Když si do domu pořídíte kočku s aristokratickými rysy a se sklony k zavedení absolutismu a krutovlády, čekají vás veselé chvilky. Naši Mínu máme teprve přes rok. A dejme tomu, že už jsem hodně dlouho nemohla dělat „prostě co chci“, aniž by mě u toho nepozorovala nebo se mi v tom nesnažila zabránit. Mína dělá scény, když cvičím na flétnu. Běhá celým bytem tam a zpět, vráží do zdí, dostává smyky na parketách a když po cestě něco rozbije, jenom škubne zadní nohou a odkráčí, jakoby říkala: „Ukliď to!“ Mína nenávidí zavřené dveře. Když je na jedné straně, dobývá se na druhou a naopak. Je jí jedno, čí je sklenička s vodou na stole, Mína král přece může pít, z čeho chce. A proč bych jako nesnědla tu kytku ve váze?
Největším nepřítelem je pak samozřejmě můj počítač. Malý nevinný přístroj, který mi zajišťuje konktakt se světem. Když přijdu odpoledne domů ze školy, většinou si uvařím kafe, sednu si na sofa, na klíně rozevřu notebook a začnu zjišťovat, co je kde nového. Půl minuty poté přichází Mína a opakuje se náš každodenní oktrojovaný scénář.
To, že jsem ti právě skočila na břicho, znamená, že máš okamžitě vypnout tu věc a podrbat mě za uchem. Ták, ano, začínáš mít vážně rychlé postřehy. Teď si lehni, ať se na tobě můžu natáhnout jak široká tak dlouhá. Hele mně je ale jedno co máš zrovna na sobě a že to budeš mít všechno od mých chlupů. Já se teď tady prostě budu po tobě válet a ty si to pak nějak vyřeš. A nešťouchej do mě pořád. Musíš mě šimrat pod krkem a drbat za ušima. Láskyplně. Jsi nemožná. Vezmi si příklad z toho, jak do tebe pořád zatínám drápy, takhle se vyjadřuje láska! Ještě ti ometu obličej ocáskem. Neškleb se, nikdo na to neni zvědavej. Tak a teď jdu. A jestli ten počítač zase zapneš, tak se vrátim!
Většinou v tuto chvíli vážně odejde, ale má to jeden háček. Pokud okamžitě nejdu za ní, začne zoufale mňoukat ve druhém pokoji. Tváří se, že má hlad nebo že se jí stalo něco strašného, ale většinou se jen dožaduje pozornosti a ujištění, že nám na ní záleží. To znamená, že když ji potřebuju umlčet, stačí hlasitě zavolat její jméno s otazníkem na konci a do projevu vložit co nejvíc obav o její velectěné zdraví. To ji ujistí, že se o ni jak se patří bojím. A taky že jsem ještě pořád nezapnula počítač.
Podobně veselé chvilky nastávají, když se učím...
To, že jsem ti právě skočila na břicho, znamená, že máš okamžitě odložit tu učebnici a podrbat mě za uchem!
...když se snažím opsat si spolužaččin sešit...
Je mi jedno, čí to je. Prostě to rozkoušu, chutná mi to!
...nebo když se snažím najít v hromadě papírů něco konkrétního.
Jůůů, papír! A další papír! Všechny jsou moje! Všechny je zničim! Jéééé! Huráááá! Ještě!
Hlavním problémem ale stále zůstává její neskutečná šikovnost a inteligence. Ano, už když jsme si ji přivezli, bylo nám jasné, že chytřejší zvíře jsme sehnat nemohli. (Šikulka koťátko, udělalo e-e do bedýnky, no jó, ty seš tak sladká a šikovná a umíš se tak hezky vykakat...) Věřte mi, netrvalo zase tak dlouho a Míně došlo, jak snadné je skákat nám zezadu po krku, když sedíme na židli nebo se nám uvelebit na zádech, když si zavazujeme tkaničku. Mína přišla na to, že prkénko mísy se dá tlapkou zvedat a nechat padat a že to dělá překrásný zvuk. Že do kovového sítka ve dřezové výlevce se dají zaseknout drápky a dá se s ním řahtat také s podobně nádherným zvukem, ikdyž o trochu ubožejším teda. Míně došlo, že veliký nepřítel je plastová bedna s jejím záchodovým stelivem a od té doby se nám krabice přesouvá po bytě až nadpřirozenou rychlostí, opět doprovázena hlasitými zvuky. Nebo se nám postupně začaly ztrácet drobné části domácnosti, protože Mína objevila, jak zábavné je zastrkovat je pod koberec a pak se je snažit (většinou neúspěšně) vyndat. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Jednoho rána Mína zjistila, jak funguje klika.
Stála v předsíni, zoufale škrábala na zavřené dveře, za kterými spal můj bratr, mňoukala a nebyla k utišení. (Co jsem to říkala před chvíli o zavřených dveřích?) Po chvíli jí došlo, že se na druhou stranu asi opravdu neproškrábe, tak začala útočit na kliku. V minulosti už to párkrát zkusila, ale nikdy se jí to nepovedlo. Tentokrát ale ano. Skočila tak šikovně, že se dveře s ostrým (moc pěkným) zvukem otevřely a ona vběhla dovnitř. Letěla jsem za ní.
„Míno, to si děláš srandu. Mazej ven,“ křičela jsem šeptem, ale jí to bylo docela jedno. Potěšeně se uvelebila mému bratrovi na obličeji a koukla na mě.
Co je? Jsem král!
Žádné komentáře:
Okomentovat