Poustevník

Když jsem usínal ve větvích košatého stromu, hvězdy jsem neviděl. V letním větru se mi nad hlavou třepotalo snad tisíce listů. Na západě pomalu dohasínal poslední rudý pruh.
Upadal jsem do mrákot, ze kterých mě jen občas vyrušil řev oblud. Stály pode mnou a nemohly na mě. Utekl jsem jim a oni teď obchází strom jako lev řvoucí a hledají, koho by pohltily. Mě ne. Ležel jsem vysoko a v létě ze stromů nepadají ani zralé hrušky.
Byl jsem vyčerpaný. Z podrápaných nohou mi tekla krev a obličej jsem měl spálený od ostrého slunce. A pořád jsem nevěděl, kdo jsem a odkud jdu.
Brzo ráno jsem se probudil rozlámaný a ztuhlý nočním chladem. Slunce ještě nevyšlo, ale už se rozjasnilo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Už v noci jsem si všiml, že strom stojí uprostřed široširé pláně ničím nechráněný a osamocený. Žádný les na dohled, žádné stavení, jen kamenitá kopcovitá mrtvá krajina bičovaná větrem a vyprahlá každodenním horkem.
Zrůdy ani jejich ohnivé oči jsem nikde neviděl, ale bylo mi jasné, že se vrátí. Opatrně jsem slezl ze stromu a vydal se znovu na cestu. Na cestu za čím?
Neušel jsem ani pár kroků, když jsem za sebou opět zaslechl hrůzostrašný štěkot. Nevím, odkud vyběhli. Ty monstra, ty stroje, jak se mohly schovávat v krajině nočních můr?
Zoufale jsem se rozběhl hledajíc jakoukoliv spásu, ale co jsem vlastně čekal na holé pláni? Když už jsem cítil jejich dech na svých odřených patách, vrhnul jsem se tváří k zemi a nechal volně tryskat tak dlouho zadržované slzy. Nechtěl jsem upřít svůj poslední pohled na jejich tesáky...
***
Ignác vešel do slepé uličky. Byla tma přesně tak, jak mu bylo řečeno, a nebylo pochyb, že jde tou správnou. Z mnoha četných výklenků na něj pomrkávaly zelené kočičí oči.
„Ignáci, Igi...“ volaly netopýří křídla a ze tmy se k němu natahovaly dlouhé prsty.
Ale Ignác šel dál a neohlížel se po nich. Došel až na konec, kde v nejtmavším rožku zářilo jediné oranžové světélko cigarety. Odkašlal si, žhavý bod se rozzářil jasněji a pak ho zahalil oblak kouře.
„Jde pozdě,“ řekl hlas ze tmy. Ignác ho znal, ale stále nevěděl, komu patří.
„Jenže tobě se vyplatí počkat,“ odpověděl a sáhl do kapsy.
Světélko sletělo prudce k zemi, kde zhaslo, jak neznámý cigaretu zašlápl.
„Máš?“ zeptal se.
„Jinak bych sem nelez,“ řekl znechuceně Ignác a vytáhl z kapsy malou lahvičku se zlatou hustou tekutinou. Neznámý k němu natáhl ruku v kožené rukavici, ale Ignác ucukl.
„Nejdřív zaplať,“ řekl varovně.
Muž se zasmál a vytrhl Ignácovi lahvičku z rukou.
„Čeká na tebe u východu.“
Ignác se otočil a pomalu odcházel pryč. Znovu kolem očí, křídel, toužebně volajících rukou a černých vzdechů noci.
Když vyšel na hlavní ulici, zčerstva se nadechl.
„Ignáci, Igi...“ zaslechl znova, ale tentokrát to už nebyli netopýři.
Kolem krku se mu ovinuly sametové ruce, zahalila ho jasmínová vůně. Otočil se a pohlédl do krásné bledé tváře s rudými rty.
„Už jsme měli tu čest, že?“ řekl tiše a ona kývla. Pak začalo pršet.
***
Stařec seděl na pařezu a hleděl na vlčí máky vedle kolejí. Jejich rudé hlavy se nakláněly ve větru, vrážely do sebe a dál se kývaly jako ohnivé jazyky.
Stařec čekal. Projíždějící vlaky stavěly před polorozpadlým nádražím.
„Jedete?“ ptaly se.
„Nejedu,“ odpovídal a dál sledoval květiny ve škarpě.
Občas na ně usedl motýl, ale s příjezdem každého dalšího vlaku vyplašeně odlétl.
Občas skákala přes koleje žába.
„Uteč,“ šeptal stařec, když se začalo ozývat známé dunění.
Vlak přijel.
„Jedete?“ zeptal se.
„Nejedu,“ odpověděl stařec a zasněně se usmál.
Vedle kolejí stále svítily vlčí máky a stařec na ně stále hleděl.
Jednoho dne, když další vlak přijel a dostal další strohou odpověď, vyskočil z poslednísho vagonu mladý muž.
„Na co čekáte?“ zeptal se starce.
„Na tebe,“ odpověděl mu a pak se pomalu postavil.
„Pamatuj si,“ řekl mu stařec, „Že nebe bude stejně krásně, jako škarpa podél trati,“ a s těmi slovy odešel.
Mladý muž se posadil na pařez a upřeně se zadíval na vlčí máky.

Sen

A já už bych zas chtěla, aby bylo hezky. Když se teď totiž kouknu z okna, napadá mě, že je tam hnusně a že je to všechno naprd, ale při tom vim, že to neni pravda. Že mě dneska čeká krásnej večer a kdo ví, co všechno se stane. Vím jenom, že udělám všechno pro to, aby mi nikdo a nic nevzalo příjemnou náladu plnou brouků v hlavě. Že letmý úsměv, co jsem dnes dostala, byl víc, než si kdo může myslet, a proto tam jdu. A proto se tak těším. Konec konců, čekala jsem na tuhle příležitost už dlouho a teď, když to přišlo, mám trošku strach. Hloupost, strach nemám, to jsou planý kecy. Prostě se jenom těšim na to, jak to bude krásný, že z toho mám až poletující motýly v žaludku. Jo, dneska jsou to motýli. Občas mi tam lezou pavuci, ale dneska tam poletují pestrobarevní motýli a vůbec to není nepřijemný nebo děsivý. Naopak. Vychutnávám si ten pocit, kdy se mi maličko třesou ruce a zas koukám z okna. A pak mě napadne, že je to jenom sen a že to nic neznamená. Jenže v tom případě se nechci probudit. Jak že to říkal? „Chtěl bych být slzou v tvém oku. Stékat ti po tvářích a umírat na tvých rtech. Kdybys byla slzou v mém oku, nikdy bych neplakal, abych tě neztratil.“ Sice to neřekl mně, ale bylo to krásný. Sice to nic neznamená, ale je to krásný. Sice je tohle jenom sen, ale je krásnej. A až se zítra ráno probudim, bude krásnej den a všechno bude jiný. A když bude furt hnusně a bude všechno stejný, tak to bude jedno, protože se stejně probudim z nejhezčího snu, jakej jsem kdy měla. A úsměv mi vydrží.

František Votruba

František Votruba zamáčknul řvoucí budík. Ještě chvíli mu trvalo, než plně otevřel oči, ale za chvíli už protahoval ztuhlé nohy a zíval do pošmourného jitra. Bylo opravdu hnusně. Pohled na teploměr mu úplně zkazil náladu z nějakého krásného snu, který si sice nepamatoval, ale zajisté byl krásný. Mokrý chodník taky nevypadal zrovna lákavě.
A to máme květen, pomyslel si a odebral se do kuchyně. Postavil vodu na kafe a dal pánvičku na sporák. Přemýšlel, co bude snídat Eva, jeho přítelkyně. Míchaná vajíčka si nedá, jak ji zná, ale mohl by na stůl nachystat alespoň nějakou marmeládu. Každopádně vstane tak během čtvrt hodiny a káva ji určitě potěší. Prsknul tedy dvě vejce na pánvičku a za zvuků ostrého syčení vyndal dva hrnky. Pro ni dvě lžičky, pro něho tři. Pro ni nízkotučné mléko, pro něho polotučné. Pro ni bez cukru, pro něj alespoň čtyři kostky. Ve chvíli kdy vyškrábal poslední drobek vajíček na talířek, ozvalo se vrznutí dveří. Eva vstoupila do kuchyně v dlouhém spacím tričku, bosá, s rozcuchanými vlasy a rozespalým výrazem.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji a podal jí hrnek.
„Ahoj,“ odpověděla a celé kafe doslova exnula. Pak se šouravým krokem odebrala do koupelny.
„Ty nebudeš snídat?“ zavolal na ni.
„Ne, nemam hlad a zas už nestíhám...“ odpověděla a pak za sebou zavřela dveře.
Hm, řekl si František. Ať už mi nikdo netvrdí, že vynechávání snídaně vede k obezitě, když je ona jako tyčka a já začínám povolovat opasek...
Dojedl snídani, dopil kávu, políbil uspěchanou přítelkyni na rozloučenou, sám se odebral do koupelny a za chvilku už si zavazoval tkaničky u bot a odcházel do práce.
Lehce mrholilo a byla nepříjemná lezavá zima. Cesta na metro se dnes Františkovi zdála nesnesitelně dlouhá a už se nemohl dočkat, až bude sedět v teple své kanceláře.
Pracoval jako zástupce ředitele ČSOB a nebylo tomu dlouho, co celou jejich společnost přestěhovali do zbrusu nové budovy na Radlické. Všude kolem toho byl ohromný rozruch, že moderní architekti postavili speciální krásnou budovu pro banku, ale František z toho moc odvázaný nebyl. Upřímně, ten postmodernismus se mu nelíbil, protože se uvnitř cítil jako králík v králíkárně. Nicméně si nestěžoval.
Změna je život, říkal si, když nastupoval do metra. Posadil se úplně dozadu k okénku. Vedle něj seděla nějaká zhruba dvacetiletá zrzavá dívka a četla si knížku. František jí sice neviděl do obličeje, ale zdála se mu na první pohled hezká, a tak si ji prohlížel. Četla nějaké drama. Nenápadně jí kouknul přes rameno...
OIDIPŮS:
SBOR:
OIDIPŮS:
SBOR:
Intelektuálka... pomyslel si a dál si ji prohlížel. Pak se stalo něco, co nečekal. Dívka zvedla hlavu od knížky a podívala se na něj.
Uhnul pohledem. Zepředu byla mnohem hezčí než z profilu, ale teď už ví, že ji sledoval. Chvíli se díval rovně. Náhle periferním videním zpozoroval, že ona si ho prohlíží taky. Když se opět sklonila ke knize, neváhal a znovu na ni pohlédl. A v tu chvíli se jejich oči setkaly. Jen na malou chvilku, protože ona hned dělala že nic. Ale Františkovi jakoby uhranula. Fascinovaně na ni koukal po zbytek cesty a přál si, aby se ještě jednou otočila, ale to už se nestalo. Zastávku před ním se zvedla a vystoupila.
František dorazil do práce s mírným zpožděním. Prošel turniketem, vyjel po eskalátorech a pořád trošku mimo otevřel dveře své kanceláře. Vzduchu tam moc nebylo, tak otevřel okno a zapnul počítač. Pět nových zpráv...
Reklama, reklama... zase reklama, říkal si, když brouzdal svou schránkou. A hele, tohle jsou novináři.
Otevřel zprávu a zamračil se.
Redaktorka Lidových Novin... co ta po mně chce?
Chtěla rozhovor. Chtěla vědět, jak se zaměstnanci v nové budově cítí a musela si vybrat zrovna jeho.
Za normálních okolností by to Františkovi nevadilo, ale dnes to znamenalo, že bude muset znovu vyjít do deštivého dne a být společenský. A po dnešní jízdě metrem by asi nejradši byl sám.
Co se dalo dělat. Kliknul na odpověď, napsal, že mu bude velkým potěšením a odeslal. Uklidňoval se jen tím, že do tří hodin odpoledne je času dost a že se snad do té doby dá trochu dohromady.
Mýlil se. Ani se nenadál a přišel čas oběda. Pak už stihl jen zkontrolovat schránku, ujistit se, kde že má být a vyrazit.
Kavárna u Obratníka... V životě jsem to neslyšel, ale aspoň to není daleko. Rozpršelo se teda dost, ještě že mám deštník. Do háje, mně se tam nechce...
Našel to snadno. Hezká malá kavárnička kousek od Anděla s výhledem do ulice a příjemnou atmosférou. Redaktorka už na něj čekala. Jmenovala se Alena a byla to sympatická hnědovlasá slečna. František se snažil být co nejpřívětivější, ale měl trochu problém. Objednal si presso a se slovy: „Tak do toho, ať to máme za sebou,“ se na Alenu usmál.
Redaktorka spustila. Kladla typické novinářské otázky, moc ho nenechala se rozpovídat a on jí to ani neměl za zlé, protože si moc povídat nechtěl. Stereotypně popíjel kávu, odpovídal, pokyvoval hlavou, diplomaticky se usmíval, ale v duchu byl pořád u té dívky z metra.
Asi po hodině a půl učinila Alena jeho trápení konec. Řekla, že po něm opravdu nic jiného nechce a když mu podávala ruku na rozloučenou, krásně se usmála.
„Možná bychom mohli někdy zajít na ne úplně pracovní schůzku, co vy na to?“ zeptala se.
„Nezkoušejte to na mě,“ odpověděl. „Doma mě čeká přítelkyně a na tohle nemám čas.“
S tím vyšel z kavárny. Neušel ani pár metrů, když se zpoza rohu vynořila ženská postava se zrzavými kadeřemi.
Trhnul sebou, ale nebyla to ona. Šel dál a rozhlížel se. Nevěděl, proč to dělá. Nevěděl, proč vyhlíží v davu všechny dívky s oranžovými vlasy. Nevěděl, proč mu ta neznámá tak leží v hlavě, když to byl jen jeden pohled. Takové pouto, taková síla... Stejně ta pravděpodobnost že ji potká, je... momentálně nulová.
Zašel zpátky do metra a posadil se na lavičku. Začal přemýšlet, začal si to představovat. Viděl to jako na talíři.
Jde kolem něj, on si jí všimne, doběhne ji a poklepe na rameno.
Ahoj, viděli jsem se dnes v metru...
Ahoj, jo, koukali jsme po sobě.
Nemůžu na tebe přestat myslet... – Moment, vážně by to řekl? Ne, to by asi neřekl, tak...
Překvapilo mě, že čteš Sofokla. Dobrovolně?
Studuju divadelní režii na DAMU, takže do školy.
Vážně? Miluju divadlo... a tak by to šlo dál a František si ji najednou představoval konkrétněji a konkrétněji. Už věděl, že se jmenuje Dana, že je jí dvacet jedna let, že má dvě mladší sestry, miluje čokoládu a bojí se hadů. Že hraje tenis, poslouchá Beatles a má s Františkem mnoho a mnoho společného.
A dál si představoval, jak se s ní schází, jak opouští svou přítelkyni, jak s ní chodí hrát tenis a jezdí spolu na kole, jak plánují společné prázdniny a jak ji představuje své rodině.
A pak mu došlo, jaká je to hloupost. Že ji nikdy znovu nepotká, a i kdyby ji potkal, že se určitě nebude jmenovat Dana a nebude studovat na DAMU.
František se podíval na hodinky.
Eva už by mohla být doma a mně se zpátky do práce nechce... řekl si a nastoupil do opačného směru.
Když došel domů, zarazila ho omamná vůně vycházející z kuchyně. Eva tam pobíhala v zástěře sem a tam, od trouby ke sporáku, od sporáku ke špajzu, a když ho viděla, leknutím upustila vařečku.
„Ahoj, jseš tu hrozně brzo,“ řekla překvapeně.
„Ahoj.“ Došel k ní a dal jí pusu. „Co tu vyrábíš?“
„Chtěla jsem ti vynahradit ty moje strašný rána dobrou večeří, ale tys mě překvapil...“
František se usmál.
„Ty seš stejně poklad,“ řekl. „Jsem rád, že tě mám.“