Předtím

"A on? Opětoval to aspoň trošku?"

"Ne. Ale... Vlastně to na tom bylo to krásný. Víš, chodit každý den do školy, ptát se, jestli tam dnes bude a jestli ho potkám, a pak se jenom dívat když prochází okolo mě - to má něco do sebe. Vždycky jsem na něj bez dechu hleděla, ale byla jsem jen malá holka čtyři třídy pod ním. Nemyslím si, že bych někdy měla nějakou větší šanci."

"Myslíš, že ses mu nelíbila?"

"Spíš myslím, že si mě vůbec nevšiml. Nevím, co je horší. Na jednu stranu opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Na tu druhou... A co, už je to dávno."

"Byla's do něj zamilovaná?"

"Platonicky. Ale i to stačí k tomu, abych se dva roky trápila... Byla jsem hloupá. O životě jsem toho tenkrát věděla asi tolik, co živá myš o kočičím žaludku. Někdy je mi líto, že nejsem Hloupej Honza z pohádky. Vypravila bych se do světa, poznala bych život, našla bych si nevěstu."

"Jsi holka, víš to?"

"Jo, vim. A taky nejsem z pohádky. Ale tak chybama se člověk učí, ne?"

"A co teď? Pořád to k němu cítíš?"

"Já nevím. Fakt ne. Vždycky si říkám, že je blbost, abych ještě teď - po takové době - k němu něco cítila. Ale pak ho někde potkám a najednou jsem úplně v háji. Nevím, jestli's to někdy zažil. Prostě jenom stát a koukat a myslet si, že před tebou stojí snad anděl. A pak dlouho bojovat sám se sebou a říkat si, že to stejně nemá smysl. Znáš to?"

"Asi jo."

"Tak jsi jeden z mála lidí, kteří ví, o čem mluvím."

"Tomu se mi nechce věřit."

"Dobře, máš pravdu. Já o tom s tolika lidmi nemluvila..."

"Řekla jsi mu někdy, jak moc jsi do něj blázen?"

"Ne, nikdy. Jsem si jistá, že o tom netuší. Hodně bych se divila, kdyby z mého chování něco poznal. Zpětně jsem ráda, že to zůstalo jen u mé poblouzněnosti."

"Vážně?"

"Jo."

"A nebylo by třeba hezký, kdyby k tobě taky cítil něco platonickýho? Vlastně, proto jsem se předtím ptal, jestli to aspoň trošku opětoval. Chodili byste do školy, potkávali se na chodbách, usmívali se na sebe-"

"Nech toho. Nech toho, já tohle nechci slyšet."

"Dobře, promiň"

"Podívej, nějak to začalo a nějak skončilo. Byla to jedna z nejhezčích kapitol mého života, ale je uzavřená. Co mám dělat? Být smutná, že z toho nikdy nic nebylo nebo vzpomínat na to, jak to bylo krásné?"

"Tahle odpověď je snadná, jenže... Co ti zbylo teď?"

Tanec

Je vlhko. Vlhko a zima a tma a jenom ostrá řezavá světla okolo. Chodníky jsou mokré, ikdyž nepršelo, auta vjíždějí do kaluží. Ikdyž nepršelo... Přes tenkou krustu nacucaných oblak vidím rozmazaný obrys měsíce. Brzy bude v úplňku. Jenom tak jít a přemýšlet, jestli to byl jen sen anebo jestli se to opravdu stalo. Takový ten pocit, kdy jste si něčím vážně jistí. Něco hrozně moc chcete a jste si tím jistí, jenže ten malý hlásek vzadu vám říká, že to tak nebylo. Že všechno bylo jinak a vy si to jenom namlouváte.

Točit se ve zběsilých piruetách na jediném kusu holé skály uprostřed bezedných propastí. Bezedných? Vždyť dole teče potok. Kolik duší už se zde rozmlátilo o kameny? Vzpírat ruce strachem k nebi, zoufale shlížet dolů a točit se, točit se, točit se až to tělo dál neunese a začne padat. A když začne padat, tak utíkat a utíkat pryč. Pryč z toho hrozného místa a ptát se proč? Proč já a proč teď? Copak tu není kousek světa, na kterém by se člověk cítil bezpečně. Klesnout na kolena, svěsit ruce, ale pak se zase rychle zvednout a běžet dál.

A pak se zklidnit. Pomalu se vmísit do davu, stát se nevidtelným. Nevnímatelný rytmus, zběsilý klid, semknutá volnost, hudba bez tónů, předvídatelné napětí, vidoucí slepota, rovnocenné kontrasty. A vědět, že je to jen na chvilku. Že za chvilku zas poběžíš. Jenže jak to skončí? Tak jako to začalo.

Je vlhko. Vlhko a zima a tma a jenom ostrá řezavá světla okolo. Šest postav, každá se svou rolí. Už neběží. Vzpřímeně stát a čekat a nevědět. Hledět do tmy, ptát se, co přijde a jak pokračovat. Čekáš na můzu, na chiméru, na všechny svaté? Tak dost! A pak padnout.

Zhroucená těla a chvíle klidu a do toho tiky-taky-tiky-taky-tiky-taky-tiky-taky a jeden se musí zvednout. Jeden musí utéct.

Zhluboka se nadechnout a ještě jeden pohled do tmy.

Pravdivá lež, prohrané vítězství, ledové slunce, ztracená naděje, počátek konce a konec počátku. A nedorostlý úplněk za krustou vlhkých oblak. Ticho by se dalo krájet. Už musí být konec. Už to dál nejde. Nezvedl se ani jediný.

Tak k čemu to bylo?

Dýchej...

...aby ses cítil naživu.
Já vím, všechno je tak strašně rychlý. Až moc, říkám si. Ani se kolikrát nestačím rozkoukat a už je všechno jinak. Všechny dětské sny přicházející každým dnem víc a víc na zmar a ty máš holé ruce, aby ses bránil.
Představ si letní verandu. Otevřená pavlač, kterou profukuje vítr a všichni se diví, proč je tam větší zima než v závětří za rohem. Ale teď se nikdo nediví, protože teď je to místo opuštěné. Uprostřed stojí malý stůl z neopracovaného dřeva a na něm zapomenutá knížka. Je otevřená... Na stránce 256...
A najednou zafouká další poryv větru a stránky se prudce přetočí daleko daleko dopředu... Na stránku 314.
Už to chápeš? Jeden spisovatel jednou řekl: "Byla to stránka přečtená a otočená. Za chvíli se bude psát další."
Ne, špatně... Představ si jeskyni. Studenou tmavou jeskyni plnou krápníků a šumu netopýřích křídel. Stojíš tam a připadáš si jako v ledovém království. Já vím, krápníky nejsou zmrzlá voda, ale zkus na to teď na chvíli zapomenout. A zaposlouchej se do ticha.
Slyšíš pravidelné kapání vody. Kap... kap... Až ti najednou připadá spíš jako cinkání, jenže o co by tady mohla voda cinkat? Čím dál tím ostřeji se ti zařezává do mozku a zvoní ti v uších a už to není to tiché přijemné kap... kap... Ne, stojíš tam a křičíš ať už je konečně ticho. Ozvěna vrací tvůj nářek zase rychle zpátky až se promění v začarovaný a nerozeznatelný kruh slov, zvuků a slz. Zoufale padáš na kolena a v tu chvíli vše utichne a místo toho se ozve neznatelný šepot.
Plakej... nechali tě studeného a opuštěného.
Nebo jdi dál... dokud poslední ze sluncí nezapadne.
Tak to zkus... je to jen jeden krok stranou.
Tak vzlétni... a přeleť to moře opilého vína.
Nebo to zapři... protože to nikdy nedokážeš.
Tak bojuj! Protože tohle je tvoje poslední šance.
Slova dozní a s nimi i ozvěna a zase to tiché cink... cink... cink...
Teď už to chápeš? Tak pojď... zpátky na tu verandu.

Muzeum

Peron posetý miliony bílých papírků. Roztrhané Zlaté stránky. Oblaka lehoučkých kousíčků popsaných drobounkým písmem se zvednou pokaždé, když přijede metro. Zahalí cestující, zachytají se jim ve vlasech a odjedou s nimi na další zastávky. Znovu a znovu. Kvůli tomu pohledu si snad nechám ještě pár souprav ujet...

Nesmírnost

Jenom tak stála v dešti a dívala se na obzor. Nechávala vodu, aby jí zničila její dokonalý účes, její krásné šaty. V ruce držela skleničku od dávno vypitého šampaňského. Na dně ležela jedna jediná jahoda a ta se teď pomalu začínala koupat v dešťové vodě. Kapky cinkaly o sklo a rušily nepřetržité šumění deště. Nevěděla, co tam dělá, kde se tam vzala a proč je takhle oblečená. Nepamatovala si, že by kdy vzala do ruky sklenku šampaňského. Nevybavovala si, co bylo předtím. Nechtěla.
Škrtnout... Zapomenout... Nepřemýšlet.
Položila sklenku na zem, zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho a odešla.

Zlatá

Tak daleko... Vichr se opírá do našich oken a zmítá vším, co je za nimi. Sleduji páru, co mi jde od úst, skupinky seschlého listí, které se na chodníku toči ve zběsilých vírech.

Vzpomínám... Cítím intenzívní řijnovou vůni. Stejná jako loni, předloni, ještě před tím. Přemýšlím nad tím, co bylo a už nikdy nebude. To stejné sychravo, ty stejné problémy, ta stejná nálada. Mraky se vzdouvají, hrozí, že začnou sněžit. Ale vždyť mraky nesněží...

Hrubá chyba se škrtá, ozývá se ze všech stran a člověk ví, že je to pravda. Jenže co všechno se mě ještě týká?

Plnící se koš posmrkanými papírovými kapesníky, taková banalita! Říká se, že mrzne, až praští... Ve skutečnosti jen lidem praští klouby na rukách. Dvůr zatím ztichnul. Vážně straky odlétají na zimu pryč? Odkdy? Věrné přítelkyně, vždycky tu křičely a štěbetaly, i když bylo kolem bílo...

Pořád se koukám z okna. Fascinuje mě ten pohled na vzdouvající se holé větve velké lípy. Hlavně večer. Protože večer jsou nasvícené zlatým světlem od pouliční lampy a vrhají půvabné stíny na stěny mého pokoje. Už bych měla dávno spát, ale dál koukám na hru světel. Znovu se ozve poryv větru. Přitisknu se víc ke kamnům.

Už je to moc... jedny punčocháče už nebudou stačit...

Té

Ranní čaj zelený... neprobuzené oči, ztuhlé ruce. Upíjím po bohatých doušcích a nevím, jak chutná. Není horký, je jen začátek. Začátek všedního dne, pokus o navození přátelské atmosféry. Jsem sama. Sedím ve tmě, cinkám zuby o hrnek a poslouchám pravidelné oddechování spáčů. Mohla bych si rozsvítit, asi by je to neprobudilo. Ale nechce se mi. Radši se dívám z okna a pozoruji pomalu se rozsvěcující oblohu. Za chvíli už světlo potřebovat nebudu. Spěchám? Měla bych... Ale ještě mám trošku na dně.

Dopolední čaj bylinkový... zima, těžkost. Vím, jak chutná, ale nevím, jestli mi chutná. Nucené úsměvy na všechny strany, nucená spolupráce, nenucené konverzace. Ostré cvaknutí při každém otevření termosky, ostřejší při zavírání. Je horký... A ještě dlouho bude. Mám hodně času. Ještě pořád je horký.

Odpolední čaj ovocný... spěch, únava. Je dobrý. Jsem vděčná za každou chvilku, kdy se můžu zastavit. Pozoruji, jak se kouří z hrnku a vdechuji vůni borůvek. Nebo malin? Co na tom. Trpká příchuť mě ale vrací do reality. Ulomené ouško... všechna ouška jsou ulomená. Musím zase běžet, už vystydl...

Večerní čaj černý... teplo, klid. Miluji ho. S mlékem. Pohlazení po duši, za oknem už je zase tma. Sedím a pozoruji ji. Obloha se nerozsvítí a ani nevyjdou hvězdy... Jen tma a mé ruce hřející se o porcelánový hrnek. Vypiji ho dřív, než stihne vystydnout. A pak?

Pak už nic... zase zítra...

Ranní čaj zelený...

Plop, ozvala se nová sklenice medu.

Tak jsi odešla...

...a už jsou to čtyři týdny. A já se přes to pořád nedokážu dostat. Pořád se s tebou nedokážu rozloučit. Pořád si to nedokážu plně připustit. Tolik mi chybíš... Měla jsem tak málo času. Ale přes to jsem za něj ráda. Nemusela jsem mít žádnej.

Pamatuješ si tu červencovou noc?

Nemohla jsem spát. Odjížděla jsem na tři týdny pryč a dobře jsem věděla, že až se vrátím, ty tady možná nebudeš. Tak jsem šla za tebou. V jednu hodinu v noci jsem si k tobě lehla, drbala tě za ouškama a tiše ti šeptala ta slůvka, že všechno bude dobrý... Jak dlouho jsme tam tak ležely, nevíš? Já taky ne. Ráno jsem se cítila vyrovnaně. Byla jsem rozloučená, byla jsem připravená. Ale teď vím, že jsem si to jen namlouvala.
Vlastně to byl ten poslední opravdu krásnej zážitek, kterej s tebou mám. Ale když jsem se pak vrátila, tys tady pořád byla. Čekala jsi. A čekala jsi pořád. Asi tě to strašně bolelo. Byla jsi vyhublá, pořád jsi jen ležela a nikam jsi nechodila. A stejně ses pořád držela a bojovala jsi.

...Až do poslední minuty...

A já zase nebyla doma, když se tvůj konec tak moc přiblížil. Hnala jsem se z víkendové akce, abych s tebou mohla strávit aspon tu poslední čtvrthodinu. Tys tenkrát přesně věděla, co přijde. Když se otevřely dveře, začala ses plašit, ještě než jsme my viděli, kdo přišel. Protože jsi to věděla. Tys věděla, že v těch dveřích stojí ona... ta co to má ukončit.

Říká se, že kočky toho vědí mnohem víc, než my.

Je to pravda. Musím to vědět, prožila jsem s tebou 11 let, vyrůstala jsem s tebou a sdílela jsem s tebou všechny důležité okamžiky svého života.
Dostali jsme tě, když jsem byla v první třídě... Nejkrásnější koťátko na světě. Byla jsi úplně stříbrná a měla jsi modré oči. Nikdy nezapomenu, jak se ti rozjížděly tlapičky na našich parketách. Táta tě přivezl v krabici ještě s tvojí sestrou. Ta se měla víc k světu. Byla silnější. Věděli jsme, že si jednu z vás necháme a výběr přírody padnul na ni. A můj brácha ji pojmenoval Vikinka, protože tenkrát četl příběhy Vikinga Vikyho... Ona byla starší, ona měla větší předpoklad k přežití. Jenže ty jsi byla chytřejší a rychleji ses učila.

Pifinečko moje...

Prostě ses naučila jako první, kde máte záchod a Vikinka už ho pak s tebou nedokázala sdílet. Tím se rozhodlo. Vrátila se domů a my si nechali tebe.
Měla jsem radost, od začátku jsem tě měla radši. Pořád jsem si s tebou hrála. Pamatuješ, jak jsme se praly? Vždycky jsem měla od tebe hrozně poškrábané ruce až po lokty, ale nevadilo mi to. Taky jsi nám domů přinesla blechy a já měla poštípané celé nohy. S blechami jsme zápasili asi rok, skákaly nám všude po koberci a trápily tebe i nás.

Ale zvládli jsme to. Společně jsem nakonec zvládli všechno.

I když ses ztratila na chalupě v Úpici. To si taky pamatuješ, ne? Na tři dny jsi zmizela někam do lesa a my se tak strašně báli. Tenkrát poprvé jsem zažila, co to je opravdový strach o někoho, koho hrozně moc miluju. Od té doby se mi to znovu stalo snad jen jednou, ale to už se tě netýkalo. Každopádně tamty prázdniny jsem toho prožila ještě víc, než jen útroby sžírající strach. Myslím, že jsem tenkrát viděla anděla. To už se mi pak víckrát nestalo. Když jsme chodili po okolních vesnicích a ptali se lidí, jestli tě neviděli, narazili jsme na jednoho dědu. Začal nám vyprávět svůj vlastní příběh o své kočce. Jak se mu ztratila, když s ní jednou přijel na chalupu. Všechny detaily seděly, bylo to, jakoby nám vyprávěl to, co jsme právě prožívali. Jen ten jeho příběh měl konec. Jeho kočka se vrátila, po třech dnech sama našla cestu domů. Nedokážu popsat ten zázračný pokoj, který se mi vlil do všech žil, když jsem ho poslouchala. Ruce se mi na chvilku přestaly třást, žaludek se přestal svíjet a hořké slzy strachu se změnily na slzy naděje. Klidně mi to nevěř, ale já vím, že ten člověk byl anděl. A že tam byl proto, aby nám tu naději dal. Aby nás uklidnil. A ty ses pak opravdu po třech dnech vrátila a všechno bylo zase v pořádku.

Víš, kočičko,

píšu ti tenhle dopis, abych se s tebou konečně rozloučila. Už navždycky se smířila s tim, že těch jedenáct let prostě skončilo. S tim, že ty už tady nejseš a nikdy znova nebudeš. To neznamená, že tě přestanu milovat nebo že na tebe přestanu vzpomínat. To znamená jen to, že přestanu po nocích plakat do polštáře. Že mi vzpomínky na tebe nebudou vyvolávat smutek, ale úsměv na tváři, protože všechny vzpomínky na tebe jsou krásné. Nechci plakat, protože mi chybíš. Chci se jen usmívat, protože je proč. Ale nejde mi to. Asi si nedokážeš ani představit, jak moc mi chybíš.

Věděla jsi že kočky umírají s otevřenýma očima? Já ne...

Byla jsi tak krásná... Ležela jsi v krabici a vypadala jsi, jako že jenom odpočíváš a sleduješ dění kolem sebe. Ale nebylo to tak. Když jsem hladila tvoje ještě teplé tělo, tak jsi ani nepohla hlavou, ani jsi nezastříhala ušima... Tvoje netečnost byl takový nezvyk. Pořád mi to nedocházelo, ale při tom jsem věděla, že...

Byla jsi mrtvá.

A já brečela a brečela, až jsem neměla co brečet. Pořád jsem se uklidňovala, že už je ti dobře. Že už tě nic nebolí. Ale co mi to bylo platný? Můj táta vedle kopal jámu v zemi, aby mi tě za chvíli sebral a já už tě nikdy v životě neměla znova uvidět.

Bože můj, jedenáct let!

Od šesti do sedmnácti let člověk projde velkou řadou změn. Ty jsi nikdy člověk nebyla, ty to nemůžeš vědět. Ale při tom ses hrozně moc podílela na formování mě jako takové. Kdybych s tebou nevyrůstala, byla bych úplně jiná. Víš třeba, že se docela bojím psů? Kdybych vyrůstala se psem, bylo by to jinak a třeba bych se bála koček.

Pifinko,

buď si jistá, že na tebe nikdy v životě nezapomenu. A nikdy mi nepřestaneš chybět. I kdybych měla po tobě ještě spoustu jiných koček, žádná nebude, jako jsi byla ty... Už proto, žes byla první. Už proto, že...

Buď s Bohem, broučku...

Suvenýry

Odřené nohy, štípance od komárů, ztupená žiletka, nový kartáček na zuby (starý se ztratil), krásný hrneček z nejbližší civilizace, velký černý brouk dlouhý asi 4 cm (vylezl ze spacáku), mikóza na nohou, vlk, velký spánkový deficit, ještě větší zeleninový deficit, závislost na kofeinu, nápis "DAŇOVĚ DISKRIMINOVANÁ OBEC" zcizený z velké cedule s názvem obce, odpor k Praze, touha vrátit se, 3.5 kg navíc (svalová hmota pochopitelně), milióny krásnejch zážitků, tisíce novejch zkušeností,...
Zkrátka není nad to, jet se zrušit na tábor!

Poustevník

Když jsem usínal ve větvích košatého stromu, hvězdy jsem neviděl. V letním větru se mi nad hlavou třepotalo snad tisíce listů. Na západě pomalu dohasínal poslední rudý pruh.
Upadal jsem do mrákot, ze kterých mě jen občas vyrušil řev oblud. Stály pode mnou a nemohly na mě. Utekl jsem jim a oni teď obchází strom jako lev řvoucí a hledají, koho by pohltily. Mě ne. Ležel jsem vysoko a v létě ze stromů nepadají ani zralé hrušky.
Byl jsem vyčerpaný. Z podrápaných nohou mi tekla krev a obličej jsem měl spálený od ostrého slunce. A pořád jsem nevěděl, kdo jsem a odkud jdu.
Brzo ráno jsem se probudil rozlámaný a ztuhlý nočním chladem. Slunce ještě nevyšlo, ale už se rozjasnilo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Už v noci jsem si všiml, že strom stojí uprostřed široširé pláně ničím nechráněný a osamocený. Žádný les na dohled, žádné stavení, jen kamenitá kopcovitá mrtvá krajina bičovaná větrem a vyprahlá každodenním horkem.
Zrůdy ani jejich ohnivé oči jsem nikde neviděl, ale bylo mi jasné, že se vrátí. Opatrně jsem slezl ze stromu a vydal se znovu na cestu. Na cestu za čím?
Neušel jsem ani pár kroků, když jsem za sebou opět zaslechl hrůzostrašný štěkot. Nevím, odkud vyběhli. Ty monstra, ty stroje, jak se mohly schovávat v krajině nočních můr?
Zoufale jsem se rozběhl hledajíc jakoukoliv spásu, ale co jsem vlastně čekal na holé pláni? Když už jsem cítil jejich dech na svých odřených patách, vrhnul jsem se tváří k zemi a nechal volně tryskat tak dlouho zadržované slzy. Nechtěl jsem upřít svůj poslední pohled na jejich tesáky...
***
Ignác vešel do slepé uličky. Byla tma přesně tak, jak mu bylo řečeno, a nebylo pochyb, že jde tou správnou. Z mnoha četných výklenků na něj pomrkávaly zelené kočičí oči.
„Ignáci, Igi...“ volaly netopýří křídla a ze tmy se k němu natahovaly dlouhé prsty.
Ale Ignác šel dál a neohlížel se po nich. Došel až na konec, kde v nejtmavším rožku zářilo jediné oranžové světélko cigarety. Odkašlal si, žhavý bod se rozzářil jasněji a pak ho zahalil oblak kouře.
„Jde pozdě,“ řekl hlas ze tmy. Ignác ho znal, ale stále nevěděl, komu patří.
„Jenže tobě se vyplatí počkat,“ odpověděl a sáhl do kapsy.
Světélko sletělo prudce k zemi, kde zhaslo, jak neznámý cigaretu zašlápl.
„Máš?“ zeptal se.
„Jinak bych sem nelez,“ řekl znechuceně Ignác a vytáhl z kapsy malou lahvičku se zlatou hustou tekutinou. Neznámý k němu natáhl ruku v kožené rukavici, ale Ignác ucukl.
„Nejdřív zaplať,“ řekl varovně.
Muž se zasmál a vytrhl Ignácovi lahvičku z rukou.
„Čeká na tebe u východu.“
Ignác se otočil a pomalu odcházel pryč. Znovu kolem očí, křídel, toužebně volajících rukou a černých vzdechů noci.
Když vyšel na hlavní ulici, zčerstva se nadechl.
„Ignáci, Igi...“ zaslechl znova, ale tentokrát to už nebyli netopýři.
Kolem krku se mu ovinuly sametové ruce, zahalila ho jasmínová vůně. Otočil se a pohlédl do krásné bledé tváře s rudými rty.
„Už jsme měli tu čest, že?“ řekl tiše a ona kývla. Pak začalo pršet.
***
Stařec seděl na pařezu a hleděl na vlčí máky vedle kolejí. Jejich rudé hlavy se nakláněly ve větru, vrážely do sebe a dál se kývaly jako ohnivé jazyky.
Stařec čekal. Projíždějící vlaky stavěly před polorozpadlým nádražím.
„Jedete?“ ptaly se.
„Nejedu,“ odpovídal a dál sledoval květiny ve škarpě.
Občas na ně usedl motýl, ale s příjezdem každého dalšího vlaku vyplašeně odlétl.
Občas skákala přes koleje žába.
„Uteč,“ šeptal stařec, když se začalo ozývat známé dunění.
Vlak přijel.
„Jedete?“ zeptal se.
„Nejedu,“ odpověděl stařec a zasněně se usmál.
Vedle kolejí stále svítily vlčí máky a stařec na ně stále hleděl.
Jednoho dne, když další vlak přijel a dostal další strohou odpověď, vyskočil z poslednísho vagonu mladý muž.
„Na co čekáte?“ zeptal se starce.
„Na tebe,“ odpověděl mu a pak se pomalu postavil.
„Pamatuj si,“ řekl mu stařec, „Že nebe bude stejně krásně, jako škarpa podél trati,“ a s těmi slovy odešel.
Mladý muž se posadil na pařez a upřeně se zadíval na vlčí máky.

Sen

A já už bych zas chtěla, aby bylo hezky. Když se teď totiž kouknu z okna, napadá mě, že je tam hnusně a že je to všechno naprd, ale při tom vim, že to neni pravda. Že mě dneska čeká krásnej večer a kdo ví, co všechno se stane. Vím jenom, že udělám všechno pro to, aby mi nikdo a nic nevzalo příjemnou náladu plnou brouků v hlavě. Že letmý úsměv, co jsem dnes dostala, byl víc, než si kdo může myslet, a proto tam jdu. A proto se tak těším. Konec konců, čekala jsem na tuhle příležitost už dlouho a teď, když to přišlo, mám trošku strach. Hloupost, strach nemám, to jsou planý kecy. Prostě se jenom těšim na to, jak to bude krásný, že z toho mám až poletující motýly v žaludku. Jo, dneska jsou to motýli. Občas mi tam lezou pavuci, ale dneska tam poletují pestrobarevní motýli a vůbec to není nepřijemný nebo děsivý. Naopak. Vychutnávám si ten pocit, kdy se mi maličko třesou ruce a zas koukám z okna. A pak mě napadne, že je to jenom sen a že to nic neznamená. Jenže v tom případě se nechci probudit. Jak že to říkal? „Chtěl bych být slzou v tvém oku. Stékat ti po tvářích a umírat na tvých rtech. Kdybys byla slzou v mém oku, nikdy bych neplakal, abych tě neztratil.“ Sice to neřekl mně, ale bylo to krásný. Sice to nic neznamená, ale je to krásný. Sice je tohle jenom sen, ale je krásnej. A až se zítra ráno probudim, bude krásnej den a všechno bude jiný. A když bude furt hnusně a bude všechno stejný, tak to bude jedno, protože se stejně probudim z nejhezčího snu, jakej jsem kdy měla. A úsměv mi vydrží.

František Votruba

František Votruba zamáčknul řvoucí budík. Ještě chvíli mu trvalo, než plně otevřel oči, ale za chvíli už protahoval ztuhlé nohy a zíval do pošmourného jitra. Bylo opravdu hnusně. Pohled na teploměr mu úplně zkazil náladu z nějakého krásného snu, který si sice nepamatoval, ale zajisté byl krásný. Mokrý chodník taky nevypadal zrovna lákavě.
A to máme květen, pomyslel si a odebral se do kuchyně. Postavil vodu na kafe a dal pánvičku na sporák. Přemýšlel, co bude snídat Eva, jeho přítelkyně. Míchaná vajíčka si nedá, jak ji zná, ale mohl by na stůl nachystat alespoň nějakou marmeládu. Každopádně vstane tak během čtvrt hodiny a káva ji určitě potěší. Prsknul tedy dvě vejce na pánvičku a za zvuků ostrého syčení vyndal dva hrnky. Pro ni dvě lžičky, pro něho tři. Pro ni nízkotučné mléko, pro něho polotučné. Pro ni bez cukru, pro něj alespoň čtyři kostky. Ve chvíli kdy vyškrábal poslední drobek vajíček na talířek, ozvalo se vrznutí dveří. Eva vstoupila do kuchyně v dlouhém spacím tričku, bosá, s rozcuchanými vlasy a rozespalým výrazem.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji a podal jí hrnek.
„Ahoj,“ odpověděla a celé kafe doslova exnula. Pak se šouravým krokem odebrala do koupelny.
„Ty nebudeš snídat?“ zavolal na ni.
„Ne, nemam hlad a zas už nestíhám...“ odpověděla a pak za sebou zavřela dveře.
Hm, řekl si František. Ať už mi nikdo netvrdí, že vynechávání snídaně vede k obezitě, když je ona jako tyčka a já začínám povolovat opasek...
Dojedl snídani, dopil kávu, políbil uspěchanou přítelkyni na rozloučenou, sám se odebral do koupelny a za chvilku už si zavazoval tkaničky u bot a odcházel do práce.
Lehce mrholilo a byla nepříjemná lezavá zima. Cesta na metro se dnes Františkovi zdála nesnesitelně dlouhá a už se nemohl dočkat, až bude sedět v teple své kanceláře.
Pracoval jako zástupce ředitele ČSOB a nebylo tomu dlouho, co celou jejich společnost přestěhovali do zbrusu nové budovy na Radlické. Všude kolem toho byl ohromný rozruch, že moderní architekti postavili speciální krásnou budovu pro banku, ale František z toho moc odvázaný nebyl. Upřímně, ten postmodernismus se mu nelíbil, protože se uvnitř cítil jako králík v králíkárně. Nicméně si nestěžoval.
Změna je život, říkal si, když nastupoval do metra. Posadil se úplně dozadu k okénku. Vedle něj seděla nějaká zhruba dvacetiletá zrzavá dívka a četla si knížku. František jí sice neviděl do obličeje, ale zdála se mu na první pohled hezká, a tak si ji prohlížel. Četla nějaké drama. Nenápadně jí kouknul přes rameno...
OIDIPŮS:
SBOR:
OIDIPŮS:
SBOR:
Intelektuálka... pomyslel si a dál si ji prohlížel. Pak se stalo něco, co nečekal. Dívka zvedla hlavu od knížky a podívala se na něj.
Uhnul pohledem. Zepředu byla mnohem hezčí než z profilu, ale teď už ví, že ji sledoval. Chvíli se díval rovně. Náhle periferním videním zpozoroval, že ona si ho prohlíží taky. Když se opět sklonila ke knize, neváhal a znovu na ni pohlédl. A v tu chvíli se jejich oči setkaly. Jen na malou chvilku, protože ona hned dělala že nic. Ale Františkovi jakoby uhranula. Fascinovaně na ni koukal po zbytek cesty a přál si, aby se ještě jednou otočila, ale to už se nestalo. Zastávku před ním se zvedla a vystoupila.
František dorazil do práce s mírným zpožděním. Prošel turniketem, vyjel po eskalátorech a pořád trošku mimo otevřel dveře své kanceláře. Vzduchu tam moc nebylo, tak otevřel okno a zapnul počítač. Pět nových zpráv...
Reklama, reklama... zase reklama, říkal si, když brouzdal svou schránkou. A hele, tohle jsou novináři.
Otevřel zprávu a zamračil se.
Redaktorka Lidových Novin... co ta po mně chce?
Chtěla rozhovor. Chtěla vědět, jak se zaměstnanci v nové budově cítí a musela si vybrat zrovna jeho.
Za normálních okolností by to Františkovi nevadilo, ale dnes to znamenalo, že bude muset znovu vyjít do deštivého dne a být společenský. A po dnešní jízdě metrem by asi nejradši byl sám.
Co se dalo dělat. Kliknul na odpověď, napsal, že mu bude velkým potěšením a odeslal. Uklidňoval se jen tím, že do tří hodin odpoledne je času dost a že se snad do té doby dá trochu dohromady.
Mýlil se. Ani se nenadál a přišel čas oběda. Pak už stihl jen zkontrolovat schránku, ujistit se, kde že má být a vyrazit.
Kavárna u Obratníka... V životě jsem to neslyšel, ale aspoň to není daleko. Rozpršelo se teda dost, ještě že mám deštník. Do háje, mně se tam nechce...
Našel to snadno. Hezká malá kavárnička kousek od Anděla s výhledem do ulice a příjemnou atmosférou. Redaktorka už na něj čekala. Jmenovala se Alena a byla to sympatická hnědovlasá slečna. František se snažil být co nejpřívětivější, ale měl trochu problém. Objednal si presso a se slovy: „Tak do toho, ať to máme za sebou,“ se na Alenu usmál.
Redaktorka spustila. Kladla typické novinářské otázky, moc ho nenechala se rozpovídat a on jí to ani neměl za zlé, protože si moc povídat nechtěl. Stereotypně popíjel kávu, odpovídal, pokyvoval hlavou, diplomaticky se usmíval, ale v duchu byl pořád u té dívky z metra.
Asi po hodině a půl učinila Alena jeho trápení konec. Řekla, že po něm opravdu nic jiného nechce a když mu podávala ruku na rozloučenou, krásně se usmála.
„Možná bychom mohli někdy zajít na ne úplně pracovní schůzku, co vy na to?“ zeptala se.
„Nezkoušejte to na mě,“ odpověděl. „Doma mě čeká přítelkyně a na tohle nemám čas.“
S tím vyšel z kavárny. Neušel ani pár metrů, když se zpoza rohu vynořila ženská postava se zrzavými kadeřemi.
Trhnul sebou, ale nebyla to ona. Šel dál a rozhlížel se. Nevěděl, proč to dělá. Nevěděl, proč vyhlíží v davu všechny dívky s oranžovými vlasy. Nevěděl, proč mu ta neznámá tak leží v hlavě, když to byl jen jeden pohled. Takové pouto, taková síla... Stejně ta pravděpodobnost že ji potká, je... momentálně nulová.
Zašel zpátky do metra a posadil se na lavičku. Začal přemýšlet, začal si to představovat. Viděl to jako na talíři.
Jde kolem něj, on si jí všimne, doběhne ji a poklepe na rameno.
Ahoj, viděli jsem se dnes v metru...
Ahoj, jo, koukali jsme po sobě.
Nemůžu na tebe přestat myslet... – Moment, vážně by to řekl? Ne, to by asi neřekl, tak...
Překvapilo mě, že čteš Sofokla. Dobrovolně?
Studuju divadelní režii na DAMU, takže do školy.
Vážně? Miluju divadlo... a tak by to šlo dál a František si ji najednou představoval konkrétněji a konkrétněji. Už věděl, že se jmenuje Dana, že je jí dvacet jedna let, že má dvě mladší sestry, miluje čokoládu a bojí se hadů. Že hraje tenis, poslouchá Beatles a má s Františkem mnoho a mnoho společného.
A dál si představoval, jak se s ní schází, jak opouští svou přítelkyni, jak s ní chodí hrát tenis a jezdí spolu na kole, jak plánují společné prázdniny a jak ji představuje své rodině.
A pak mu došlo, jaká je to hloupost. Že ji nikdy znovu nepotká, a i kdyby ji potkal, že se určitě nebude jmenovat Dana a nebude studovat na DAMU.
František se podíval na hodinky.
Eva už by mohla být doma a mně se zpátky do práce nechce... řekl si a nastoupil do opačného směru.
Když došel domů, zarazila ho omamná vůně vycházející z kuchyně. Eva tam pobíhala v zástěře sem a tam, od trouby ke sporáku, od sporáku ke špajzu, a když ho viděla, leknutím upustila vařečku.
„Ahoj, jseš tu hrozně brzo,“ řekla překvapeně.
„Ahoj.“ Došel k ní a dal jí pusu. „Co tu vyrábíš?“
„Chtěla jsem ti vynahradit ty moje strašný rána dobrou večeří, ale tys mě překvapil...“
František se usmál.
„Ty seš stejně poklad,“ řekl. „Jsem rád, že tě mám.“

CísUsAlKuch

"Chce někdo z vás být nevidtelný?"
"Ne!"
Kravina... Už tenkrát měli říct "Ano, chceme!" a možná by věda rychleji postoupila. Takhle jsme museli čekat a čekat, než někdo vynalezl ICQ a s ní spojenou funkci invisible...
Jenže s mocí přichází i zodpovědnost a problémy. A na hlavu se řítěj otázky typu "Jaktože sis mě dala do invisible listu?"; "Co když se přihlašuje, ale je neviditelnej?"; "Myslel jsem, že jsme větší kamarádi, tak jakto, že mě ještě nemáš ve visiblu?" etc.
Tákže znova: "Chce někdo z vás být neviditelný?"
"Ano, ano, ano."
Btw, umíte si vůbec představit, jaký to je potkávat každý ráno na tramvajový zastávce jednoho jedinýho prodavače Nového Prostoru a pak jednou zjistit, že tam stojí jinej a že ho vyměnili???

Slova došla...

Jenom sedím a zírám na ty linky. Jsou jako vysušené plátky jahod a nechtějí mluvit. Skoro jakoby spíš ony koukaly na mne. Vyměňujeme si dlouhé mlčenlivé pohledy... Pohledy jako jarní kvítí. A já chci něco říct. Chci se usmát a říct jim toho tolik. Ale ony se tváří jako zrovna vylíhlá ptáčata. Vesele pomrkávají jak hvězdy na černém nebi a zamykají mi ústa na sedm zámků. Budou mluvit samy? Ne... Jsou jako teplé ráno po deštivé noci. Jako soumrak plný netopýřích očí mezi stromy. Mají mě v pasti. Hledám cestu z jejich spletitých uliček, abych nalezla jen další bludiště. Bludiště plné řádků prázdných jak žaludek Rosinanty. Otáčím se na všechny strany a nevím kudy. Pak se ale zastavím a jako laň, která ví, co ji čeká, zavřu oči. Oči, které ještě před chvílí zářili jako zlatá kvítka do tmy. Stojím a čekám. Pak je znovu otevřu a vrátím pohled jim. Mrknutí rychlé jak vlaštovka nad polem, úsměv jako pohlazení. Ano, ještě pořád tu jsou... Prázdné, nepopsané, čekají jen na mne jako tabula rasa. A já pohledem neuhýbám. Protože kdo s koho? Promluví dřív oni nebo já? Budeme ještě dlouho mlčet. Mlčet jako sněhové vločky, dívat se na sebe jako... jako múzy v parku. Bude to trvat tak dlouho, jak jen budeme chtít. Dlouho, jako život jedné labutě. Viděli jste snad někdy labuť mrtvou...?

Vltavská

Voda, voda, voda.
Bahno, hluk, voda.
Záblesk, světlo, voda.
Rámus... rámus!
Voda, bahno.
Tma, záblesk... hluk
Spěch, kroky, rámus.
Voda, cáknutí, bahno... voda, louže.
Mrak... díra, voda, záblesk, rána.
Rána, rána, hluk!
Útěk...
Strach...
Tma...
Voda...
Bahno, bahno.
Úzkost, bahno.
Špína, vichr.
Žár, žár, horko... chlad.
Voda?

Mezitím

Mezitím Donna skončila svá jednání s dr. Thomsonem a nechala si z Floriánova pokoje zavolat Danielu. Marie ale nechápala, proč je venku takové vedro. Když spadla kapka na parapet Christiánova okna, pomyslel si Filip, že už to dál nevede. Jenže Václav přišel zase pozdě a tak se Michaela radši vznesla do nebes. Mezitím vzal zahradník nůžky a ustříhl tři bílé růže. Remedios otřela z ostří zlatou krev a obloha se zatáhla. Margot udeřila pěstí do stolu, Pierre se otočil na druhý bok a spal dál. Terezie radši zavřela dveře, protože to nechtěla vidět. Po druhém chodníku utíkal José a držel Anninu hlavu. Nesmělá Klára udělala krok dopředu. Mezitím si ale Renáta svlékla košili. Gerardo se zhluboka nadechl, kdyš uslyšel Joannin hlas. Paní Norrisová nikdy neměla ráda Petra, ale přímo ho nesnášela, když jim Jakub zničil tu keramickou vázu od Moniky. Mezitím Alan nevěděl kudy kam. Mezitím pan Klíma uznal, že má Antoineta pravdu a smutně kývl na Rebeku. Mezitím Lukáš uslyšel křik Kristýny a probořil zeď. V zrcadle se objevili dvě oči a vesele pomrkávali na Vojtěcha. Mezitím se Vincent otočil a to neměl dělat, protože Renáta si košili zase oblékla. David zoufale zakřičel Eliščino jméno a Kamila se prudce otočila. Mezitím Noemi pohlédla na Ondřeje a ten pohlédl na Dagmar. Nathanael se rozesmál na celé kolo, když viděl Martu stojící před Danielem. Mezitím Samuela zavolala Martina, který přiběhl i s Josefem. Mezitím Karel umlčel Janu. Mezitím Patricie pozdravila paní Slavíkovou. Mezitím Tomáš nedohonil tramvaj a ta mu ujela i s Karolínou. A pak už nic nebylo, Sára dopila čaj.

Exspectas...

Dneska? Možná... ale taky možná jindy. Necháš se překvapit, ale chceš, aby... Prostě chceš! Čas není, den nebo noc?
Konečně. Jdeš, utíkáš, bojíš se a přitom nemáš strach. A potom? Ticho... Velké černé nic, pustá prázdnota a jen zvuk křupajícího sněhu pod tvými podrážkami. Takže jindy... Třeba příště. Snad příště.