čtvrtek 31. prosince 2009

Předtím

"A on? Opětoval to aspoň trošku?"
"Ne. Ale... Vlastně to na tom bylo to krásný. Víš, chodit každý den do školy, ptát se, jestli tam dnes bude a jestli ho potkám, a pak se jenom dívat když prochází okolo mě - to má něco do sebe. Vždycky jsem na něj bez dechu hleděla, ale byla jsem jen malá holka čtyři třídy pod ním. Nemyslím si, že bych někdy měla nějakou větší šanci."
"Myslíš, že ses mu nelíbila?"
"Spíš myslím, že si mě vůbec nevšiml. Nevím, co je horší. Na jednu stranu opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Na tu druhou... A co, už je to dávno."
"Byla's do něj zamilovaná?"
"Platonicky. Ale i to stačí k tomu, abych se dva roky trápila... Byla jsem hloupá. O životě jsem toho tenkrát věděla asi tolik, co živá myš o kočičím žaludku. Někdy je mi líto, že nejsem Hloupej Honza z pohádky. Vypravila bych se do světa, poznala bych život, našla bych si nevěstu."
"Jsi holka, víš to?"
"Jo, vim. A taky nejsem z pohádky. Ale tak chybama se člověk učí, ne?"
"A co teď? Pořád to k němu cítíš?"
"Já nevím. Fakt ne. Vždycky si říkám, že je blbost, abych ještě teď - po takové době - k němu něco cítila. Ale pak ho někde potkám a najednou jsem úplně v háji. Nevím, jestli's to někdy zažil. Prostě jenom stát a koukat a myslet si, že před tebou stojí snad anděl. A pak dlouho bojovat sám se sebou a říkat si, že to stejně nemá smysl. Znáš to?"
"Asi jo."
"Tak jsi jeden z mála lidí, kteří ví, o čem mluvím."
"Tomu se mi nechce věřit."
"Dobře, máš pravdu. Já o tom s tolika lidmi nemluvila..."
"Řekla jsi mu někdy, jak moc jsi do něj blázen?"
"Ne, nikdy. Jsem si jistá, že o tom netuší. Hodně bych se divila, kdyby z mého chování něco poznal. Zpětně jsem ráda, že to zůstalo jen u mé poblouzněnosti."
"Vážně?"
"Jo."
"A nebylo by třeba hezký, kdyby k tobě taky cítil něco platonickýho? Vlastně, proto jsem se předtím ptal, jestli to aspoň trošku opětoval. Chodili byste do školy, potkávali se na chodbách, usmívali se na sebe-"
"Nech toho. Nech toho, já tohle nechci slyšet."
"Dobře, promiň"
"Podívej, nějak to začalo a nějak skončilo. Byla to jedna z nejhezčích kapitol mého života, ale je uzavřená. Co mám dělat? Být smutná, že z toho nikdy nic nebylo nebo vzpomínat na to, jak to bylo krásné?"
"Tahle odpověď je snadná, jenže... Co ti zbylo teď?"

sobota 19. prosince 2009

Tanec

Je vlhko. Vlhko a zima a tma a jenom ostrá řezavá světla okolo. Chodníky jsou mokré, ikdyž nepršelo, auta vjíždějí do kaluží. Ikdyž nepršelo... Přes tenkou krustu nacucaných oblak vidím rozmazaný obrys měsíce. Brzy bude v úplňku. Jenom tak jít a přemýšlet, jestli to byl jen sen anebo jestli se to opravdu stalo. Takový ten pocit, kdy jste si něčím vážně jistí. Něco hrozně moc chcete a jste si tím jistí, jenže ten malý hlásek vzadu vám říká, že to tak nebylo. Že všechno bylo jinak a vy si to jenom namlouváte.

Točit se ve zběsilých piruetách na jediném kusu holé skály uprostřed bezedných propastí. Bezedných? Vždyť dole teče potok. Kolik duší už se zde rozmlátilo o kameny? Vzpírat ruce strachem k nebi, zoufale shlížet dolů a točit se, točit se, točit se až to tělo dál neunese a začne padat. A když začne padat, tak utíkat a utíkat pryč. Pryč z toho hrozného místa a ptát se proč? Proč já a proč teď? Copak tu není kousek světa, na kterém by se člověk cítil bezpečně. Klesnout na kolena, svěsit ruce, ale pak se zase rychle zvednout a běžet dál.

A pak se zklidnit. Pomalu se vmísit do davu, stát se nevidtelným. Nevnímatelný rytmus, zběsilý klid, semknutá volnost, hudba bez tónů, předvídatelné napětí, vidoucí slepota, rovnocenné kontrasty. A vědět, že je to jen na chvilku. Že za chvilku zas poběžíš. Jenže jak to skončí? Tak jako to začalo.

Je vlhko. Vlhko a zima a tma a jenom ostrá řezavá světla okolo. Šest postav, každá se svou rolí. Už neběží. Vzpřímeně stát a čekat a nevědět. Hledět do tmy, ptát se, co přijde a jak pokračovat. Čekáš na můzu, na chiméru, na všechny svaté? Tak dost! A pak padnout.

Zhroucená těla a chvíle klidu a do toho tiky-taky-tiky-taky-tiky-taky-tiky-taky a jeden se musí zvednout. Jeden musí utéct.

Zhluboka se nadechnout a ještě jeden pohled do tmy.

Pravdivá lež, prohrané vítězství, ledové slunce, ztracená naděje, počátek konce a konec počátku. A nedorostlý úplněk za krustou vlhkých oblak. Ticho by se dalo krájet. Už musí být konec. Už to dál nejde. Nezvedl se ani jediný.

Tak k čemu to bylo?