Deset aneb bépé

Divně poskládaný stránky
sešitu
a dva pihatý kluci
smějící se z pohlednice.

Léto, sněží za okny,
piju horký kafe.

Hledáš svoje svědomí
ve skleněný karafě
plný červenýho vína.

A máš už zase radost.
Ze svýho svědomí.

Červený bylo jak to víno,
když jsi ho konečně našel.

Miluju, jak se směješ
mejm blbejm vtipům.

Devět

Jó, nekecej,
že se ti ze mě
nemotala hlava.

Je mi jedno,
jestli jsi myslel
na moje nohy
nebo
na něčí jiný
nebo
na cokoliv jinýho.

Nebo jaký bylo počasí
a že jsme byli oba
úplně střízlivý.

To stačí.

Přece to stačí,
znova a znova,
dokola,
od začátku,
nekecej a uznej to,
dobře to vim,
zleva doprava,
zase zpátky,
prostě se ti motala.

A moje podpatky
klapaly
ztichlejma prosincovejma ulicema
a když doklapaly,
byl konec.

Vosum

Charles Bukowski
polovinu svýho života
prošukal
a druhou polovinu
prospal
vožralej v popelnicích.

Pak se oženil
a zestárnul
a nezbylo mu než
chlastat,
chodit na dostihy
a nadávat na svoje kočky,
co mu chcaly do počítače.

A nakonec umřel.

A bylo po něm.

Už asi umřely
i ty kočky.

A jeho počítač
asi vydražili.

A jeho dům
prodali.

A jeho básně
naskládali
do několika sbírek
a vydali,
aby mu zajistili
nesmrtelnost
a aby mladejm lidem jako jsem třeba já
vytvořili
něco mezi
životním vzorem
a odstrašujícím příkladem.

On měl stejně pravdu,
když říkal,
že na světě neexistujou
žádný krásný ženy
ani žádný silný chlapi.

On to přece musel vědět,
když polovinu života
prošukal
a druhou
prospal
vožralej v popelnicích.