Stála tam tak v dešti a volala: „Podívej se na mne! Podívej.“
A já šla dál. Neohlížela jsem se. Kolem mne padaly velké zlaté kapky a já stejně šla.
„Podívej se na mne! Podívej!“
A tak jsem se otočila. Čekala, až to udělám. Nechala na sebe padat vodu, nechala si máčet vlasy. Oblečení se jí přilepilo na tělo.
Je tlustá, napadlo mě, když jsem se na ni dívala. V ruce držela modrý nafukovací balónek, mávala jím a pořád křičela, abych se podívala.
„Dívám se na tebe!“ křikla jsem v odpověď, ale ona zavrtěla svou blonďatou hlavou. Z konečků jejích copů odlétla sprška vody.
„Musíš se podívat jinak!“ volala a pořád mávala tím balónkem.
„Co vlastně chceš?“
„Jen abyses na mě podívala! Podívej se na mě!“
Znechuceně jsem odvrátila pohled a odešla. Za mými zády se stále ozýval ten křik, ale já si ho nevšímala. Šla jsem pryč.
Doma jsem ze sebe sundala mokré oblečení. Chvíli jsem stála nahá před zrcadlem.
Jsem tlustá, napadlo mě, když jsem se na sebe dívala. Pak jsem si ale vybavila její postavu v dešti.
Ona je tlustá, řekla jsem si a navlékla na sebe květované šaty. Za oknem zvonil déšť.
Chvíli jsem jen tak chodila po domě. Povídala si s papoušky v klecích a otrhávala malinké mandarinky ze stromků v chodbě. V kuchyni na plotně se vařila marmeláda. Meruňková. Chodila jsem ji míchat a přitom si stále zpívala jednu z jeho písní. Tu o meruňkách.
Náhle se ozvalo zaklepání. Šla sem ke vchodovým dveřím a otevřela je. Stála tam ona. Ze zmoklých copů jí odkapávala zlatá zrnka, v ruce držela pořád ten stejný balónek. Tvářila se nešťastně.
„Proč jsi odešla?“
„Nebavilo mě tě poslouchat.“
„Chtěla jsem jen, abyses podívala.“
„To jsem udělala.“
Zavrtěla hlavou a vyčítavě si mě přeměřila. Pak se k ní dostala vůně linoucí se z kuchyně.
„Vaříš marmeládu?“
„Ano.“
„Chci ochutnat.“
„Jsi tlustá.“
„A ty zlá.“
Naštvaně se kolem mě protáhla a vstoupila do domu. Prošla chodbou, mokré šlápoty na koberci.
Došla do kuchyně a posadila se ke stolu.
„Nandej mi,“ řekla. Nedokázala jsem odmítnout.
„Je dobrá,“ říkala, když vyškrabávala misku. „Máš ještě něco?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Jsi moc dospělá,“ vyčetla mi a pak mi podala balónek.
„Jsem stejně stará jako ty...“
„Ale jsi moc dospělá.“
Držela jsem balónek v ruce a dívala se na ni, jak si rozplétá své copy. Měla husté vlnité vlasy a ještě stále jí zlatě zářily. Byla krásná.
Na chvíli jsem se zadívala z okna a když jsem na ni pohlédla znovu, měla obličej pokrytý ošklivými rudými pupínky.“
„Ach Bože,“ vydechla jsem.
„Co je?“
„Tvůj obličej...“
Dotkla se ho konečky prstů.
„To nic není, mám alergii na meruňky.“
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Chtěla jsem ochutnat tvou marmeládu.“
„Nesmíš jíst věci, ne které máš alergii.“
„Jo, to říkají všichni dospělí. Stejně tak nesmím jíst marmeládu, protože jsem tlustá.
Celou dobu mě propichovala pohledem.
„Jsi moc dospělá. Kde ses tu vzala?“
„Nevím. Objevila jsem se tu.“
„A co děláš v tomhle domě?“
„Bydlím tu s ním.“
Pokývala hlavou.
„Asi bych už měla jít,“ řekla a pomalu se zvedala. Podala jsem jí balónek.
„Nech si ho. Třeba tě naučí nebýt dospělá.“
Pak odešla.
