Tenhle

Jdu po ulici, šlapu po hvězdách a přijde mi to krásný a smutný zároveň. Tenhle svět už tu jednou byl, nemyslíš? Je tma, přede mnou hoří ohně a já jdu k nim. Spousta lidí pobíhajících tam a zpět, křičících cosi o konci světa. Na zemi prach, ve vzduchu popel, všude okolo zápach spáleniny.

A co ty hvězdy?

Jo, tohle už tu bylo. Marnost nad marnost, říkám si a zvedám jednu hvězdu ze země. Je ostrá a studená. Dobře si ji prohlížím, ale nakonec ji strčím do kapsy a jdu dál. K těm lidem.

Přidat se k nim?

Ne. Ukázat jim tu hvězdu. Měli by šlapat spíš po hvězdách než po nasáklém těžkém popelu. Navíc v té mlze okolo sebe asi vážně nevidí.