterý 30. září 2008
neděle 28. září 2008
Nejkrásnější
Přiběhla jsem k nim. Šťastný úsměv, shledání po dlouhé době. Do úst se dere otázka: „Proč jste odjeli beze mě? Proč jste na mě zapomněli?“
Odpověď v jejich očích... Nezapomněli. Špatně pro mě.
Hlasy zprava: „Nepatříš sem.“
Hlasy zleva: „Chudák holka, nemůže za to.“
Odpověď: „Ale může... za všechno si může sama.“
„Ne, může za to on... My víme kdo.“
Zmateně upírám tázavý pohled. Nic nechápu.
„Běž zpátky domů,“ říká jeden z nich. „Tady už nemáš místo.“
Šok. Jak přejetá couvám zpátky. Oči se zamlžují, pláči. Otáčím se a odcházím. Najednou běžím. Běžím pryč z toho místa. Padající slzy mi odlétávají z tváří, vítr je bere, chvíli se s nimi laská a pak je odhazuje do spadaného listí. Běžím po známé cestě.
Každý den, každé léto, znovu a znovu. Loni, předloni, ještě předtím... Každé ráno touto cestou až na to místo, co je tam úplně vzadu. Jen vyběhnout z tmavého lesa na prosluněnou stráň, přeběhnout po provazovém mostě a vstoupit na molo.
Je odliv. Mořské vlny jemně šplouchají po písčité pláži a k molu se nedostanou. Sedám si na prastará dřeva a hledím do dáli. Stále pláči. Stále to bolí. Vidím známé tváře, ale jsou daleko. Nemohou ke mě a já k nim. Oni neznají cestu. Zapomněli. Křičím: „Tak dlouho jste tudy se mnou chodili. Jak jste mohli zapomenout?“ Neslyší, jsou daleko. Nad obzorem vychází slunce a odráží se od rozvlněné hladiny. Svítí mi do očí. Jak dlouho tu ještě budu sedět? Jak budu chtít. Oni zapomněli... mám hodně času.
Odpověď v jejich očích... Nezapomněli. Špatně pro mě.
Hlasy zprava: „Nepatříš sem.“
Hlasy zleva: „Chudák holka, nemůže za to.“
Odpověď: „Ale může... za všechno si může sama.“
„Ne, může za to on... My víme kdo.“
Zmateně upírám tázavý pohled. Nic nechápu.
„Běž zpátky domů,“ říká jeden z nich. „Tady už nemáš místo.“
Šok. Jak přejetá couvám zpátky. Oči se zamlžují, pláči. Otáčím se a odcházím. Najednou běžím. Běžím pryč z toho místa. Padající slzy mi odlétávají z tváří, vítr je bere, chvíli se s nimi laská a pak je odhazuje do spadaného listí. Běžím po známé cestě.
Každý den, každé léto, znovu a znovu. Loni, předloni, ještě předtím... Každé ráno touto cestou až na to místo, co je tam úplně vzadu. Jen vyběhnout z tmavého lesa na prosluněnou stráň, přeběhnout po provazovém mostě a vstoupit na molo.
Je odliv. Mořské vlny jemně šplouchají po písčité pláži a k molu se nedostanou. Sedám si na prastará dřeva a hledím do dáli. Stále pláči. Stále to bolí. Vidím známé tváře, ale jsou daleko. Nemohou ke mě a já k nim. Oni neznají cestu. Zapomněli. Křičím: „Tak dlouho jste tudy se mnou chodili. Jak jste mohli zapomenout?“ Neslyší, jsou daleko. Nad obzorem vychází slunce a odráží se od rozvlněné hladiny. Svítí mi do očí. Jak dlouho tu ještě budu sedět? Jak budu chtít. Oni zapomněli... mám hodně času.
pondělí 22. září 2008
Takže takhle!
Už jsem na to přišla... Oni mi ve skutečnosti jenom závidí, že je mi 16 a že oni už mají tenhle věk dááávno za sebou. A vzhledem k tomu, že si to určitě vůbec neužili, páč si ani neuvědomili, že 16 jim už nikdy nebude, tak mi to teď nechtějí dopřát, aby se jim nezdálo, že je to nefér. Jenže to je jejich problém.
Takže oni mě teď nikam pouštět nebudou, nic mi nedopřejou a já něco zažiju teprv, až budu starší a pak to stejný udělám svým dětem atd. atd. Jenže já je převezu... Hoho! (Komu to nedošlo... Ano, opět mluvím o rodičích!)
Takže oni mě teď nikam pouštět nebudou, nic mi nedopřejou a já něco zažiju teprv, až budu starší a pak to stejný udělám svým dětem atd. atd. Jenže já je převezu... Hoho! (Komu to nedošlo... Ano, opět mluvím o rodičích!)
čtvrtek 18. září 2008
Zpravodajství
V úseku Hradčanská - Letenské náměstí je zavedena náhradní autobusová doprava, linka číslo X1
Ano, ještě stále nezprůchodnili Letnou. Ještě stále nám zde staví Blanku, což mi samo o sobě přijde jako sprostá urážka tak hezkého jména. Ničej letenský sady a ve Stromovce se jim to dokonce propadlo, takže není divu, že si všichni říkáme: "Proč se na to sakra nevykašlou?" Když už v tom dělaj takovej bordel, že uplně zrušej tramvaj 15 a osmičku odkloněj totál do prčic, tak ať aspoň protáhnou tu X1 až na Stross, ale to oni ne... V poslední době se mi víc vyplatí jít pěšky, než čekat na tramvaj. Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí...?
Na nějaký poslouchání zajímavejch lidí a šílenejch babiček se kvuli tomu ani nemůžu soustředit, páč mám co dělat, abych vystoupila na správný zastávce. Takže po mě (snad jen dočasně) žádný perly nechtějte. Možná dodám pár starších z dob, kdy byla Praha ještě (relativně) v pořádku :o)
Ano, ještě stále nezprůchodnili Letnou. Ještě stále nám zde staví Blanku, což mi samo o sobě přijde jako sprostá urážka tak hezkého jména. Ničej letenský sady a ve Stromovce se jim to dokonce propadlo, takže není divu, že si všichni říkáme: "Proč se na to sakra nevykašlou?" Když už v tom dělaj takovej bordel, že uplně zrušej tramvaj 15 a osmičku odkloněj totál do prčic, tak ať aspoň protáhnou tu X1 až na Stross, ale to oni ne... V poslední době se mi víc vyplatí jít pěšky, než čekat na tramvaj. Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí...?
Na nějaký poslouchání zajímavejch lidí a šílenejch babiček se kvuli tomu ani nemůžu soustředit, páč mám co dělat, abych vystoupila na správný zastávce. Takže po mě (snad jen dočasně) žádný perly nechtějte. Možná dodám pár starších z dob, kdy byla Praha ještě (relativně) v pořádku :o)
Rodiče?
Hele, nemohli jsme si je vybrat, prostě jsme je dostali. A darovanému koni na zubi nehleď...
neděle 7. září 2008
Babičky v tramvaji
Dobíhám tramvaj, zadýchaně si sedám na volné sedadlo, po chvilce nepřítomně hledím z okna.
Stařecké hlasy u předních dveří: Tak čó, paní Hjadečkáá?! Jak to jděé?
Odpověď: Ale dobžé, dobžé. A čo vý?
Tímto stylem asi pětiminutové rozebírání zdravotního stavu (od vypadávání zubů po ty naše vnoučátka) - zkrátka nějaký odborný lékařský pindy.
Pokračování rozhovoru po chvíli: A kde vyštupujeté?
Odpověď: Až tám, na té... Šibeliově, pšeče, né?
Dále: Jó, jó... pšečé...
Chvíle ticha, občas mlasknutí. Pak se jedna z dam zvedá.
Druhá: Ale počkejtěé. Tohle eště není Šibeliova, né?
První: Já še mušim žvednout už tadý. Já bych to jinak neštihlá...
Konec
Stařecké hlasy u předních dveří: Tak čó, paní Hjadečkáá?! Jak to jděé?
Odpověď: Ale dobžé, dobžé. A čo vý?
Tímto stylem asi pětiminutové rozebírání zdravotního stavu (od vypadávání zubů po ty naše vnoučátka) - zkrátka nějaký odborný lékařský pindy.
Pokračování rozhovoru po chvíli: A kde vyštupujeté?
Odpověď: Až tám, na té... Šibeliově, pšeče, né?
Dále: Jó, jó... pšečé...
Chvíle ticha, občas mlasknutí. Pak se jedna z dam zvedá.
Druhá: Ale počkejtěé. Tohle eště není Šibeliova, né?
První: Já še mušim žvednout už tadý. Já bych to jinak neštihlá...
Konec
Chvalozpěv na modrou
Ó, modrá, barvo klidu,
jak příjemné je nosit trička
barvy, co mé nitro hýčká,
o tobě vždy bude vidu.
O tobě bude i slechu,
tak jen samou chválu pějme,
hlavy dohromady dejme,
pro tebe, ty barvo plechu.
Ó, modrá, jsi barvou naší
příjemně nás pohladivší,
když nás zlé boly na duši
stále nepříjemně tlačí.
Ó, modrá, ty hojíš rány,
jako lékař ustaraný
trpělivě kolem nás.
Proč? Asi, že nemáš hlas...
jak příjemné je nosit trička
barvy, co mé nitro hýčká,
o tobě vždy bude vidu.
O tobě bude i slechu,
tak jen samou chválu pějme,
hlavy dohromady dejme,
pro tebe, ty barvo plechu.
Ó, modrá, jsi barvou naší
příjemně nás pohladivší,
když nás zlé boly na duši
stále nepříjemně tlačí.
Ó, modrá, ty hojíš rány,
jako lékař ustaraný
trpělivě kolem nás.
Proč? Asi, že nemáš hlas...
Sonet pro žlutou
Žlutá, to je barva štěstí,
není radno si ji plésti
s barvami mdlými jak kov,
to si radši kopej rov.
Žlutá, to je barva slunce,
však když uchopíš zlaté mince,
nezazáří nikdy tak,
jako slunce z pod oblak.
Svítí, dráždí, provokuje,
s jasnou hlavou vyrukuje,
donutí tě k úsměvu.
Každý z lidí, kdo ji míjí
nutně všimnout musí si jí,
nezapadne do davu.
není radno si ji plésti
s barvami mdlými jak kov,
to si radši kopej rov.
Žlutá, to je barva slunce,
však když uchopíš zlaté mince,
nezazáří nikdy tak,
jako slunce z pod oblak.
Svítí, dráždí, provokuje,
s jasnou hlavou vyrukuje,
donutí tě k úsměvu.
Každý z lidí, kdo ji míjí
nutně všimnout musí si jí,
nezapadne do davu.
pátek 29. srpna 2008
Just do it!
Strčit hlavu do hrnce se studenou vodou, obejmout kamarádku v mokrých plavkách, skočit o půlnoci oblečená do bazénu, číst si v noci pod peřinou, sednout si večer k oknu a hlasitě zpívat do ulice, ostříhat si vlasy, pokreslit stůl, popsat si tričko a kalhoty, vzít si na sebe staré korále z dětství, vstát v šest ráno a jít si zaběhat, přeřídit hodiny v kuchyni, koupit si nové tričko a pizzu, jít oslavit narozeniny kamarádova potkana...
Nepřemýšlet... Jednat!
Nepřemýšlet... Jednat!
pondělí 25. srpna 2008
Krvácí mi srdce...
Už jenom týden, už jenom týden! Help! Ještě před chvílí to byly dva týdny a teď už je to jenom týden! Já nechci školu... Já nechci nový spolužáky, ne a ne a ne! A já tam nepůjdu. Nikdo mě nikam nedostane. A je mi jedno, že budu blbá a nic nebudu vědět.
Nepůjdu do školy. Tak, a máte to! A můžete se tu klidně stavět na hlavu.
Zas na druhou stranu... Teď když jsou prázdniny, tak musim furt jenom uklízet. Dneska už toho mam specielně dost. Mamka mi právě vyhodila polovinu starejch plyšáků a panenek, krabici plnou krámů, se kterejma jsem si kdysi hrála a který jsem pracně nasbírala a dvě igelitky s hadrama, který jsme na sebe navlíkaly s kamarádkama a hrály jsme si na princezny. Udělala to normálně tak rafinovaně, až z toho mam pocit, že mi to všechno prošlo rukama a sama jsem se rozhodla, že už to na nic nechci a že se to může vyhodit. A pak mi má ještě zbýt nějaká radost do života. Ach jo...
Nepůjdu do školy. Tak, a máte to! A můžete se tu klidně stavět na hlavu.
Zas na druhou stranu... Teď když jsou prázdniny, tak musim furt jenom uklízet. Dneska už toho mam specielně dost. Mamka mi právě vyhodila polovinu starejch plyšáků a panenek, krabici plnou krámů, se kterejma jsem si kdysi hrála a který jsem pracně nasbírala a dvě igelitky s hadrama, který jsme na sebe navlíkaly s kamarádkama a hrály jsme si na princezny. Udělala to normálně tak rafinovaně, až z toho mam pocit, že mi to všechno prošlo rukama a sama jsem se rozhodla, že už to na nic nechci a že se to může vyhodit. A pak mi má ještě zbýt nějaká radost do života. Ach jo...
sobota 23. srpna 2008
Karkulka v Triopkách
Jo, tak jsem si před několika dny připadala, když jsem nesla své nemocné babičce chleba a noviny. Sice by to chtělo trošku líp vystajlovat. Například místo igelitky košík a nějaký ten čepeček, ale i tak to stálo za to. Kromě Triopek jsem měla na sobě Rejoice šatky a ty byly aspoň oranžový... Celkem se divim, že ještě nemam to funkční spodní prádlo od Smartwool :o). Ale co, člověk nemůže mít všechno.
Ještě mě napadá, že jsem nepotkala vlka. Jeden týpek v tramvaji sice vypadal jako krtek a šla jsem i lesem (Praha se myslim může celkem bez ostudy řadit mezi džungle), ale vlk asi zaspal. Koneckonců jsem byla i ráda :o).
Ještě mě napadá, že jsem nepotkala vlka. Jeden týpek v tramvaji sice vypadal jako krtek a šla jsem i lesem (Praha se myslim může celkem bez ostudy řadit mezi džungle), ale vlk asi zaspal. Koneckonců jsem byla i ráda :o).
neděle 3. srpna 2008
Zázrak
Co je to zázrak? Zázrak je, když se ráno probudíte tam, kde jste večer usnuli. Zázrak je, když se vrátíte z dovolené a zjistíte, že čokoláda na vašem stole zůstala nesnězená. Zázrak je, když objevíte sukni z první třídy a zjistíte, že se do ní ještě stále vejdete. Zázrak je, když po dlouhé době ochutnáte špenát, který jste vždycky nesnášeli a on vám ještě stále nechutná. Zázrak je, když vás obejme člověk, se kterým jste se nepohodli a řekne: "Je mi líto, že tě dlouho neuvidím." Zázrak je, když svítí slunce navzdory tomu, že mělo pršet. Zázrak je, když si necháte udělat kafe od kamaráda a on ho udělá tak, jak ho máte rádi. Zázrak je, když si uvaříte volské oko a tekutý žloutek se vám rozlije po celých ústech. Zázrak je, když se někdo v dešti usměje a ve vašem srdci se náhle mraky rozeženou. Zázrak je, když si uvědomíte, že všechno kolem je zázrak. Že život je zázrak. Že vy jste zázrak...
neděle 22. června 2008
Tady a teď
Přesně v tento čas a na tomto místě sedím u počítače a datluju do klávesnice. Normálka... Teda na prázdniny. Kdyby se šlo zejtra do školy, už bych hodinu a půl spala. Doufám. Ještě že se tam zejtra nejde. Nechtěla bych... Vlastně tady sedim jenom proto, že jsem slíbila dvoum kamarádkám, že jim písnu e-mail s adresama... Jako aby věděly, kam mi mají o prázdninách psát. Ony mi stejně nenapíšou, ale to je fuk. Ještě se mi do toho nechce... ještě furt... ještě chvilku... ani teď ne. Fajn, udělám to za chvíli. Nesmim na to zapomenout.
Co se dilinky týče, v sobotu jsem se na to zeptala jednoho kamaráda. Řek, že je to blbost.
A můj vtipný bratr, který ta slova ortelu vyřkl jako první si v pátek půjčil mou žehličku, sedl si před zrcadlo a začal si rovnat vlasy... Kdo je tady dilinka??? Nehledě na to, že mu to nešlo a musela jsem mu to udělat sama. Slíbil mi za to, že mi dá ochutnat nějaký zázrak, co si přivezl z Francie a co chtěl vypít večer se spolužákama.
Bylo to nechutný. Chutnalo to jako lékořice a vypadalo to jako... Radši nebudu zapojovat svou bujnou fantazii. Zkrátka myslim, že nejsem dilinka... jsem prostě holka, tak se nezblázněte. A teď jdu fakt napsat ten mail.
Co se dilinky týče, v sobotu jsem se na to zeptala jednoho kamaráda. Řek, že je to blbost.
A můj vtipný bratr, který ta slova ortelu vyřkl jako první si v pátek půjčil mou žehličku, sedl si před zrcadlo a začal si rovnat vlasy... Kdo je tady dilinka??? Nehledě na to, že mu to nešlo a musela jsem mu to udělat sama. Slíbil mi za to, že mi dá ochutnat nějaký zázrak, co si přivezl z Francie a co chtěl vypít večer se spolužákama.
Bylo to nechutný. Chutnalo to jako lékořice a vypadalo to jako... Radši nebudu zapojovat svou bujnou fantazii. Zkrátka myslim, že nejsem dilinka... jsem prostě holka, tak se nezblázněte. A teď jdu fakt napsat ten mail.
Kterak jsem se stala dilinkou
To si aspoň lidi myslej. Porpvé mi to řek bratr, když jsem přišla domů ze školy s narovnanejma vlasama. Spolužačky říkali, že vypadám jak rockerka... Leč můj vtipný bratr prohlásil, že vypadám jak dilina. Poslala jsem ho do háje a přemítala, proč se jeho názor tak moc lišil od názoru mých kamarádek. Že by to byly dilinky?
Každopádně nedlouho potom jsem u sebe skutečně začala shlédavat sklony k dilinkovství. Celkem mě šokovalo, když jsem na jedné hodině tělocviku při hře ringo zvolala: "Ach né, můj nehet!" Bylo to tak... Špatně jsem chytila ringo kroužek a zlomila si nehet... Ještě by to nebylo tak zlý, kdybych pak nedodala: "Včera jsem se s tim celej X-Factor dělala a teď tohle!"
V tu chvíli mi to bylo jasný - Jsem dilinka! Následovala fáze překvapení a nejistoty a pak jsem si to začala užívat. Přestala mi vadit růžová (Není to moje nejoblíbenější barva, jak by se mohlo zdát z té básničky. Ale už mi nevadí a celkem se mi líbí), začalo mě bavit nakupování oblečení, po dvou letech jsem se začala malovat (!!!) atd.
Když se nad tím zamyslím, tak mě napadá... HRŮZA! Dá se s tim něco dělat? Už mě to totiž nebaví... Ale snad to neni až zas tak hrozný, znám i větší dilinky... ;o)
Každopádně nedlouho potom jsem u sebe skutečně začala shlédavat sklony k dilinkovství. Celkem mě šokovalo, když jsem na jedné hodině tělocviku při hře ringo zvolala: "Ach né, můj nehet!" Bylo to tak... Špatně jsem chytila ringo kroužek a zlomila si nehet... Ještě by to nebylo tak zlý, kdybych pak nedodala: "Včera jsem se s tim celej X-Factor dělala a teď tohle!"
V tu chvíli mi to bylo jasný - Jsem dilinka! Následovala fáze překvapení a nejistoty a pak jsem si to začala užívat. Přestala mi vadit růžová (Není to moje nejoblíbenější barva, jak by se mohlo zdát z té básničky. Ale už mi nevadí a celkem se mi líbí), začalo mě bavit nakupování oblečení, po dvou letech jsem se začala malovat (!!!) atd.
Když se nad tím zamyslím, tak mě napadá... HRŮZA! Dá se s tim něco dělat? Už mě to totiž nebaví... Ale snad to neni až zas tak hrozný, znám i větší dilinky... ;o)
Kde nic, tu nic
Otevřela jsem dveře a nahlédla dovnitř. Na stole stála váza se zvadlou kytkou. Všude kolem vysoké nánosy prachu. Oheň v krbu dávno vyhasl. Krajina za špinavým oknem byla zničená. Vyvrácené stromy, bahno, téměř vyschlá řeka, leklé ryby a mrtví ptáci. Na tom všem tlustá vrstva mastného popela. Šílené ticho. Mrtvo.
A pak to v rohu zavrzalo. Lekla jsem se a začala couvat zpátky ke dveřím. Byl tam on. Ale spal. Spal tvrdým spánkem na posteli, které jsem si přes všechnu špínu ani nevšimla. Spal tvrdě dál, bylo mu všechno jedno.
Tak takhle to tu teda vypadá... Tak takový on je...
Vyšla jsem z místnosti a zavřela za sebou dveře. Pryč od toho smutného pohledu. Pak mě napadlo... A jak to vypadá u mě?
A pak to v rohu zavrzalo. Lekla jsem se a začala couvat zpátky ke dveřím. Byl tam on. Ale spal. Spal tvrdým spánkem na posteli, které jsem si přes všechnu špínu ani nevšimla. Spal tvrdě dál, bylo mu všechno jedno.
Tak takhle to tu teda vypadá... Tak takový on je...
Vyšla jsem z místnosti a zavřela za sebou dveře. Pryč od toho smutného pohledu. Pak mě napadlo... A jak to vypadá u mě?
pátek 20. června 2008
Óda na tu růžovou
Ach ta sladká růžová,
ta mne celou halí,
až mne každý pozounista
na potkání balí.
Ach ta jemná růžová
z výlohy mne svádí,
pak si zase v novém tričku
vesele dovádí.
Ach ta křehká růžová,
proč jen nad tím zívá?
Když se na mě pozounista
tak moc pěkně dívá.
Ach ta strašná růžová,
oči jenom pro ni,
pak nevidím, že jsou kluci
tak příšerný sloni!
ta mne celou halí,
až mne každý pozounista
na potkání balí.
Ach ta jemná růžová
z výlohy mne svádí,
pak si zase v novém tričku
vesele dovádí.
Ach ta křehká růžová,
proč jen nad tím zívá?
Když se na mě pozounista
tak moc pěkně dívá.
Ach ta strašná růžová,
oči jenom pro ni,
pak nevidím, že jsou kluci
tak příšerný sloni!
čtvrtek 19. června 2008
Jeden den na konci roku
Ke konci školního roku je ve škole fakt voser. Ne, že by před tím nebyl, ale aspoň se občas něco děje a o přestávkách bejvá na chodbách šrumec. Jenže teď je půlka školy na debilních výletech, jenom my nikam nejedem a musíme tam trčet a uklízet třídu.
To ovšem není jediný problém "Zlatomodrého konce stařičkého léta". Dneska byl totiž tak blbej den, že to ani možný neni!
Ráno jsem nastoupila do metra... Pan řidič strašně pospíchal, na každý zastávce hlásil ať urychlíme výstup a nástup a celou cestu z Vltavský na Opatov dal za 19 minut... Borec! Jenže já byla na stanici busu o deset minut dřív než normálně, tudíž jsem stihla dřívější autobus, tudíž jsem pak deset minut stepovala před zavřenou školou... Zase blbě!
O velký přestávce jsem si šla koupit do bufetu sekanou. Celý rok jsem si ji odpírala, páč je to nezdravý a karcinogenní (a kdoví co ještě), ale teď jsem si řekla, že jdu na jinou školu a že mám poslední možnost dát si sekanou. Tak jsem si ji dala a hádejte... Mě to vůbec, ale vůbec nechutnalo! To už jsem byla fakt votrávená, ale nebyl to konec tohohle strašlivýho dne.
Po škole jsem si chtěla jet koupit stojan na pozoun. Ani jedna z tramvají prostě nemohla jet o půl minuty pozdějc. Ujeli mi všechny před nosem. Když jsem se dostala do jedněch hudebnin, zeptal se mě sympatický prodavač, co že je to pozoun... Vycouvala jsem.
Ve druhých jsem byla úspěšnější, ale stojan byl o dvě stovky dražší, než jsem čekala. Co se dá dělat, koupila jsem ho. Chtěli mi prodat k tomu i nástroj... Řekla jsem že jeden doma mám. Hlavně jsem s sebou fakt neměla 20 000 navíc... Když jsem vycházela z obchodu - bim jí - další tramvaj mi ufrnkla
Bezva. To už jsem byla nasraná! Když jsem jela domů, přemejšlela jsem, jaká jobovka mě čeká tam. Zatím nic... No však ono to do večera přijde!
To ovšem není jediný problém "Zlatomodrého konce stařičkého léta". Dneska byl totiž tak blbej den, že to ani možný neni!
Ráno jsem nastoupila do metra... Pan řidič strašně pospíchal, na každý zastávce hlásil ať urychlíme výstup a nástup a celou cestu z Vltavský na Opatov dal za 19 minut... Borec! Jenže já byla na stanici busu o deset minut dřív než normálně, tudíž jsem stihla dřívější autobus, tudíž jsem pak deset minut stepovala před zavřenou školou... Zase blbě!
O velký přestávce jsem si šla koupit do bufetu sekanou. Celý rok jsem si ji odpírala, páč je to nezdravý a karcinogenní (a kdoví co ještě), ale teď jsem si řekla, že jdu na jinou školu a že mám poslední možnost dát si sekanou. Tak jsem si ji dala a hádejte... Mě to vůbec, ale vůbec nechutnalo! To už jsem byla fakt votrávená, ale nebyl to konec tohohle strašlivýho dne.
Po škole jsem si chtěla jet koupit stojan na pozoun. Ani jedna z tramvají prostě nemohla jet o půl minuty pozdějc. Ujeli mi všechny před nosem. Když jsem se dostala do jedněch hudebnin, zeptal se mě sympatický prodavač, co že je to pozoun... Vycouvala jsem.
Ve druhých jsem byla úspěšnější, ale stojan byl o dvě stovky dražší, než jsem čekala. Co se dá dělat, koupila jsem ho. Chtěli mi prodat k tomu i nástroj... Řekla jsem že jeden doma mám. Hlavně jsem s sebou fakt neměla 20 000 navíc... Když jsem vycházela z obchodu - bim jí - další tramvaj mi ufrnkla
Bezva. To už jsem byla nasraná! Když jsem jela domů, přemejšlela jsem, jaká jobovka mě čeká tam. Zatím nic... No však ono to do večera přijde!
středa 18. června 2008
Tak tedy
...jsem si založila novej blog. Mám takovej pocit, že mě ten můj starej prostě přestal bavit, tak jsem si založila novej. Doufám, že to už nebudu tak nehorázně zanedbávat. A že sem taky bude chodit víc lidí... :-)))
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)