Šla městem, obrovskýma očima koukala okolo a za ruku držela maminku. Maminku, které sahala sotva do pasu.
Všude kolem ní padaly velké sněhové vločky. Chtěla jim nastavovat tvář, chytat je do dlaní, pozorovat, jak se rozpouštějí a dávat jim jména. Chtěla nabírat sníh do svých malých ruček a stavět z něho sněhuláky. Chtěla kreslit na auta, chtěla nohama shrabávat břečku.
Ale maminka pospíchala. Maminka vždycky pospíchala. A tak malá holčička klopýtala sněhem a snila si sama pro sebe.
Auta nebyla auta, ale honosné princeznovské kočáry jedoucí na zimní bál. Rozjařené výkřiky z druhého chodníku nebyla skupinka dětí, ale rej čarodějnic létajícíh okolo ohně. A potom vlci. Vlci, kteří na ni čekali za každým stromkem a keříkem a chtěli ji unést.
Ona byla totiž taky princezna. Určitě, vždyť jí to tolikrát říkali!
Jen nikdy neměla chůvu a bylo jí to hrozně líto. Celé dětství ji vychovávala maminka, která neměla čas a jen pospíchala. Tolik si přála mít chůvu, která by si s ní hrála, stavěla sněhuláky, nosila jí tajně sladkosti a hlavně by ji nehubovala.
Kolem projel další kočár.
„Maminko, proč taky nejedeme na bál?“
„Na jaký bál? Nemluv hlouposti a utíkej. Ujede nám tramvaj.“
A tak utíkala. Kolem vlčích doupat a dračích slují. Když míjela kanály, zavírala oči. Moc dobře věděla, že je to hladomorna a že tam dole sedí vězni.
„Maminko, proč tatínek všechny ty vězně nepustí?“
„Jaké vězně? Co to zase povídáš?“
Opět spatřila za keříkem svítící vlčí oči a stiskla maminčinu ruku.
„Nemačkej mě a pospíchej,“ řekla maminka.
Vážně by chtěla mít radši chůvu. Chůva by ho viděla taky. Chůva by ji neokřikla, ale utíkaly by společně úplně jiným směrem. Takhle je mohl vlk každou chvílí dohonit.
Běžely městem. Maminka hleděla dopředu a vyhlížela tramvaj, ale malá dívenka se neustále ohlížela. Měla strach. Věděla, že se vlk pořád blíží.
Viděla ho, ikdyž nastoupily a dveře se za nimi pevně zavřely. Koukala ze zadního vozu na opuštěné koleje a viděla tam vlka, který po sobě zanechával stopy v čerstvě napadaném sněhu.
„Je mi zima, maminko,“ řekla a rukavicí utřela koulející se slzu.
Jdu městem. Ruce držím hluboko v kapsách a koukám na padající vločky. Vítr mi je fouká do obličeje. Vlasy se mi obalily jinovatkou a ztuhly ve tvaru stříbrolesklých kudrnek.
Vím, že na tomhle místě jsem už někdy byla. A vzadu na krku mě šimrá takovýten pocit, že teď, potmě a sama bych tu být neměla. Ale jdu dál a snažím se vzpomenout si.
A pak ji najednou vidím. Tu vločku, která se jmenuje Klára. A vedle ní druhou vločku – Lucku. A začnu je chytat do dlaní, oslovovat a seznamovat je mezi sebou, až dojdu na jednu úplně opuštěnou tramvajovou zastávku, kde už několik let vůbec nic nejezdí.
