Vzpomínat na to, co se nikdy nestalo, je jedna z nejhorších věc, jakou můžete po ránu dělat. Zkazí vám to náladu na celej den, stejně jako to zkazilo náladu Helence Matějíčkový.
Té noci se Helence schrnula peřina v povlaku. Za oknem bylo asi mínus čtyřicet a ona se přikrývala tenkym bavlněnym hadýrkem, klepala se zimou, ale nemohla se pořádně probrat a něco s tím udělat - třeba dojít pro mámu a schrnutou peřinu s ní vyřešit, Helenka totiž byla ještě docela malá holka, a tak spravovat peřinu v povlaku neuměla.
Celou noc se jí zdálo o Antarktidě a ledních medvědech, který na Antarktidě vůbec nežijou, což Helenka moc dobře ví, ale vysvětlit to těm medvědům se jí prostě nepodařilo. Nezbývalo jí nic jinýho, než si s nima hrát na schovku mezi sněhovejma dunama, klepat se zimou a neustále popotahovat tenký a prázdný peřinový povlak. Bylo to dost hrozný.
Když se pak probudila, vzpomínala při snídani na ty medvědy a na to, jak to bylo hrozný, klepat se zimou a snažit se najít jejich černej čumák v bílym sněhu a přesvědčit je, že si spletli póly. Na jižnim pólu totiž žijou hlavně tučňáci a nějakýho tučňáka by Helenka našla hned. To neni jako medvěd, takovej tučňák.
A tak Helenka dloubala do lupínků v teplym mlíce tak dlouho, až se jí všechny lupínky nasákly a vytvořily jednolitou měkkou vychladlou hmotu.
"Proč nejíš?" zeptala se maminka.
"Protože lední medvědi nemaj na Antarktidě co dělat. A navíc už je z těch lupínků blivajz."
"Tak se obleč, jdem do školy."
No a Helenka měla rázem zkaženej celej den, protože se pořádně nenasnídala a furt musela myslet a vzpomínat na ty medvědy, co vůbec nikdy nebyli.
Venku bylo asi mínus třicet pět a ve škole psali test z vyjmenovaných slov po b, na kterej zapomněla. A ten nevšímavej trouba Vladimír, vedle kterýho musela sedět a kterej se jí asi trochu líbil, jí vůbec nic neporadil.
Bylo to fakt dost hrozný.
