Každé ráno jezdím do školy v tramvaji s jednou holkou. Znám jí jenom od vidění, ale je tam prostě každý den. Vždycky tak sedí na zastávce, kouká do prázdna a přemýšlí. Tichá, nenápadná, zamyšlená... Potom nastoupí do tramvaje, sedne si a kouká z okna. A takhle sedí celou cestu. Nevýrazná, uzavřená.
Jednou ale nastoupila do vozu, ve kterém seděla, skupinka jejích kamarádů. Začala se s nimi bavit a já najednou zírala.
Lidi, tý ta pusa jede, že to ani možný neni. Taková proměna u člověka, kterého pozoruju každý ráno mě fakt zaskočila... Nezavřela pusu ani na chvilku, nikoho nepustila ke slovu, mlela a mlela až nakonec vystoupila a po tramvaji se opět rozhostilo ranní rozespalé ticho rušené jen občasným hlášením z reproduktoru.
Vážně mě to překvapilo, ale po nějaké době mi došlo, že by mě to vůbec překvapovat nemělo.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat