Šla jsem

Šla jsem na kafe s počasím. Bylo už celý dva dny hezký a tohle sobotní čerstvý odpoledne mi dovolilo vyrazit ven jen ve svetru, tak jsem mu řekla: "Hele, počasí, pojď, dáme si kafe, jedno presso nebo kapučíno, prostě tak jak to máš rádo, já tě zvu." A šly jsme.

Seděly jsme v tý kavárně, co je hned pod náma, pily jsme překapávaný, co ho maj občas dobrý a občas pěkně hnusný, a bylo nám fajn. Já a počasí, usmívaly jsme se na sebe a říkaly si to je ale dneska hezky, viď? a vůbec nám to nepřišlo divný.

A pak počasí dopilo kafe a jak bylo v rozmaru, řeklo, že by si dalo víno, ideálně červený. Tak já proč ne, daly jsme si víno, ono červený, já bílý, protože červený mi moc nechutná, a pily jsme a kecaly vo počasí a já trochu vo chlapech a ono vlastně taky dost vo ničem, ale smály jsme se a seděly tam, dokud nebyla úplná tma.

Nakonec jsme se zvedly a každej šly domů, bylo nám hrozně dobře, tak zase někdy, dobrou noc.

Ráno jsem se probudila a venku bylo hnusně jako ještě nikdy. Počasí to asi přehnalo.

Před týdnem

Řidiče, co zastavují na kolejích tak, aby do nich narazila tramvaj, považuji za ignoranty. Naštvané tramvajáky, co je nejdřív prozvoní, pak cuknou celým vozem a prudce se znovu rozjedou, až mi na sukni šplíchne kafe ze zavřeného termohrníčku, považuji za debily. Netěsní mi termohrníček a to je celá pointa.

Prší

Prší a venku je hnusně. Prší a venku je tma, prší tam už skoro dvacet čtyři hodin v kuse a nehledí to přestat. Prší a hned v první chvíli, kdy jsem se dneska ráno posadila na posteli, se mi zamotala hlava a ještě pořád to nepřešlo. Prší, prší tak, že jsem se musela přidržet stěny. Prší a kočka se mi otírá o nohy, asi celou noc spala a teď je jí podobně jako mně. Prší a pršelo celou noc, do něčeho jsem šlápla, jsou to kočičí blitky, takže asi v noci nespala, to je z toho, že je tu taková tma. Prší a kočka má hlad, já ne, je mi z toho všeho špatně.

Prší a nikam se mi nechce, nic nechci dělat, nikoho nechci vidět a s nikým nechci mluvit.

Prší a já se silou vůle nutím vyrazit ven, na nohou mám holinky, v ruce deštník, i když neprší zase až tolik, jenom pořád a studeně a já nechci mít mokrou hlavu. Prší a mně se líbí, jak můžu beztrestně šlapat do kaluží. Prší a lidé na tramvajové zastávce se mačkají pod stříškou budky, aby nezmokli, nevím, proč s sebou nemají deštník, až na tu jednu, ta ho má, ale nechápu ji. Prší a ta slečna stojí pod stříškou budky a nad sebou drží rozevřený deštník, divně si mě prohlíží, jako bych já byla ta mimo, když s rozevřeným deštníkem stojím na dešti.

Prší a já nic nechápu, nic se mi nechce, nad Prahou visí ocelové nebe, tak se před ním schovávám do tramvaje, která je plná lidí. Prší a okénka tramvaje jsou zevnitř zamlžená, je to trochu nechutné, vlastně okolo sebe vidím všechny ty bacily a vidím, jak je dýchám a dostávám do sebe. Prší a paní v kožených rukavicích, nad kterou stojím, otírá okno, aby viděla ven, asi se chce podívat, asi to tu nezná, asi neví, jak to tu vypadá, nebo chce utřít ty viditelné bacily a neuvědomuje si, že je akorát všechny dostává na tu svoji koženou rukavici. Prší a já si chci sednout na její místo, jen co se zvedne a vystoupí.

Prší. Prší a je hnusně, už sedím, je mi strašná zima a vůbec nechápu, kdo to všechno vymyslel. Prší a mně se nic nechce, nejradši bych si lehla a usnula nebo se aspoň na všechno vykašlala. Prší a já mám dojem, že mi tady v té tramvaji snad proprší mládí.

Prší a já čekám, kdy to konečně skončí. Prší.