Ležim...

...mám zhasnuto.
Ležim... poslouchám hudbu.
Ležim... mám zavřený oči.
Ležim... snim.
Snim a přemejšlim. Přemejšlim... o čem? O kom? Nebo usínám? Ne, tak to jenom vypadá. Ale já snim. Snim a přemejšlim. Až moc. A pořád...
Až jednou přestanu, jestli jednou přestanu, tak se zvednu, otevřu oči, rozsvítim světlo... A pak? Co bude pak? Pak to přijde...
Ale zatim jenom ležim.
Ležim... mám zhasnuto.
Ležim... poslouchám hudbu.
Ležim... mám zavřený oči.
Ležim... snim.
Snim a přemejšlim.
Kua, já už zas přemejšlim!

Jen si všimnout...

Zvláštní, mírně děsivá věc, na kterou ještě chvilku nezapomenu. Nevím, jak dlouho bude trvat, než mi ta vzpomínka definitivně přestane ležet v hlavě, ale to nikdy nezjistím. Protože až se tak stane, tak si na to nevzpomenu, abych mohla říct: "Aha, dneska jsem na to zapomněla!" Nejsem naivní, vím, že to nic neznamenalo a že to z tý hlavy můžu klidně pustit. Ale něco jsem si na tom uvědomila. Něco, co se mi moc nelíbí. Asi s tim nemůžu nic dělat. Ikdyž... mohla bych, ale je to běh na dost dlouhou trať. Jenže v tom je ten problém. Asi jsem moc přemýšlivá a zodpovědná, než abych se na to vykašlala.
Taková blbost... Nikdy v životě jsem ho neviděla a už ho ani víckrát neuvidim. A jenom se mě zeptal, jak si má označit lístek a ani to nebyl Čech. A já ani pořádně nemluvim anglicky, takže jsem ze sebe vysoukala nějakou blbost a nakonec jsem to stejně štípla za něj, páč on to z mýho výkladu evidentně nepochopil. Jsem asi totální blázen. Ale když vystupoval a ještě na mě kejvnul, jakože děkuje za pomoc. A pak se ještě usmál... Tak mě najednou zamrazilo při pomyšlení, kolik je na světě zajímavejch lidí, který nikdy nebudu mít možnost líp poznat. Spoustu z nich nikdy neuvidim. Spoustu z nich potkávám denně na ulicích a vůbec si to neuvědomuju. A spoustu z nich osobně znám - a přece je skoro neznám. A to je ten důvod, proč mi najednou přišlo líto, že už tohohle sympatickýho Angličana nikdy neuvidim.

Ach ne...

Přestala mi chutnat mrkev!

Ukecaná

Každé ráno jezdím do školy v tramvaji s jednou holkou. Znám jí jenom od vidění, ale je tam prostě každý den. Vždycky tak sedí na zastávce, kouká do prázdna a přemýšlí. Tichá, nenápadná, zamyšlená... Potom nastoupí do tramvaje, sedne si a kouká z okna. A takhle sedí celou cestu. Nevýrazná, uzavřená.
Jednou ale nastoupila do vozu, ve kterém seděla, skupinka jejích kamarádů. Začala se s nimi bavit a já najednou zírala.
Lidi, tý ta pusa jede, že to ani možný neni. Taková proměna u člověka, kterého pozoruju každý ráno mě fakt zaskočila... Nezavřela pusu ani na chvilku, nikoho nepustila ke slovu, mlela a mlela až nakonec vystoupila a po tramvaji se opět rozhostilo ranní rozespalé ticho rušené jen občasným hlášením z reproduktoru.
Vážně mě to překvapilo, ale po nějaké době mi došlo, že by mě to vůbec překvapovat nemělo.

Dnešní ráno

Dnes ráno jsem vyšla na ulici a první co mi vrazilo do nosu, byla úžasná vůně. Vůně čeho? Vůně vzduchu.
Dnes ráno tak krásně voněl vzduch, že jsem měla chuť jenom tak stát a vdechovat ho. Sice už byla Praha vzhůru, všude jezdila auta a lidé nervózně pokuřovali na tramvajových zastávkách. Ale přes to všechno nádherně voněl vzduch.
Dnes ráno začal skvělý den.