Poslední dobou dost často sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Máš pocit, jakoby ti někdo vrazil nůž do zad, pak se ještě jednou usmál a odešel. A ty nechápeš proč.
Dostáváš se do fáze, kdy z toho obviňuješ všechny okolo, ale pak tě napadne, že si možná za všechno můžeš sama. A začneš mít pocit viny vůči těm, které jsi ještě před chvílí obviňovala. Pořád si říkáš, že je to tvůj problém a že ses neměla tak lehce nechat vtáhnout do víru nadějných představ, protože jedna vlaštovka přece jaro nedělá. Nemůžeš uvěřit své nepoučitelnosti.
A pak ti přijde, že tvůj věčný realismus a tvá věčná uvědomělost začínají dost silně upadat. Že možná žiješ ve spoustě omylů a najednou nevíš, co je vlastně pravda, čemu můžeš věřit a čím si můžeš být jistá. Napadá tě, že vlastně nic není takové, jaké se to zdá.
V návalu těch myšlenek padáš na kolena a chce se ti plakat, ačkoli ti vlastně nikdo nic neudělal, ačkoli se vlastně nic nestalo.
A pak zase sedíš a nevíš, co máš dělat. Na něco čekáš. Trochu se ti třesou ruce a pořád nevíš, co se vlastně děje, proč se cítíš tak zvláštně a proč to bylo všechno tak rychlý. Nechápeš to. A to ti vadí. Cítíš se bezmocná, když něco nemůžeš pochopit. A taky tě neustále překvapuje, jak se všechno opakuje. Jak se dostáváš do stejných situací a děláš v nich stejné chyby. Jenže teď opravdu přes všechny výčitky nevíš, čí to byla chyba.
Tak ještě chvíli čekej.
Prokletá du-formo. Opět jsi toho řekla víc, než jsi chtěla.
neděle 8. ledna 2012
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Víš, žes mě skoro rozbrečela? Možná se mi to zdá, ale tenhle spisek je tak osobní. Asi mi proběhla v hlavě "aplikace". Nebo spíš v srdci.
Ať v tomhle roce zažiješ mnohé zázraky, Mrkývko.
Díky, tobě taky. Šero časem přejde, ale zázrak potřebujete asi víc než já.
Moc si zázrak přeju a stejně si ho nevypřeju.
Nejmladšímu v neděli došlo, že můžeme přijít o tatínka a skoro se rozbrečel.
Ale naděje je, i když vypadá, že není. To si připomínám.
K.
Okomentovat