Tady a teď

Přesně v tento čas a na tomto místě sedím u počítače a datluju do klávesnice. Normálka... Teda na prázdniny. Kdyby se šlo zejtra do školy, už bych hodinu a půl spala. Doufám. Ještě že se tam zejtra nejde. Nechtěla bych... Vlastně tady sedim jenom proto, že jsem slíbila dvoum kamarádkám, že jim písnu e-mail s adresama... Jako aby věděly, kam mi mají o prázdninách psát. Ony mi stejně nenapíšou, ale to je fuk. Ještě se mi do toho nechce... ještě furt... ještě chvilku... ani teď ne. Fajn, udělám to za chvíli. Nesmim na to zapomenout.
Co se dilinky týče, v sobotu jsem se na to zeptala jednoho kamaráda. Řek, že je to blbost.
A můj vtipný bratr, který ta slova ortelu vyřkl jako první si v pátek půjčil mou žehličku, sedl si před zrcadlo a začal si rovnat vlasy... Kdo je tady dilinka??? Nehledě na to, že mu to nešlo a musela jsem mu to udělat sama. Slíbil mi za to, že mi dá ochutnat nějaký zázrak, co si přivezl z Francie a co chtěl vypít večer se spolužákama.
Bylo to nechutný. Chutnalo to jako lékořice a vypadalo to jako... Radši nebudu zapojovat svou bujnou fantazii. Zkrátka myslim, že nejsem dilinka... jsem prostě holka, tak se nezblázněte. A teď jdu fakt napsat ten mail.

Kterak jsem se stala dilinkou

To si aspoň lidi myslej. Porpvé mi to řek bratr, když jsem přišla domů ze školy s narovnanejma vlasama. Spolužačky říkali, že vypadám jak rockerka... Leč můj vtipný bratr prohlásil, že vypadám jak dilina. Poslala jsem ho do háje a přemítala, proč se jeho názor tak moc lišil od názoru mých kamarádek. Že by to byly dilinky?
Každopádně nedlouho potom jsem u sebe skutečně začala shlédavat sklony k dilinkovství. Celkem mě šokovalo, když jsem na jedné hodině tělocviku při hře ringo zvolala: "Ach né, můj nehet!" Bylo to tak... Špatně jsem chytila ringo kroužek a zlomila si nehet... Ještě by to nebylo tak zlý, kdybych pak nedodala: "Včera jsem se s tim celej X-Factor dělala a teď tohle!"
V tu chvíli mi to bylo jasný - Jsem dilinka! Následovala fáze překvapení a nejistoty a pak jsem si to začala užívat. Přestala mi vadit růžová (Není to moje nejoblíbenější barva, jak by se mohlo zdát z té básničky. Ale už mi nevadí a celkem se mi líbí), začalo mě bavit nakupování oblečení, po dvou letech jsem se začala malovat (!!!) atd.
Když se nad tím zamyslím, tak mě napadá... HRŮZA! Dá se s tim něco dělat? Už mě to totiž nebaví... Ale snad to neni až zas tak hrozný, znám i větší dilinky... ;o)

Kde nic, tu nic

Otevřela jsem dveře a nahlédla dovnitř. Na stole stála váza se zvadlou kytkou. Všude kolem vysoké nánosy prachu. Oheň v krbu dávno vyhasl. Krajina za špinavým oknem byla zničená. Vyvrácené stromy, bahno, téměř vyschlá řeka, leklé ryby a mrtví ptáci. Na tom všem tlustá vrstva mastného popela. Šílené ticho. Mrtvo.
A pak to v rohu zavrzalo. Lekla jsem se a začala couvat zpátky ke dveřím. Byl tam on. Ale spal. Spal tvrdým spánkem na posteli, které jsem si přes všechnu špínu ani nevšimla. Spal tvrdě dál, bylo mu všechno jedno.
Tak takhle to tu teda vypadá... Tak takový on je...
Vyšla jsem z místnosti a zavřela za sebou dveře. Pryč od toho smutného pohledu. Pak mě napadlo... A jak to vypadá u mě?

Óda na tu růžovou

Ach ta sladká růžová,
ta mne celou halí,
až mne každý pozounista
na potkání balí.

Ach ta jemná růžová
z výlohy mne svádí,
pak si zase v novém tričku
vesele dovádí.

Ach ta křehká růžová,
proč jen nad tím zívá?
Když se na mě pozounista
tak moc pěkně dívá.

Ach ta strašná růžová,
oči jenom pro ni,
pak nevidím, že jsou kluci
tak příšerný sloni!

Jeden den na konci roku

Ke konci školního roku je ve škole fakt voser. Ne, že by před tím nebyl, ale aspoň se občas něco děje a o přestávkách bejvá na chodbách šrumec. Jenže teď je půlka školy na debilních výletech, jenom my nikam nejedem a musíme tam trčet a uklízet třídu.
To ovšem není jediný problém "Zlatomodrého konce stařičkého léta". Dneska byl totiž tak blbej den, že to ani možný neni!
Ráno jsem nastoupila do metra... Pan řidič strašně pospíchal, na každý zastávce hlásil ať urychlíme výstup a nástup a celou cestu z Vltavský na Opatov dal za 19 minut... Borec! Jenže já byla na stanici busu o deset minut dřív než normálně, tudíž jsem stihla dřívější autobus, tudíž jsem pak deset minut stepovala před zavřenou školou... Zase blbě!
O velký přestávce jsem si šla koupit do bufetu sekanou. Celý rok jsem si ji odpírala, páč je to nezdravý a karcinogenní (a kdoví co ještě), ale teď jsem si řekla, že jdu na jinou školu a že mám poslední možnost dát si sekanou. Tak jsem si ji dala a hádejte... Mě to vůbec, ale vůbec nechutnalo! To už jsem byla fakt votrávená, ale nebyl to konec tohohle strašlivýho dne.
Po škole jsem si chtěla jet koupit stojan na pozoun. Ani jedna z tramvají prostě nemohla jet o půl minuty pozdějc. Ujeli mi všechny před nosem. Když jsem se dostala do jedněch hudebnin, zeptal se mě sympatický prodavač, co že je to pozoun... Vycouvala jsem.
Ve druhých jsem byla úspěšnější, ale stojan byl o dvě stovky dražší, než jsem čekala. Co se dá dělat, koupila jsem ho. Chtěli mi prodat k tomu i nástroj... Řekla jsem že jeden doma mám. Hlavně jsem s sebou fakt neměla 20 000 navíc... Když jsem vycházela z obchodu - bim jí - další tramvaj mi ufrnkla
Bezva. To už jsem byla nasraná! Když jsem jela domů, přemejšlela jsem, jaká jobovka mě čeká tam. Zatím nic... No však ono to do večera přijde!

Tak tedy

...jsem si založila novej blog. Mám takovej pocit, že mě ten můj starej prostě přestal bavit, tak jsem si založila novej. Doufám, že to už nebudu tak nehorázně zanedbávat. A že sem taky bude chodit víc lidí... :-)))