Oxford

„Avie srazila v noci krávu. A pak nabourala do dalších aut. Silnice se zacpala v obou směrech, tak si jeden čekající řidič odskočil a spadnul z mostu, ze kterýho močil.“
„To si děláš srandu, ne?“
„Nedělám, fakt. Byl nakonec jedinej zraněnej.“
„A co ta kráva?“
„Tý se taky nic nestalo.“
„Tak aspoň že tak. Ale jsou to teda věci, to ti povím.“
„To jsou.“
Plavali jsme dál tichým tunelem. Už asi hodinu. Nevěděla jsem, kam nás to dovede a radši jsem se neptala. Kruhový tunel, stovky metrů dlouhý, plný vody. Na stropě byla každých pět metrů připevněná dlouhá zářivka.
Plavali jsem se skafandry a kyslíkovými bombami na zádech.
„A víš co ještě?“ zeptal se a já odpověděla, že nevím.
„V obci Hulín ukradlo několik nezletilých traktor.“
Zasmála jsem se a průhlednou kyslíkovou trubicí prolétla spousta bublin.
„To máš z toho filmu, ne?“
„Jo,“ řekl a bylo vidět, že se taky usmívá.
To je blbost, napadlo mě ještě a pak jsem se zarazila a zůstala šlapat vodu na místě.
„Kudy dál?“
„No snad rovně, ne?“
„Jseš si jistej?“
„A kudy jinudy? Je to pořád rovně.“
„Já ti nevím.“
„Poplav, prosím tě, tohle nemá cenu.“
A tak jsme plavali ještě dál, pořád rovně.
„Už tam budeme?“
„Nevím, říkali rovně, dokud neuvidíme černá vrata.“
„Černá vrata. Ale neříkej mi, že ten Josef to každý ráno plave. Tohle celý.“
„Třeba má nějakou zkratku.“
„To je blbost.“
Chvíli jsme mlčeli.
„Chtěl jsem říct,“ pokračoval. „Že Matyldě je vážně líto, že tě tam tenkrát nechala tak dlouho čekat.“
V krku se mi udělal knedlík, začaly mě pálit oči.
„Vážně?“ zeptala jsem se nakřáple.
„Jo, vážně. A taky ti vzkazuje, ať se na ní nezlobíš. Udělala chybu. Neměla ti říct tolik hnusných věcí a pak prostě odejít. Ještě k tomu za někým jiným.“
Přerývaně jsem se nadechla.
„To všechno říkala?“
„Doslova.“
Zastavili jsme se a dívali se na sebe.
„Díky,“ vypravila jsem ze sebe nakonec. „Mně zase říkala, že se na tebe nedokáže pořádně zlobit. A že na tebe myslí.“
Pomalu kývnul.
„Plaveme dál?“
„Jo.“
Už mě bolely nohy i ruce. Hlava i žaludek.
Konečně se před námi objevil konec tunelu.
„Možná bys měla Matyldu zase někdy navštívit.“
„Možná. Udělám to.“
Usmáli jsme se na sebe takovým tím usměvem, kterým se smějí dva lidé se společným všem ostatním neznámým tajemstvím.
„Mám Matyldu ráda,“ řekla jsem, když jsme doplavali až k velkým černým vratům.
„Ale ne, píšou tu, že se máme vrátit zase zpátky. Tak pojď.“
„Ale ne, máme takovou smůlu. To se může stát jenom nám dvěma.“
„Nemysli na to, poplav. Už jsem ti říkal to o té Avii?“
„Co?“
„Jak srazila tu krávu.“
„Jo, tos‘ mi říkal. To jsou věci, povím ti.“
„To jsou.“