Anoche...

To se tak občas přihodí, že jedete ve středu večer domů. Chce se vám spát, nohy vás sotva nesou, neustále vám padá pravý sluchátko z ucha a ve chvíli, kdy nastoupíte do tramvaje, abyste popojeli tu jednu zastávku (kterou můžete jít klidně pěšky, ale už na to fakt nemáte), tak vás začnou obtěžovat bezdomovci a jiná podivná idividua. Přímo vám za zády na sebe začnou křičet přes celý vagon tak, že se leknete a už chcete být pryč. Vzápětí do vás vrazí a běhají kolem, aby seděli celá partička pohromadě a vy tam jenom stojíte, držíte se tyče a nejradši byste stříleli.
Jenže pak ta tramvaj otevře dveře a vy vystoupíte... A to je přesně ta chvíle, kdy si uvědomíte, že nemusíte psychovat kvůli jedný zastávce v tramvaji. Že nemusíte mít chuť do něčeho kopnout kvůli padajícímu sluchátku. Že na náměstí před kostelem rozsvítili vánoční stomeček a v celý ulici visí na sloupech neonové komety a vločky. A že Vánoce jsou jenom jednou v roce, zatímco středečních večerů ještě bude spousta. Tak se najednou začnete usmívat a pak se nezadržitelně smějete. Ramena se vám třesou, sluchátka vám vypadla obě dvě a už jste doma a všichni se vás ptají, co se vám stalo, že jste tak veselí.
"Nic, to je jenom středa..."

No neni to šílený?

Občas jenom tak sedim a pročítám si svý starý záznamy na slepičí polívce... A řikám si, jak to někdo může číst...? A pak mě napadne: "Sakra, já se tak strašně těšim na Vánoce, že to ani možný neni!" :o)

Denunciace

To jsem tak jednou (v úterý) šla ráno na tramvaj (Nebo ve středu? Teď vůbec nevim, buď to bylo v úterý nebo ve středu...) a ona jela o dvě minuty dřív. (Sketa!) Ještě jsem jí dobíhala, udržovala jsem vizuální kontakt s ridičem, kterýžto na mě pobaveně hleděl a pak mi zavřel před nosem. (Skeťák!) Tak jsem přemejšlela, co udělám. Jestli mu kopnout do dveří nebo na něj zavolat něco hodně sprostýho. Nakonec jsem se rozhodla, že neudělám ani jedno, ale něco mnohem horšího: Chytim ho na Hradčanský!
Tak jsem naskočila do hnedjedoucí pětadvacítky a už jen myšlenkama ji poháněla, aby se kurnik necourala jak žížala a trošku hejbla nápravou. Následoval zběsilý úprk na X-jedničku, která taky po většinu času spíš stála než jela, a mě najednou nezbejvalo nic jinýho, než si v duchu kousat nehty... Těsně před Hradčanskou jí naštěstí nevyšel zvrácený nápad provozat oblíbený sport "Stání na semaforu" a tak jsme hladce projeli křižovatkou (kde už byla na Chotkových Sadech vidět ta proklatá jednička... - Vítězoslavný úsměv na mé tváři :o)).
Volným krokem jsem se přemístila na tramvajovou zastávku a ještě chvilku čekala, než mě ta pomalá a ucouraná tramvaj dohnala. Nastoupila jsem, pohodlně se rozvalila na sedadle a pohledem propichovala řidiče v zrcátku. Ještě si mě nevšimnul... Ještě ne... Ale on si všimne... Časem... Za chvíli... Až tu nebude tolik lidí... Nebo až budu vystupovat...
Všimnul si. :o) A koukal jako slaneček na tatranku, když jsem při vystupování procházela kolem jeho kabinky. Nejdřív jsem mu taky chtěla na oplátku věnovat pobavený pohled, ale nakonec jsem si řekla ne. Že (aby si nemyslel, že z toho mam třeba ještě srandu) se zatvářim pěkně tvrdě, jakože mě fakt nakrk, ale že jsem mu to nandala. Ale koutky mi fakt brutálně cukaly, páč kdybyste viděli jeho výraz... No to byste se ze srdce zasmáli se mnou. :o)
Takže pro příště, vážené Dopravní Podniky, vedu 1:0!

Z cukru...

Za mastnou výlohou jedné zapomenuté cukrárny "Pod Kaštany" znuděně seděli výrobky potravinářského průmyslu. Bylo parné letní odpoledne a některým z nich se roztékala čokoládová poleva. Konkrétně při pohledu na Indiánka bylo všem jasné, že mu hrozí velice rychlá zkáza.
No co, zákusky tam prostě seděli a neměli co dělat.
"Kdyby aspoň kolem někdo občas prošel," posteskla si Laskonka a smetla ze sebe zrnko prachu. "Táákhle bych se zatočila, dvakrát bych na něj mrkla... No ten by neodolal!" Zvonivě se zasmála.
"Jenže kolem nikdo nejde... Tudy nikdo nechodí," odpověděla jí rozmrzele Kobliha.
"Přesně tak," přidal se Větrník. "Nechápu tvůj optimismus a dobrou náladu, Laskonko. Tohle je prostě úpadek všech úpadků. My, kteří bychom měli lidi obveselovat a zajišťovat dobrou atmosféru ke konverzaci tu sedíme a jenom čekáme, kdy nám definitivně odzvoní. No koukněte se na mojí čepičku... všechna cukrová poleva mi už dávno stekla."
Z rohu, ve kterém ještě před chvilkou seděl Indiánek, se ozvalo rozčilené zabublání. Loužička, která po něm zbyla, chtěla říct asi něco ve smyslu "Ty buď zticha a podívej se na mě..." ale vážně jí nebylo moc rozumět.
„Achich,“ vzdychla Laskonka. „Indiánku, kamaráde... Tohle ale vážně neni spravedlivý!“
Další bezmocné zabublání.
„Málo platný, Laskonko,“ ozval se ponurý hlas z nejtemnějšího kouta. „Všichni jednou zemřeme...“
„Rakvičko, neděs to dítě!“ okřiknul ji Kominíček, držící za ruku svou milou Růženku.
„A co jako?“ ohradila se Rakvička. „Samotný se mi všechna rozteklá šlehačka vsákla do těsta, takže jsem jak nacucanej piškot... A víš dobře jak nacucaný piškoty nesnášim! Musíme se s tim prostě smířit. To je jedno jestli nás snědí nebo jestli se roztečem. Prostě jednou bude konec.“
„Ty máš ale štěstí, že dorty jsou ve druhý výloze...“ odpověděl jí Kominíček. „Piškoťák by na tebe za tohle vlítnul až by mouka lítala!“
„Piškoťák je mi ukradenej... Nesnášim Piškoťáka! Nesnášim nacucaný piškoty!“
„Rakvičko, ty seš zlá,“ vykviklo marcipánové Prasátko. „Laskonka nás má všechny ráda a snaží se, aby nám tu bylo líp. A ty jí to takhle kazíš...“
„Svatej Cukráři na nebesích... další malý dítě!“ zabrblala Rakvička pod vousy a ztichla.
Mezi zákusky na chvilku zavládlo ticho. První, kdo si všimnul, že Laskonka už pěknou chvilku tiše pláče, byla Růženka. Pustila Kominíčkovu ruku a přiběhla k ní.
„Laskonko, copak se stalo?“ jala se ji utěšovat.
„Já nevím,“ řekla Laskonka a silně popotáhla.
„Tak už neplakej, no tak...“
„Když,“ vzlykala Laskonka. „Já myslela, když mě sem poslali, že budu v cukrárně, kde bude pořád chodit spousta lidí. Budou koukat do výlohy, někoho si vyberou, dají si k němu kávu, jenom tak se posadí a budou si u toho povídat. Chtěla jsem, aby si mě vybrala nějaká maminka, která půjde se svými dětmi na procházku. Nebo dívka, která si jde popovídat se svojí kamarádkou. Já nechci skončit takhle... Musíme přece něco udělat.“
„Laskonka má pravdu,“ přidal se k ní ovocný Košíček. „Musí být nějaká možnost, jak se neroztéct!“
„Hahaha,“ zasmála se Kobliha a vyprskla všechnu marmeládu. „Jenže to bys, milej zlatej Košíčku, musel bydlet v úplně jiný cukrárně. V cukrárně, kolem který chodí spousta lidí. Pak by možná na někoho zapůsobily tvoje plátky červených jahůdek a žlutých banánů. Ale takhle? A tady?“
„Kobliho, ty seš dneska nějaká špatně pocukrovaná...“ kriticky prohlásila Růženka. „Nebo co se ti stalo, že seš tak bachratá a protivná?“
„To jako že jsem tlustá? Ty jedno... tintítko růžový!“ durdila se Kobliha.
„Ženský, nehudrujte a buďte zticha!“ okřiknul je Větrník. „Vy to neslyšíte?“
Všichni napjatě poslouchali.
Bzučení... Tiché, ale jasné bzučení.
„Moucha...“ zašeptal bez dechu Kominíček. Laskonka s Prasátkem vyděšeně vypískli a běželi se schovat za Větrníkův talířek.
„To je konec,“ prohlásila Rakvička. „Teď nás ještě osedá a oňuchá moucha... Prostě bezva. Ale já to říkala... A vy jste mě neposlouchali...“
Moucha vlétla mezi zákusky a začala si je se zájmem prohlížet. Ty se třásli strachy... Náhle byla její první oběť jasná... bude to rozteklý Indiánek.
„Ne,“ vykviklo zase Prasátko. „On se ani nemůže bránit!“
„Stejně už to má za sebou...“
„Rakvičko!“ vykřiklo několik hlasů současně a Košíček po ní hodil jednu pecku ze své kuličky hroznového vína.
„Jau, nebijte mě!“ Rakvička zalezla víc do kouta.
Růženka pevněji stiskla Kominíčkovu ruku. „Ale ne, ta moucha už si málem sedá...“
„Nedívej se tam, Růženko,“ řekl Kominíček.
Ve chvíli, kdy se moucha vznášela asi tři mávnutí nad Indiánkem, ozval se nezvyklý pokřik a do výlohy mezi zákusky vskočil Perníček s polevou s barvami Robina Hooda. Ve vzduchu vystřelil dva šípy po mouše a pak dopadnul přesně mezi Koblihu a Větrníka.
„Chuchůůůů,“ zvolal. „Na mě si nějaká moucha nepřijde!“
„Tys nás zachránil, Perníčku!“ výskla Laskonka a běžela ho obejmout.
„Ahoj Laskonko!“ přivítal jí Perníček. „Rád tě vidím... A není támhleto Prasátko? Téda, já tu dlouho nebyl.“
„No jo, Perníčku. Kde se vlastně pořád touláš?“ zeptal se Kominíček.
„Ále... Byl jsem u dortů ve druhý a dost jsem taky pokecal s chlebíčkama ve třetí...“
„Tady je třetí výloha s chlebíčkama?“ divil se Košíček. „Já myslel, že jsme cukrárna... Cukrárna, jakože všechno z cukru, ne?“
„No,“ zasmál se Perníček. „To je vidět, jak nemáte žádný rozhledy, když tu jenom tak furt sedíte na těch svejch zadcích a koukáte za sklo. Nehledě na to, že jste pak pěkně bachratý, když nemáte žádnej pohyb... Že jo, Kobliho?“ řekl rýpavě a podíval se na ní.
Ta byla ale ještě pořád tak omráčená z toho, jak rychle se před ní Perníček zjevil, že se ani nezačala hádat o své štíhlé linii.
„Prostě nechápu, jak to tu můžete vydržet,“ pokračoval. „Dostal jsem se i ven a o ulici vedle je úplně nová cukrárna. Chodí do ní spousta lidí... Maminky s dětmi, kamarádky, chlapci s děvčaty... Proč se tam nepřestěhujete? To se tu chcete nadobro roztéct jako tady kolega Indiánek?“
„Nechceme,“ řekla důrazně Růženka a udělala pár kroků směrem k Perníčkovi.
„Tak třeba mě je to jedno, že jo...“ ozvala se zase Rakvička. „Mně je prostě šumák, jestli mě někdo sní nebo jestli se rozteču...“
„Buď už konečně zticha, ty šlehačkoidní nádivo!“ vykřiknul Košíček. „To víš, že ti to neni jedno... A že pujdeš s náma!“
„Ouky-douky,“ řekl ležérně Perníček a dal si nohu přes nohu. Pak si utrhnul hlavu a s chutí se do ní zakousl. „Pvoftě,“ povídá s plnou pusou, „Kdo chfse něfo novýho, jde fe mnou... Kdo fe tu chfse roftýft.... Pvofim!“
Pak se zvedl a vyskočil z výlohy. Proběhl cukrárnou až ke vchodovým dveřím a otevřel je. A maličkou škvírkou proběhla Laskonka, Prasátko, Kominíček, Růženka, Kobliha i Větrník, Košíček a nakonec Rakvička. Loužička po Indiánkovi se za nimi taky doválela a všichni společně proběhli ulicí do sousední cukrárny. Naskákali do čisté a zbrusu nové výlohy a tiše poslouchali, co si hosté povídají, když vybírají mlsnými pohledy ze všech zákusků ten svůj nejoblíbenější.

P.S.: Lenko, Rudo, Sami... Omlouvám se, že tak nestydatě kradu hlášky a nápady... Ale tohle se fakt nedalo :-D

Krásná nymfa... Ohavný pan

Nymfa... vodní nymfa... najáda. Nejkrásnější ze všech. Žila tam hluboko pod hladinou a se svými družkami si splétala dlouhé zelené vlasy do copů. A jmenovala se Sýrinx. Všichni bohové po ní toužili. Říkalo se o ní, že je krásná jako sama Artemis. Její otec byl bohem veliké řeky protékající horskými pastvinami. Dravé a nelítostné řeky. On sám byl stejně nelítostný.
Pan... horský pan... první ze všech panů... Pan. Vlastní matka se ho lekla a utekla od něj, jak byl ohavný. Ale bohové ho milovali. Nejvíce pak bůh všech radostí a oslav... Dionýsos. Pan chodil po horách a pásl Dionýsovi ovce.
Jednoho dne uviděl na louce překrásnou nymfu. Spatřil Sýrinx. A zamiloval se do ní. Šel k ní, chtěl ji požádat o ruku, chtěl s ní být. Ale ona se lekla jeho ohyzdnosti a v hrůze utíkala zpět k řece. Zpět ke svému otci. A po cestě prosila všechny bohy o pomoc.
Pan ji ale doháněl. Už cítila jak se po ní natahuje, když ji bohové vysvobodili... Na břehu řeky se Sýrinx přímo před zraky Pana proměnila v rákos.
Ale když už ji Pan jednou viděl, nemohl bez ní žít. A tak uřízl několik šlahounů rákosu a vyrobil si z nich flétnu. A hrál po horách... Do konce svého života nešťastně hrál píseň o krásné Sýrinx, kterou viděl jen jednou, ale na kterou už nikdy nezapomene. A lidé v údolích rádi poslouchali jeho píseň lásky.
A Sýrinx...? Nikdy se neproměnila zpět. Neměla utíkat před ošklivostí... Jen když zafouká vítr, začne lechce ševelit. Jakoby říkala: "Odpusť..."

Neni doma...

Je tma. Je zima... Mně je zima. A všude kolem tma. Protože nic nevidím. A taky protože nic nevím. Proto je všude tma. A pak se najednou rozsvítí. Strašně prudké, bodavé světlo mi září do očí. Až z něho slzím. Slzím z toho světla, protože mě bolí do očí...
Jo, sváděj slzy na to světlo. A bude to fajn...