Dost než víckrát

Napadlo vás někdy, že čas neutíká? Že čas se točí?

Bylo poledne.
Anebo ráno.
Na tom nezáleží, protože jsem zrovna vstávala z postele, a když vstáváte z postele, tak stejně lidem okolo říkáte "Dobré ráno" bez ohledu na to, že je možná poledne.
Smutné je, že jsou to právě oni, kdo vám sarkasticky odpoví "Dobré poledne" a tím vám dávají najevo, jak moc je hrozné, že vstáváte tak pozdě.
Závidí.
Ale závist není tak hrozná věc.
Aspoň mně teda nevadí.
V případě, že někdo závidí něco mně a né naopak.
Chápejte. Možná mi to dělá dobře.
Anebo vím, že když já závidím něco někomu, je to pořádně frustrující.
Na tom nezáleží, protože frustrující je kde co.
Třeba když vám ujede tramvaj.
Nebo když nemůžete v noci usnout.
Nebo když vstanete brzo a někdo jiný vstane až v poledne a hrozně šťastně vám řekne: "Dobré ráno" a dává tim najevo, jak se má, že dlouho spal.
To byste ho zabili.
Ale nezabijete.
Sarkasticky odpovíte "Dobré poledne" a snažíte se, aby si nemyslel, že mu závidíte.
Ale on si to stejně bude myslet.
Na tom nezáleží, protože příště to může být úplně klidně naopak.

Napadlo vás někdy, že čas neutíká? Že čas se možná točí?
Dost možná?
A že všechno bude víckrát?
Víc než dostkrát?

Anebo dost než víckrát?
To vás taky napadlo?

Na chodníku

"To je podvod!" křičela dívka v puntíkované sukni a blonďatý klučina jí opáčil: "Jenže ty nevíš, co je to umění!"
"Hm, to fakt nevim," musela uznat, a tak zmlkla. Tiše koukala na prázdný linkovaný papír vytržený z jeho sešitu a přemýšlela, co je to umění. Nakonec strčila papír do kabelky, hodila si nohu přes nohu a upila trochu bílého ze skleněné lahve.
Bylo teplo a oni seděli na chodníku v jednom městě. Slunce jim pálilo do očí a jedna z nich, taková bledší a drobnější, začínala mít opravdu spálená ramena.
"A až to skončí, tak půjdeme na ten gyros," říkal kdosi. Pointou bylo, že to ještě ani nezačalo.
"Co kdybychom tam šli rovnou?" protahovala ta spálená slečna, ale ostatní jen zaujatě kroutili hlavami.
Naše dívka v puntíkované sukni ještě stále tak trochu přemítala, co je to umění, ale vína už v ní zmizelo tolik, až by vám byla schopná říct, že umění je víno, umění je život, umění je slunce, zkrátka takovýty neoduševnělý kecy opilejch lidí, co nevědí, co je to umění.
Ten den se vrátila domů hrozně pozdě.
Bylo jí špatně ze slunce i z levnýho vína, zvracela do záchoda a říkala si: "Ne, sakra, tohle neni umění. Tohle fakt ne," a pak šla spát.

Když o tři měsíce později našla mezi hromadou jiných papírů právě ten nepopsaný linkovaný cár vytržený ze sešitu blonďatého klučiny, napsala na něj tučnou fixou slovo UMĚNÍ a pak ho vyhodila do recyklovaného odpadu.
A nebyl to podvod.