Štědrý večer nastal

Vyhrabala jsem svou starou tvorbu z roku 2007.

No, tak je to zase tady. Za okny už je dávno tma a my sedíme u stolu, nečesaní, nastrojení a samozřejmě rádi. Celý den jsme museli čuchat lákavé vůně z kuchyně, ale ani ždibíček jsme nemohli ochutnat. A tak se teď, řádně natěšení, klepeme u stolu a děkujeme Pánu Bohu, že nikdo z naší rodiny (dokonce ani babička) nemá oblibu ve slavnostních proslovech.
Jenže to by přece nebyla žádná spravedlnost, kdyby se aspoň trošičku nezdržovalo. Proto tatínek rozlévá víno do skleniček a dokonce i my, nezletilci, (při troše dobré vůle a přimhouřenýma oběma očima) najdeme na dně pár kapek Modrého Portugala.
Jako na povel si všichni stoupnou a ťukají o sebe skleničkami. Na tvářích vyceněné chrupy a strnulé výrazy, oči mžikají z jednoho na druhého, jak člověk nestíhá obdařit každého s kým si právě ťuká alespoň plachým úsměvem.
Konečně je toto utrpení za námi a naše hladové ruce se natahují po prvních klobáskách. Jenom táta si nesednul a pořád o něčem přemýšlí. Nakonec (naneštěstí pro nás) vyslovil své myšlenky ještě předtím, než jsme se stihli zakousnout.
„Dokázal by někdo z vás spočítat, kolikrát to cinklo?"
Babička, která absolutně vůbec nevěděla co právě řekl, ale nějak pochopila, že by ještě neměla jíst, si vytáhla kapesník a nezaujatě se vysmrkala.
„No, to je jednoduchý," snažila se to co nejdřív vyřešit mamka. „Je nás tu pět a každej cinkne čtyřikrát. To je dohromady dvacet."
„No jo, ale když si ťuknou dva lidi, tak je z toho jedno cinknutí," namítnul táta a problém byl na světě.
Bratrovi, který má z naší rodiny nejmatematičtější mozek se začalo kouřit z hlavy, jak usilovně přemýšlel a snažil se znovu si vybavit postupné cinkání a vzpomenout si kolikrát to za dnešek slyšel. Nakonec došel k velice zajímavému závěru.
„Mám pocit, že za dnešek jsem slyšel sedmdesát dva cinknutí. Když vezmu v úvahu, že tři mě ráno probudily, šestnáctkrát jsme cinknuli při snídani nožem, třicet pět se jich ozvalo za celý den z kuchyně, tři, když maminka vyndavala něco ze skříňky a šest, když jsme chystali na stůl, tak mi vychází číslo deset. A pokud jsem někde neudělal nějakou pitomou numerickou chybu, tak to při přípitku cinklo desetkrát."
„To je blbost. Vždyť nás pět, nemůže cinknout jenom desetkrát, ne? To přece muselo bejt trošku víckrát..." argumentovala jsem já.
„Já teda souhlasím s Lukášem..." zastal se ho táta. „Pokud dohromady ťukneme dvacetkrát a dvě ťuknutí jsou jedno cinknutí... tak dohromady cinknem desetkrát... jo, to souhlasí."
„Stejně je to blbost."
„Tak to vyzkoušíme, ne?" navrhla maminka, jelikož už byla nejspíš značně vyhladovělá a taky jí to začínalo míchat.
„A co vlastně celou dobu řešíte?" to se zase zeptala babička, která se už stihla dvakrát vysmrkat.
„Řešíme, kolikrát jsme si při přípitku cinkly. Já tvrdim, že dvacetkrát, ale zbytek tvrdí, že desetkrát, takže to musíme vyzkoušet," vysvětlovala maminka, aby babička nebyla tak moc out.
„Tak ok. Nejdřív já..." ujal se toho táta. „a počítejte; S babičkou – jedna, s Lukášem – dva, s maminkou – tři, s Barčou – čtyři. Teď ty, Lukáši."
„Fajn. S tátou -„
„Ale ne! Se mnou sis už ťukal. Ty už ťukneš jenom s babičkou, maminkou a Barčou."
„Jo aha... takže; s babičkou – jedna... teda blbost! S babičkou – pět, s maminkou – šest, s Barčou – sedm. Teď Barča,"
„S babičkou – osm, s maminkou – devět,"
„S babičkou – deset. Ty jo, ono to fakt vyšlo!" zakončila to překvapeně maminka, popřála nám dobrou chuť a pustila se do jídla.
Babička (ještě stále mírně nechápajíc) ochutnala první lžíci rybí polévky a zvolala, že je to opět naprosto výborné!!!
„Ale stejně nevim, proč jsme se s tim tak počítali," pronesl po chvíli ticha brácha. „vždyť na to musí existovat nějakej vzorec. Pučte mi papír..."
„Ne!" zvolali jsme jednohlasně. „Veselý vánoce, Lukáši... a dej si ještě klobásku!"

Nostalgie je stejně zvláštní věc...