Devatenáct

Tehdá se mi zdávaly
sny
o lese,
o tom lese,
co byl u nás nad chalupou,
říkali jsme mu posedovej,
protože když jste šli dál,
došli jste k posedu
a tam rostly ty nejlepší
borůvky na světě.

Tehdá se mi zdávaly
sny
o tomhle lese,
že je plnej
velikánskejch hub,
velkejch jako smrky,
a já je kácim
jako smrky
a nosim domů
na smaženici.

Byly tam houby
velký jako smrky,
hřiby
a křemenáče
a růžovky
velký jako smrky,
sahaly až k nebi.

A pak ještě ty zvláštní
barevný
na tenoučký nožičce,
klátící se ve větru,
všechny tvary,
některý měly víc klobouků
než jenom jeden,
některý zase víc sukýnek,
ale všechny vysoký
jako smrky
na tenký nožičce.

Daly se přeříznout
normálním houbovym nožíčkem
a odnést domů,
jenom nikdo nevěděl,
k čemu jsou
dobrý.

Vzduch dneska voní
jako nějaký léto
na chalupě
plný hub
a borůvek
a já stojim na verandě
a míchám
nápoje
ze strouhaný křídy.

Jen o tisíce mil dál
s oknama otevřenejma,
aby se to léto
dostalo
i dovnitř.

Jedna spamózní

Nepatří to sem, ale odjela jsem na rok studovat do ciziny. Kdybyste chtěli číst i nějaké konstruktivní zprávy o tom, jak se mám a co tu dělám, neváhejte a sledujte můj nový blog, který bude v provozu nejspíš jen dokud budu takhle z ruky.

http://vsechnojeawesome.blogspot.com

PS: Sem budu i nadále blogovat svým stálým tempem půl příspěvku za rok. Díky!

Třináct

Stará pani,
prošedivělá a vrásčitá,
opálená,
se starou kůží
a šedivejma vlasama,
stará pani,
trochu tlustá,
trochu unavená,
s kůží opálenou
a vrásčitou,
stará pani,
stojí každej den v koutě
na trhu,
od rána
až dokud neprodá poslední kus,
stojí tam
a kuchá ryby,
stará pani,
ruce jí smrděj rybinou.
má je opálený,
vrásčitý
a zjizvený,
je stará a trochu tlustá,
maličko smrdí rybinou
a do špinavý zástěry
utírá krev,
od rána
až dokud neprodá poslední kousek,
stojí tam každej den,
je stará,
prošedivělá a unavená,
má vrásčitý ruce
od krve
a kuchá ryby,
každej den až do posledního kousku,
a pak si ty starý ruce
utře do špinavý zástěry
a jde domů.

Deset aneb bépé

Divně poskládaný stránky
sešitu
a dva pihatý kluci
smějící se z pohlednice.

Léto, sněží za okny,
piju horký kafe.

Hledáš svoje svědomí
ve skleněný karafě
plný červenýho vína.

A máš už zase radost.
Ze svýho svědomí.

Červený bylo jak to víno,
když jsi ho konečně našel.

Miluju, jak se směješ
mejm blbejm vtipům.

Devět

Jó, nekecej,
že se ti ze mě
nemotala hlava.

Je mi jedno,
jestli jsi myslel
na moje nohy
nebo
na něčí jiný
nebo
na cokoliv jinýho.

Nebo jaký bylo počasí
a že jsme byli oba
úplně střízlivý.

To stačí.

Přece to stačí,
znova a znova,
dokola,
od začátku,
nekecej a uznej to,
dobře to vim,
zleva doprava,
zase zpátky,
prostě se ti motala.

A moje podpatky
klapaly
ztichlejma prosincovejma ulicema
a když doklapaly,
byl konec.

Vosum

Charles Bukowski
polovinu svýho života
prošukal
a druhou polovinu
prospal
vožralej v popelnicích.

Pak se oženil
a zestárnul
a nezbylo mu než
chlastat,
chodit na dostihy
a nadávat na svoje kočky,
co mu chcaly do počítače.

A nakonec umřel.

A bylo po něm.

Už asi umřely
i ty kočky.

A jeho počítač
asi vydražili.

A jeho dům
prodali.

A jeho básně
naskládali
do několika sbírek
a vydali,
aby mu zajistili
nesmrtelnost
a aby mladejm lidem jako jsem třeba já
vytvořili
něco mezi
životním vzorem
a odstrašujícím příkladem.

On měl stejně pravdu,
když říkal,
že na světě neexistujou
žádný krásný ženy
ani žádný silný chlapi.

On to přece musel vědět,
když polovinu života
prošukal
a druhou
prospal
vožralej v popelnicích.

Ramena od sněhu

Líběj se mi věžičky bílýho sněhu na špičkách tvejch bot.

Ikdyž je teď zrovna nevidim.

Líbí se mi, jak sněží a přitom nám ani jednomu vůbec není zima.

A to jako vážně.

Je to lepší, lepší a lepší, lepší než křupání sněhu pod nohama, lepší než mrazivý slunce, lepší než vánice za oknama a ruce hřející se o hrnek s čajem.

Stát a nechat si padat sníh na boty, až se ti tam udělaj takový malý bílý věžičky, který sklepneš několika dupnutíma dřív, než se roztajou a studená voda ti nateče dovnitř.

Líbí se mi, jak sněží a přitom není zima.

A líbilo by se mi dát ti ruce za krk a držet je tam. Pod límcem tvojí bundy.

Dívat se ti přes ramena a smát se tomu, co vidíš za těma mejma.

Všichni přece máme rádi, když sněží.

Všichni přece máme rádi, když nám neni zima.

Všichni přece... máme rádi.