No, to jsem dopadla...

Ono je 30. září a já už se zase těším na Vánoce. Však bylo na čase...

Nejkrásnější

Přiběhla jsem k nim. Šťastný úsměv, shledání po dlouhé době. Do úst se dere otázka: „Proč jste odjeli beze mě? Proč jste na mě zapomněli?“
Odpověď v jejich očích... Nezapomněli. Špatně pro mě.
Hlasy zprava: „Nepatříš sem.“
Hlasy zleva: „Chudák holka, nemůže za to.“
Odpověď: „Ale může... za všechno si může sama.“
„Ne, může za to on... My víme kdo.“
Zmateně upírám tázavý pohled. Nic nechápu.
„Běž zpátky domů,“ říká jeden z nich. „Tady už nemáš místo.“
Šok. Jak přejetá couvám zpátky. Oči se zamlžují, pláči. Otáčím se a odcházím. Najednou běžím. Běžím pryč z toho místa. Padající slzy mi odlétávají z tváří, vítr je bere, chvíli se s nimi laská a pak je odhazuje do spadaného listí. Běžím po známé cestě.
Každý den, každé léto, znovu a znovu. Loni, předloni, ještě předtím... Každé ráno touto cestou až na to místo, co je tam úplně vzadu. Jen vyběhnout z tmavého lesa na prosluněnou stráň, přeběhnout po provazovém mostě a vstoupit na molo.
Je odliv. Mořské vlny jemně šplouchají po písčité pláži a k molu se nedostanou. Sedám si na prastará dřeva a hledím do dáli. Stále pláči. Stále to bolí. Vidím známé tváře, ale jsou daleko. Nemohou ke mě a já k nim. Oni neznají cestu. Zapomněli. Křičím: „Tak dlouho jste tudy se mnou chodili. Jak jste mohli zapomenout?“ Neslyší, jsou daleko. Nad obzorem vychází slunce a odráží se od rozvlněné hladiny. Svítí mi do očí. Jak dlouho tu ještě budu sedět? Jak budu chtít. Oni zapomněli... mám hodně času.

Takže takhle!

Už jsem na to přišla... Oni mi ve skutečnosti jenom závidí, že je mi 16 a že oni už mají tenhle věk dááávno za sebou. A vzhledem k tomu, že si to určitě vůbec neužili, páč si ani neuvědomili, že 16 jim už nikdy nebude, tak mi to teď nechtějí dopřát, aby se jim nezdálo, že je to nefér. Jenže to je jejich problém.
Takže oni mě teď nikam pouštět nebudou, nic mi nedopřejou a já něco zažiju teprv, až budu starší a pak to stejný udělám svým dětem atd. atd. Jenže já je převezu... Hoho! (Komu to nedošlo... Ano, opět mluvím o rodičích!)

Zpravodajství

V úseku Hradčanská - Letenské náměstí je zavedena náhradní autobusová doprava, linka číslo X1
Ano, ještě stále nezprůchodnili Letnou. Ještě stále nám zde staví Blanku, což mi samo o sobě přijde jako sprostá urážka tak hezkého jména. Ničej letenský sady a ve Stromovce se jim to dokonce propadlo, takže není divu, že si všichni říkáme: "Proč se na to sakra nevykašlou?" Když už v tom dělaj takovej bordel, že uplně zrušej tramvaj 15 a osmičku odkloněj totál do prčic, tak ať aspoň protáhnou tu X1 až na Stross, ale to oni ne... V poslední době se mi víc vyplatí jít pěšky, než čekat na tramvaj. Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí...?
Na nějaký poslouchání zajímavejch lidí a šílenejch babiček se kvuli tomu ani nemůžu soustředit, páč mám co dělat, abych vystoupila na správný zastávce. Takže po mě (snad jen dočasně) žádný perly nechtějte. Možná dodám pár starších z dob, kdy byla Praha ještě (relativně) v pořádku :o)

Rodiče?

Hele, nemohli jsme si je vybrat, prostě jsme je dostali. A darovanému koni na zubi nehleď...

Babičky v tramvaji

Dobíhám tramvaj, zadýchaně si sedám na volné sedadlo, po chvilce nepřítomně hledím z okna.
Stařecké hlasy u předních dveří: Tak čó, paní Hjadečkáá?! Jak to jděé?
Odpověď: Ale dobžé, dobžé. A čo vý?
Tímto stylem asi pětiminutové rozebírání zdravotního stavu (od vypadávání zubů po ty naše vnoučátka) - zkrátka nějaký odborný lékařský pindy.
Pokračování rozhovoru po chvíli: A kde vyštupujeté?
Odpověď: Až tám, na té... Šibeliově, pšeče, né?
Dále: Jó, jó... pšečé...
Chvíle ticha, občas mlasknutí. Pak se jedna z dam zvedá.
Druhá: Ale počkejtěé. Tohle eště není Šibeliova, né?
První: Já še mušim žvednout už tadý. Já bych to jinak neštihlá...
Konec

Chvalozpěv na modrou

Ó, modrá, barvo klidu,
jak příjemné je nosit trička
barvy, co mé nitro hýčká,
o tobě vždy bude vidu.

O tobě bude i slechu,
tak jen samou chválu pějme,
hlavy dohromady dejme,
pro tebe, ty barvo plechu.

Ó, modrá, jsi barvou naší
příjemně nás pohladivší,
když nás zlé boly na duši
stále nepříjemně tlačí.

Ó, modrá, ty hojíš rány,
jako lékař ustaraný
trpělivě kolem nás.
Proč? Asi, že nemáš hlas...

Sonet pro žlutou

Žlutá, to je barva štěstí,
není radno si ji plésti
s barvami mdlými jak kov,
to si radši kopej rov.

Žlutá, to je barva slunce,
však když uchopíš zlaté mince,
nezazáří nikdy tak,
jako slunce z pod oblak.

Svítí, dráždí, provokuje,
s jasnou hlavou vyrukuje,
donutí tě k úsměvu.

Každý z lidí, kdo ji míjí
nutně všimnout musí si jí,
nezapadne do davu.