Dnešní večer?

Šla jsem okolo bloku. Dvakrát dokola. Nebyla jsem schopná zabrousit konečně do domu. Konečně vytáhnout ten svazek klíčů a vejít. Ne, dnešní text nesmím publikovat dnes. To by bylo přece proti všem zásadám.
Cestou jsem si přeříkávala svoje myšlenky. I ty, které jsem právě napsala v tramvaji. Napadlo mě, jak když "tohle nenapíšu, tak svět přijde o TAKOVOU spoustu literárních skvostů..." Blbost! Na jednu stranu miluju naše pseudoliterární večery. Na druhou stranu, tohle bylo moc. Jak jsme si posílali vlastní notýsky, vzájemně si vyznávali city a podporovali se? Ach...
Dnešní večer je něco tak zvláštního. Mám ráda, jak můžeme společně otevřít naše duše, společně si zanadávat na problémy, společně se podpořit, společně si dodat sebevědomí a společně se odvážit k věcem, které bychom sami od sebe nědělali.
A způsob, jakým se mi právě teď pletou písmenka na klávesnici, o tom svědčí víc než dost.

Tak ještě jednou. Ač je pondělí, miluju dnešní večer. A děkuju za něj. Jo a Baruš... Vím, že to budeš číst. Patříš mězi NĚ. Taky Tě mám moc ráda.

Štědrý večer nastal

Vyhrabala jsem svou starou tvorbu z roku 2007.

No, tak je to zase tady. Za okny už je dávno tma a my sedíme u stolu, nečesaní, nastrojení a samozřejmě rádi. Celý den jsme museli čuchat lákavé vůně z kuchyně, ale ani ždibíček jsme nemohli ochutnat. A tak se teď, řádně natěšení, klepeme u stolu a děkujeme Pánu Bohu, že nikdo z naší rodiny (dokonce ani babička) nemá oblibu ve slavnostních proslovech.
Jenže to by přece nebyla žádná spravedlnost, kdyby se aspoň trošičku nezdržovalo. Proto tatínek rozlévá víno do skleniček a dokonce i my, nezletilci, (při troše dobré vůle a přimhouřenýma oběma očima) najdeme na dně pár kapek Modrého Portugala.
Jako na povel si všichni stoupnou a ťukají o sebe skleničkami. Na tvářích vyceněné chrupy a strnulé výrazy, oči mžikají z jednoho na druhého, jak člověk nestíhá obdařit každého s kým si právě ťuká alespoň plachým úsměvem.
Konečně je toto utrpení za námi a naše hladové ruce se natahují po prvních klobáskách. Jenom táta si nesednul a pořád o něčem přemýšlí. Nakonec (naneštěstí pro nás) vyslovil své myšlenky ještě předtím, než jsme se stihli zakousnout.
„Dokázal by někdo z vás spočítat, kolikrát to cinklo?"
Babička, která absolutně vůbec nevěděla co právě řekl, ale nějak pochopila, že by ještě neměla jíst, si vytáhla kapesník a nezaujatě se vysmrkala.
„No, to je jednoduchý," snažila se to co nejdřív vyřešit mamka. „Je nás tu pět a každej cinkne čtyřikrát. To je dohromady dvacet."
„No jo, ale když si ťuknou dva lidi, tak je z toho jedno cinknutí," namítnul táta a problém byl na světě.
Bratrovi, který má z naší rodiny nejmatematičtější mozek se začalo kouřit z hlavy, jak usilovně přemýšlel a snažil se znovu si vybavit postupné cinkání a vzpomenout si kolikrát to za dnešek slyšel. Nakonec došel k velice zajímavému závěru.
„Mám pocit, že za dnešek jsem slyšel sedmdesát dva cinknutí. Když vezmu v úvahu, že tři mě ráno probudily, šestnáctkrát jsme cinknuli při snídani nožem, třicet pět se jich ozvalo za celý den z kuchyně, tři, když maminka vyndavala něco ze skříňky a šest, když jsme chystali na stůl, tak mi vychází číslo deset. A pokud jsem někde neudělal nějakou pitomou numerickou chybu, tak to při přípitku cinklo desetkrát."
„To je blbost. Vždyť nás pět, nemůže cinknout jenom desetkrát, ne? To přece muselo bejt trošku víckrát..." argumentovala jsem já.
„Já teda souhlasím s Lukášem..." zastal se ho táta. „Pokud dohromady ťukneme dvacetkrát a dvě ťuknutí jsou jedno cinknutí... tak dohromady cinknem desetkrát... jo, to souhlasí."
„Stejně je to blbost."
„Tak to vyzkoušíme, ne?" navrhla maminka, jelikož už byla nejspíš značně vyhladovělá a taky jí to začínalo míchat.
„A co vlastně celou dobu řešíte?" to se zase zeptala babička, která se už stihla dvakrát vysmrkat.
„Řešíme, kolikrát jsme si při přípitku cinkly. Já tvrdim, že dvacetkrát, ale zbytek tvrdí, že desetkrát, takže to musíme vyzkoušet," vysvětlovala maminka, aby babička nebyla tak moc out.
„Tak ok. Nejdřív já..." ujal se toho táta. „a počítejte; S babičkou – jedna, s Lukášem – dva, s maminkou – tři, s Barčou – čtyři. Teď ty, Lukáši."
„Fajn. S tátou -„
„Ale ne! Se mnou sis už ťukal. Ty už ťukneš jenom s babičkou, maminkou a Barčou."
„Jo aha... takže; s babičkou – jedna... teda blbost! S babičkou – pět, s maminkou – šest, s Barčou – sedm. Teď Barča,"
„S babičkou – osm, s maminkou – devět,"
„S babičkou – deset. Ty jo, ono to fakt vyšlo!" zakončila to překvapeně maminka, popřála nám dobrou chuť a pustila se do jídla.
Babička (ještě stále mírně nechápajíc) ochutnala první lžíci rybí polévky a zvolala, že je to opět naprosto výborné!!!
„Ale stejně nevim, proč jsme se s tim tak počítali," pronesl po chvíli ticha brácha. „vždyť na to musí existovat nějakej vzorec. Pučte mi papír..."
„Ne!" zvolali jsme jednohlasně. „Veselý vánoce, Lukáši... a dej si ještě klobásku!"

Nostalgie je stejně zvláštní věc...

Když víte...

Když víte, že vás někdo rád vidí. Když víte, že někomu stojíte za úsměv. Když víte, že se někdo zasmál vašemu vtipu. Když víte, že všechno okolo má důvod. Když víte, na čem doopravdy záleží. Když víte, že jste měli krásný den. Když víte, že byste nejradši nikoho neviděli. Když víte, že se můžete vykašlat na ty, kterým nestojíte za vlídné slovo. Když víte, že se máte kam vrátit. Když víte, že bude líp. Když víte na co se těšit. Když víte, kde jsou vaše hodnoty. Když víte, kde jsou hodnoty druhých. Když víte, co potřebujete. Když víte, proč se cítíte tak, jak se cítíte. Když víte, co a koho máte rádi. Když víte, že zpívat může každý stejně tak dobře jako létat.

Když víte, že je dobré vědět.

Mína král!

Když si do domu pořídíte kočku s aristokratickými rysy a se sklony k zavedení absolutismu a krutovlády, čekají vás veselé chvilky. Naši Mínu máme teprve přes rok. A dejme tomu, že už jsem hodně dlouho nemohla dělat „prostě co chci“, aniž by mě u toho nepozorovala nebo se mi v tom nesnažila zabránit. Mína dělá scény, když cvičím na flétnu. Běhá celým bytem tam a zpět, vráží do zdí, dostává smyky na parketách a když po cestě něco rozbije, jenom škubne zadní nohou a odkráčí, jakoby říkala: „Ukliď to!“ Mína nenávidí zavřené dveře. Když je na jedné straně, dobývá se na druhou a naopak. Je jí jedno, čí je sklenička s vodou na stole, Mína král přece může pít, z čeho chce. A proč bych jako nesnědla tu kytku ve váze?

Největším nepřítelem je pak samozřejmě můj počítač. Malý nevinný přístroj, který mi zajišťuje konktakt se světem. Když přijdu odpoledne domů ze školy, většinou si uvařím kafe, sednu si na sofa, na klíně rozevřu notebook a začnu zjišťovat, co je kde nového. Půl minuty poté přichází Mína a opakuje se náš každodenní oktrojovaný scénář.

To, že jsem ti právě skočila na břicho, znamená, že máš okamžitě vypnout tu věc a podrbat mě za uchem. Ták, ano, začínáš mít vážně rychlé postřehy. Teď si lehni, ať se na tobě můžu natáhnout jak široká tak dlouhá. Hele mně je ale jedno co máš zrovna na sobě a že to budeš mít všechno od mých chlupů. Já se teď tady prostě budu po tobě válet a ty si to pak nějak vyřeš. A nešťouchej do mě pořád. Musíš mě šimrat pod krkem a drbat za ušima. Láskyplně. Jsi nemožná. Vezmi si příklad z toho, jak do tebe pořád zatínám drápy, takhle se vyjadřuje láska! Ještě ti ometu obličej ocáskem. Neškleb se, nikdo na to neni zvědavej. Tak a teď jdu. A jestli ten počítač zase zapneš, tak se vrátim!

Většinou v tuto chvíli vážně odejde, ale má to jeden háček. Pokud okamžitě nejdu za ní, začne zoufale mňoukat ve druhém pokoji. Tváří se, že má hlad nebo že se jí stalo něco strašného, ale většinou se jen dožaduje pozornosti a ujištění, že nám na ní záleží. To znamená, že když ji potřebuju umlčet, stačí hlasitě zavolat její jméno s otazníkem na konci a do projevu vložit co nejvíc obav o její velectěné zdraví. To ji ujistí, že se o ni jak se patří bojím. A taky že jsem ještě pořád nezapnula počítač.

Podobně veselé chvilky nastávají, když se učím...

To, že jsem ti právě skočila na břicho, znamená, že máš okamžitě odložit tu učebnici a podrbat mě za uchem!

...když se snažím opsat si spolužaččin sešit...

Je mi jedno, čí to je. Prostě to rozkoušu, chutná mi to!

...nebo když se snažím najít v hromadě papírů něco konkrétního.

Jůůů, papír! A další papír! Všechny jsou moje! Všechny je zničim! Jéééé! Huráááá! Ještě!

Hlavním problémem ale stále zůstává její neskutečná šikovnost a inteligence. Ano, už když jsme si ji přivezli, bylo nám jasné, že chytřejší zvíře jsme sehnat nemohli. (Šikulka koťátko, udělalo e-e do bedýnky, no jó, ty seš tak sladká a šikovná a umíš se tak hezky vykakat...) Věřte mi, netrvalo zase tak dlouho a Míně došlo, jak snadné je skákat nám zezadu po krku, když sedíme na židli nebo se nám uvelebit na zádech, když si zavazujeme tkaničku. Mína přišla na to, že prkénko mísy se dá tlapkou zvedat a nechat padat a že to dělá překrásný zvuk. Že do kovového sítka ve dřezové výlevce se dají zaseknout drápky a dá se s ním řahtat také s podobně nádherným zvukem, ikdyž o trochu ubožejším teda. Míně došlo, že veliký nepřítel je plastová bedna s jejím záchodovým stelivem a od té doby se nám krabice přesouvá po bytě až nadpřirozenou rychlostí, opět doprovázena hlasitými zvuky. Nebo se nám postupně začaly ztrácet drobné části domácnosti, protože Mína objevila, jak zábavné je zastrkovat je pod koberec a pak se je snažit (většinou neúspěšně) vyndat. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Jednoho rána Mína zjistila, jak funguje klika.

Stála v předsíni, zoufale škrábala na zavřené dveře, za kterými spal můj bratr, mňoukala a nebyla k utišení. (Co jsem to říkala před chvíli o zavřených dveřích?) Po chvíli jí došlo, že se na druhou stranu asi opravdu neproškrábe, tak začala útočit na kliku. V minulosti už to párkrát zkusila, ale nikdy se jí to nepovedlo. Tentokrát ale ano. Skočila tak šikovně, že se dveře s ostrým (moc pěkným) zvukem otevřely a ona vběhla dovnitř. Letěla jsem za ní.

„Míno, to si děláš srandu. Mazej ven,“ křičela jsem šeptem, ale jí to bylo docela jedno. Potěšeně se uvelebila mému bratrovi na obličeji a koukla na mě.

Co je? Jsem král!

Tenhle

Jdu po ulici, šlapu po hvězdách a přijde mi to krásný a smutný zároveň. Tenhle svět už tu jednou byl, nemyslíš? Je tma, přede mnou hoří ohně a já jdu k nim. Spousta lidí pobíhajících tam a zpět, křičících cosi o konci světa. Na zemi prach, ve vzduchu popel, všude okolo zápach spáleniny.

A co ty hvězdy?

Jo, tohle už tu bylo. Marnost nad marnost, říkám si a zvedám jednu hvězdu ze země. Je ostrá a studená. Dobře si ji prohlížím, ale nakonec ji strčím do kapsy a jdu dál. K těm lidem.

Přidat se k nim?

Ne. Ukázat jim tu hvězdu. Měli by šlapat spíš po hvězdách než po nasáklém těžkém popelu. Navíc v té mlze okolo sebe asi vážně nevidí.

Ale teď žluto...

Žlutě tě mrazí v prstech, žlutě se ti točí hlava, žlutě ti létají v žaludku žlutí motýli. Žlutě máš vymalováno v srdci, žluto je za okny, žlutá ti tryská z úst, když se směješ. Žluté se nemůžeš dotknout, ale je pořád v tobě. Nesmí spát, protože žlutá nespí. Žluto máš v hlavě, tvoje nohy nechávají žluté šlápoty. Každý papír, který popíšeš, zežloutne. Žlutě ti září oči, když přemýšlíš, žluté tóny letí vzduchem, když zpíváš. Jen tak. Sama pro sebe, na slunci i v dešti, který je mimochodem také žlutý, jen co se dotkne tvé hlavy. Jsi žlutá, má milá. A děláš žluté věci, až se někteří diví, že ještě stále můžeš. A ty se na ně jen žlutě usměješ, řekneš několik žlutých slov. A oni vědí. Taková zůstaň, nejdražší. Takovou tě mám ráda. Taková vytrvej.

Padáme...

ADAME...

Únava. Únava a chuť jít spát. A co. Toho dne bylo stejně všechno zbytečný. Naprosto. Pořád jsem jenom někam spěchala, mohla vypustit duši při ostrých pochodech ulicemi, hrála na honěnou se semafory. Nemám tyhle dny ráda. Dny, kdy běhám a nezbývá mi nic jiného než nadějně vzhlížet k večeru. Je jich čím dál tím víc. Takových dnů.

Těšila jsem se. Na kino se spolužačkou a potom? Půjdeme na víno. Jedno, maximálně dvě. Někdo se asi přidá. Bude nás tam víc, bude to příjemný večer. A po víně půjdu k ní a pustíme si nějakej film, a když nás to bude bavit, nepůjdeme spát celou noc a budeme se pořád jenom dívat na filmy. Bože, jak já jsem unavená.

Ne, nevydržím dívat se s ní celou noc na filmy. Usnu při prvním. Nebude mě mít ráda, ale to je mi jedno. Chce se mi spát.

...JSEM TVOJE ŽENA!

"Promiň, jdu pozdě, já vim."

"Ts, hrozný to s tebou je."

Au

"Máme ty lístky?"

"Jo, vyzvedla jsem je. Zveš mě na víno, mám u tebe stovku."

"Fajn, tak jdem?"

"Jo."

V tomhle kině se mi vždycky odkrvuje pravá ruka. Maj tu sice fajn sedačky, ale opěrátka na ruce se mírně zvedají nahoru, takže když se tu díváte na dvouhodinovej film, necítíte na konci prsty.

"Proč netleskáš?"

"Mám umřený ruce."

Směje se mi.

"Ty seš fakt moc."

Ach jo

Vlastně mi dost často vadí, jak se chová, co říká, že se směje. Já se taky směju, ale tohle je jiný. Měla by si víc zpívat. Jenom tak pro sebe, to by jí prospělo.

ADAME...

Na zastávce už čekají další.

"Ahoj, tak jdete s námi na víno?" zdraví je bujaře a já opodál.

Těšila jsem se na tenhle večer, ale teď tu jenom stojím, zaražená, toužící utéct. Někam jinam.

"Co ti je?"

"Nic."

"Má drahá, uvědom si, že nikoho nezajímá, jak se zrovna cítíš. I když seš uplně na dně, musíš se s tím vyrovnat, schovat to. Protože oni se teď s tebou baví a ty je přece nechceš deptat."

Zaznělo mi to v hlavě jako stará moudrost, až mi z toho bylo do pláče. Přinutila jsem se k úsměvu (nenávidím způsob, jakým mě naučili ovládat emoce) a rozverně řekla, že teda jedem.

...JSEM POZLACENÁ!

Že mi nosí na stůl čtvrtlitrové karafky místo normálních dvojek jsem si uvědomila, až když jsem pila čtvrtou. To už jsem taky byla opilá.

Seděla jsem u stolu s lidmi, které mám ráda, a nebavila jsem se s nimi.

Naproti mně seděl Michal, snažil se mě neustále brát za ruce a něco mi říkal. Přitom mi objednával další a další víno. Řekla jsem mu ať jde do háje. Že mám ráda světlovlasý.

Trochu jsem snila, zamyšleně seděla a představovala si, že jsem někde jinde.

S ním, procházím se u řeky, nemluvím a dívám se na něj. Není tam ani Michal, ani ona... Jen já, on a... Luna.

"Na co myslíš?" zeptal se Michal.

Rychle jsem představu setřásla.

"Na to, že už bys mi neměl objednávat další víno."

Chtělo se mi tak strašně spát...

NEMÁME NEŽ SVOJE JMÉNA...

Když jsme jeli domů, nevěděla jsem, co říct. Ona se mi smála, že prý jsem přebrala. Přitom na tom byla stejně jako já. Michal jel s námi taky. Vymýšlel, jak si někdy v noci sedneme na schody kostela Sv. Ludmily a budeme hrát na kytaru Hallelujah.

Jdi domů, Michale. Seš malej.

Neřekla jsem, to samozřejmě. Zase jsem se jen usmála a

"To víš že jo."

Doma jsme pustily film. Michal mi ještě chvíli psal, jak prý jsme tu pusu na rozloučenou odflákli.

To nebyla pusa, skřítku.

Jak já bych teď chtěla být někde jinde!

...PADÁME DO ZTRACENA!

ADAME, JSEM TVOJE ŽENA! ADAME, JSEM POZLACENÁ! NEMÁME NEŽ SVOJE JMÉNA, PADÁME DO ZTRACENA!

(S drzým použitím motivu písničky Adam a Luna od skupiny Traband.)

Na břehu Potoka

Na břehu Potoka stál muž

a hleděl do zarostlého vlhkého Lesa

Na druhém břehu Potoka dřepěla dívka

ráchala si ve vodě prsty a zpívala

A neslyšel ji A neviděla ho

Kousek dál zakřičelo káně

Les zašuměl

Ó kdežpak!

Byl jsi jako Zlatomodrý konec stařičkého léta. Múza, chiméra, inspirace, vůně. A odpusť, že Tě přirovnávám k ženským.

Ó kdežpak! Něco takového přeci nejde. Kolikrát se mi o Tobě jen zdálo? Přišel's, odešel's. Zanechal's? Jen pocit, že je všechno tak pomíjivé a že nevím, na čem doopravdy záleží. A já tolik chtěla a tolik se snažila. Ačkoli jsem předem věděla (a pořád vím), že kdežpak...

Zatemnění. Probouráme do světa díru baterkami na tmu?

Odpusť, nemůžeš rozumět. Nevíš. Ó kdežpak, při měsíčku! Jak jsem byla bláhová. Zasněná, protože mě pořád bavilo myslet na něco, co se nikdy nestalo a ani nestane. Na to jaký jsi, aniž bych to tušila. Vždyť přeci z pramenů nepotvrzených jako ostatně vždycky.

Modlitby u dvanácté golfové jamky. Ne. Tak moc bych chtěla, abys věděl. Abys teď rozuměl. Abys pochopil.

Jsem ráda, žes nepřišel dřív. Takhle jsi mohl prodloužit krásné napětí zlatomodré barvy, protáhnout umírání starého léta, zjednodušit návrat do reality.

Svým inspirujícím úsměvem. Svým voňavým pohledem.

Holly, má, život, celý rok, každý den, všechno je zlatomodré.

Ó kdežpak, výlety do hor!

Neptej se

Seděla tam s nimi. Na dece, na trávě, opalovala si své dlouhé štíhlé nohy, rukama přidržovala snad až moc krátkou sukni, kterou jí neustále zvedal vítr.

"Vypadáš jako nějaká tenistka," řekla jí ta vedle.

"Jo a děsně ti to sekne," přisadila další.

Bylo jí jako už dlouho ne. Chtěla, aby ta chvíle nikdy neskončila. Aby ty zlaté mušky celého dne nikdy nezmizely, aby se nemusela vracet, aby nezašlo slunce.

Prohrábla si kaštanové vlasy a na nose postrčila velké sluneční brýle. Pak se rozhlédla okolo.

Několik metrů od jejich skupinky (od jejich dek, od nich, od drahých) seděl chlapec. Neznala ho. Měl delší světlé vlasy v culíku, na sobě černý fotbalový dres. Sledoval ji. Jen na chvíli odvrátila zrak, aby se na něj vzápětí mohla znovu podívat.

Nepatrně zvedl koutky. Opětovala úsměv a pak se nervózně podívala na mobil. Vždycky se dívala na mobil, když nevěděla, co má dělat.

Pořád na ni hleděl.

Po chvíli vstala a nenápadně kolem něj prošla. Stejný úsměv, stejný dlouhý pohled. Pak se vrátila ke svým, k drahým.

"Hele, tobě to ale vážně hrozně sluší," řekla ta jedna. "Já bejt kluk, tak po tobě normálně skočim."

Zasmála se. Ale přitom jí to trochu mrzelo. Jen si uvědomila, jak dlouho už o ni nikdo neprojevil zájem. Neměla tyhle řeči ráda. Sarkasticky jí odpověděla, ale ta se nedala.

"Náhodou, ten blonďák po tobě dost kouká."

"Já vim."

"A navíc je děsně hezkej."

"Já vim."

A tak dál. Den skončil dřív, než začal. Slunce zapadlo, zlaté mušky odlétly. On se rozhoupal jen k několika veselým poznámkám, jí se podařilo na všechny trefně a rychle zareagovat. O žádné konverzaci se tu mluvit nedá. A najednou se stmívalo a ona musela jet. Ani mu neřekla ahoj. Ani mu nedala šanci, aby se zeptal na telefonní číslo. Nebo alespoň jméno? Ne. Naskočila do auta se svými, s drahými, a nevěděla nic.

Byla tma.

"Stejně jsem se mu líbila, stejně mě štve, že si o to číslo neřekl."

"To teda," řekla ta druhá. "Škoda, takovej pěknej byl."

"To jako ta mánička?" řekl jeden na zadní sedačce auta a okamžitě si vyslechl, ať se neplete do ženských záležitostí, že tomu on nemůže rozumět.

Přišla domů. Stále v krátké sukni a růžovém tílku.

"Sakra mně to fakt sluší," řekla si a bylo jí do pláče.

Začala ho hledat. Neměla podle čeho, ale hledala. Podle přezdívky, kterou na něj křičeli jeho kamarádi. Podle jména fotbalového týmu, které měl na dresu. Podle všeho, co jí napadlo, ale marně.

Už ho nikdy neuvidí, došlo jí velice brzy.

"Chápeš, že kdybys ho našla, tak se tě zeptá, jak's ho našla?" zeptala se zděšeně jedna. Ne její, ne drahá.

"Řeknu mu Neptej se."

"Chápeš, že si o tobě bude myslet, že seš naprosto šílená?"

"To je v pořádku. Já jsem naprosto šílená."

Jen kroucení hlavou, nepochopení, další hledání a divoké sny. Během týdne jí několikrát volalo neznámé číslo. Nestihla to zvednout ani jednou. Pak to vzdala.

Už ho nikdy neuvidí. Nikdy nikdy nikdy. A to byl tak pěknej...

Po měsíci ji našel on.

"Jak jsi mě našel," zeptala se?

"Neptej se," odpověděl.

Před očima se jí prohnalo hejno zlatých mušek. Neptala se...

Motýli

V noci se ti zdál sen. Takový ten sen, co je krásný, ale při tom smutný a děsivý. Takový ten sen, ze kterého se ráno probudíš a do večera nevíš, kde ti hlava stojí. Ruce se ti třesou, v žaludku ti létají motýli. Nemáš tyhle sny ráda, ale při tom nechceš, aby se ti přestaly zdát. Sedíš a nevíš, co s tím. Měla bys něco dělat, na něco se soustředit... ale? Ale nemůžeš.

Po chvíli to nevydržíš. Zvedneš se a jdeš ven a doufáš, že ti to pomůže. Ty naivní princezno z papírových hradů. Cos čekala?

Začal foukat vítr. Usmála ses?

Zrychluješ krok a dech a tep srdce a...? Třas rukou se přenesl do andante.

Rozpršelo se. Rozběhla ses a začala se smát na celé kolo. Běžíš v těch kapkách, všechno je ti jedno. Motýli odlétli a jsi zase sama. Jenže tobě to nevadí. Máš své sny.

Nakonec už nemůžeš, a tak se zastavíš a potichu se ptáš, jestli smrt bude taky tak krásná. Ještě pořád se trochu směješ. Nerada to přiznáš, ale cítíš, že motýli se zase vrátili.

Když jdeš večer spát, bojíš se usnout. Nechceš to prožít znova. Ten pocit prázdnoty a bezmocnosti... A všechno jenom proto, že -

Ale vždyť je to jedno, říkáš si nakonec a máš pravdu.