Jen si všimnout...

Zvláštní, mírně děsivá věc, na kterou ještě chvilku nezapomenu. Nevím, jak dlouho bude trvat, než mi ta vzpomínka definitivně přestane ležet v hlavě, ale to nikdy nezjistím. Protože až se tak stane, tak si na to nevzpomenu, abych mohla říct: "Aha, dneska jsem na to zapomněla!" Nejsem naivní, vím, že to nic neznamenalo a že to z tý hlavy můžu klidně pustit. Ale něco jsem si na tom uvědomila. Něco, co se mi moc nelíbí. Asi s tim nemůžu nic dělat. Ikdyž... mohla bych, ale je to běh na dost dlouhou trať. Jenže v tom je ten problém. Asi jsem moc přemýšlivá a zodpovědná, než abych se na to vykašlala.
Taková blbost... Nikdy v životě jsem ho neviděla a už ho ani víckrát neuvidim. A jenom se mě zeptal, jak si má označit lístek a ani to nebyl Čech. A já ani pořádně nemluvim anglicky, takže jsem ze sebe vysoukala nějakou blbost a nakonec jsem to stejně štípla za něj, páč on to z mýho výkladu evidentně nepochopil. Jsem asi totální blázen. Ale když vystupoval a ještě na mě kejvnul, jakože děkuje za pomoc. A pak se ještě usmál... Tak mě najednou zamrazilo při pomyšlení, kolik je na světě zajímavejch lidí, který nikdy nebudu mít možnost líp poznat. Spoustu z nich nikdy neuvidim. Spoustu z nich potkávám denně na ulicích a vůbec si to neuvědomuju. A spoustu z nich osobně znám - a přece je skoro neznám. A to je ten důvod, proč mi najednou přišlo líto, že už tohohle sympatickýho Angličana nikdy neuvidim.