Obraz v minulém čase

Doufala, že to víno trochu zteplá, než vyleze z horké sprchy. Musela toho dneska ještě tolik udělat, ale byla jí hrozná zima. Třásla se a nevěděla, jestli je to jenom těmi mrazy za oknem nebo takovým celkovým rozpoložením dne. Prostě se potřebovala trochu uvolnit. Rozhýbat pod teplou vodou ztuhlá ramena, dát si to víno a pak zase na chvíli zasednout k práci. Kdyby to jen nebylo všechno tak studené. Občas podezřívala ledničku, že jak venku mrzne, víc lední. Každopádně na nechuti k otevírání jejích dveří viděla i určité plus. Aspoň si tam během práce pořád pro něco nechodila. Chci léto, napadlo ji ještě, když za sebou neochotně zavírala dveře koupelny s představou, že teď bude muset sundat všechny ty svetry.

Taky to čteš pořád dokola?
Co?
Všechno. To co máme, co máš ty, to co jsme napsali... Prostě to všechno.
Někdy. Nevím, mívám pak pocit, že znovu prožívám chvíle, které prožívat nechci.
To já taky. Ale nevadí mi to. Nemůžu si pomoct. Pořád to čtu, pořád dokola a pořád si to připomínám. Myslím, že se to musí prožít. Úplně všechno, každá radost, každá bolest. Do všeho se musíš položit a pořádně se v tom vyráchat, protože jinak to nemá žádnou hodnotu.
Není to trochu moc?
Copak se dá někdy něco prožít moc?
Ale nestačí si to prožít jednou?
Mně ne. Já si to musím připomínat. Já to čtu pořád dokola.

A pak se udělalo během několika minut chladno, obloha se zatáhla, párkrát blýsklo a spustil se déšť. Prudká červencová bouřka. Děti utekly schovat se do stanů, až na řev potoka a hromů bylo všude ticho.
Stáli jsme spolu na malém dřevěném mostě, opírali jsme se o jeho zábradlí a koukali dolů do rychle tekoucí vody.
"Slyšíš, jak to duní?"
Pršelo nám na záda.
"Miluju bouřku. Miluju bouřku tady."

Krčila ses v koutě, jakobys nechtěla, aby si tě někdo všiml. Třásla ses. Schovávala ses před něčím, co jsi ani neuměla...
Přeskočit. Tuhle část přeskočit.

Pod nohama mi křupal čerstvě napadaný sníh. Byla jsem trochu zklamaná. Ještě před chvílí nervózní a plná očekávání, ale teď zklamaná.
No co, opakovala jsem si pořád dokola. Asi jsem se prostě spletla. Jako už tolikrát, koneckonců.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, bělost sněhu mě pálila do očí. A najednou jsem měla pocit, že mi to možná začíná být trošku jedno. Jakoby na tom už nezáleželo. Nechat věci plavat a čekat. A kdyby se to vleklo moc dlouho, tak za ním udělat velkou tlustou čáru.

Stejně na ten den nikdy nezapomene.