Ducha

Viděl jsi ho někdy?
Já dneska jednoho chytila.
Několikrát za sebou.
Anebo křeslo anebo knihu anebo myš.
Dyť je to jedno.
Stejně jsou na tom nejhezčí ty chvíle, kdy potkáte někoho na stejný vlně, třeba i úplně cizího, paní v tramvaji nebo řidiče v autobusu...
Něco řeknete, ani né tak milýho, ale jim to milý připadá, tak se na vás usmějou a vám to hned zlepší už tak docela dobrej den.
Nebo ta neznámá maminka, co přesvědčovala svoji dceru, aby se nebála a vylezla tam, na tu zídku vedle tý slečny, tam totiž líp uvidí celej ten ohňostroj a celou tu nádheru.
A když pak dcera seskakovala ze zídky dolů, nabídla neznámá maminka ruku i mně.
Usmály jsme se na sebe.
Byla asi tak stejně stará jako ta moje maminka doma, měla brejle a za zádama jí svítila petřínská rozhledna.
A byla hrozně hezká, tak jsem s na ni usmála ještě jednou.
A taky měla úžasně jemný ruce.
Když jsem šla domů, říkala jsem si, že asi taky chytila ducha stejně jako já.
A jestli né, tak aspoň knihu nebo křeslo nebo myš.
Dobrý.

Nečekaná

Cestu znáš stejně poslepu, tak co si vymejšlíš?
Máš rozsvíceno.
A pozoruješ dvě bosý rybenky na bílejch dlaždičkách.
Je noc.
Všichni spěj, tak potichu.
Jen si je pozoruj.
Stejně utečou hned, jak je objeví kočka.
Mňouká.
Za dveřma.
Ale tam je tma a všichni spěj.
Ty máš rozsvíceno.
A kdoví, jak tohleto dopadne.
Tu cestu znáš stejně poslepu, tak si nevymejšlej.

Čtyry

Stála ve vlaku,
v tý uličce
podél kupé,
v tý uličce,
kterou se vystupuje,
a v síťce po straně baťohu
měla zastrčenejch
několik snítek
máty

Máty,
co se dává do čaje,
máty,
co urvala na zahrádce,
máty,
máty peprný

Několik snítek
v papírovym kornoutu
s Indikou od Megasthena,
dole u stonků ještě trochu vlhkym,
protože ono to nebylo
zase tak dlouho,
co mátu vytáhla ze skleničky s vodou

Megasthenova Indika
se trhala
víc jak ve dví,
a to bylo celá
oblepená izolepou

Tak tam stála,
mačkala se v uličce
a viděla,
že nějak moc lidí
dneska vystupuje
tam
co ona

Snažila se mačkat
aspoň k té straně,
na které neměla
mátu,
aby se chudák celá
nezničila

Na Indice jí
vůbec nezáleželo

Šlo jí o mátu

A potom,
když dorazila domů,
zjistila,
že už mátu nemá

Nějak moc lidí
dneska vystupovalo
tam
co ona

Dost než víckrát

Napadlo vás někdy, že čas neutíká? Že čas se točí?

Bylo poledne.
Anebo ráno.
Na tom nezáleží, protože jsem zrovna vstávala z postele, a když vstáváte z postele, tak stejně lidem okolo říkáte "Dobré ráno" bez ohledu na to, že je možná poledne.
Smutné je, že jsou to právě oni, kdo vám sarkasticky odpoví "Dobré poledne" a tím vám dávají najevo, jak moc je hrozné, že vstáváte tak pozdě.
Závidí.
Ale závist není tak hrozná věc.
Aspoň mně teda nevadí.
V případě, že někdo závidí něco mně a né naopak.
Chápejte. Možná mi to dělá dobře.
Anebo vím, že když já závidím něco někomu, je to pořádně frustrující.
Na tom nezáleží, protože frustrující je kde co.
Třeba když vám ujede tramvaj.
Nebo když nemůžete v noci usnout.
Nebo když vstanete brzo a někdo jiný vstane až v poledne a hrozně šťastně vám řekne: "Dobré ráno" a dává tim najevo, jak se má, že dlouho spal.
To byste ho zabili.
Ale nezabijete.
Sarkasticky odpovíte "Dobré poledne" a snažíte se, aby si nemyslel, že mu závidíte.
Ale on si to stejně bude myslet.
Na tom nezáleží, protože příště to může být úplně klidně naopak.

Napadlo vás někdy, že čas neutíká? Že čas se možná točí?
Dost možná?
A že všechno bude víckrát?
Víc než dostkrát?

Anebo dost než víckrát?
To vás taky napadlo?

Na chodníku

"To je podvod!" křičela dívka v puntíkované sukni a blonďatý klučina jí opáčil: "Jenže ty nevíš, co je to umění!"
"Hm, to fakt nevim," musela uznat, a tak zmlkla. Tiše koukala na prázdný linkovaný papír vytržený z jeho sešitu a přemýšlela, co je to umění. Nakonec strčila papír do kabelky, hodila si nohu přes nohu a upila trochu bílého ze skleněné lahve.
Bylo teplo a oni seděli na chodníku v jednom městě. Slunce jim pálilo do očí a jedna z nich, taková bledší a drobnější, začínala mít opravdu spálená ramena.
"A až to skončí, tak půjdeme na ten gyros," říkal kdosi. Pointou bylo, že to ještě ani nezačalo.
"Co kdybychom tam šli rovnou?" protahovala ta spálená slečna, ale ostatní jen zaujatě kroutili hlavami.
Naše dívka v puntíkované sukni ještě stále tak trochu přemítala, co je to umění, ale vína už v ní zmizelo tolik, až by vám byla schopná říct, že umění je víno, umění je život, umění je slunce, zkrátka takovýty neoduševnělý kecy opilejch lidí, co nevědí, co je to umění.
Ten den se vrátila domů hrozně pozdě.
Bylo jí špatně ze slunce i z levnýho vína, zvracela do záchoda a říkala si: "Ne, sakra, tohle neni umění. Tohle fakt ne," a pak šla spát.

Když o tři měsíce později našla mezi hromadou jiných papírů právě ten nepopsaný linkovaný cár vytržený ze sešitu blonďatého klučiny, napsala na něj tučnou fixou slovo UMĚNÍ a pak ho vyhodila do recyklovaného odpadu.
A nebyl to podvod.

Jak jsem se měla

Uprostřed šedivýho dne vyrostly na dlouhejch chodbách koleje stovky a stovky barevnejch deštníků. S úsměvem jsem je pozorovala. Přála jsem si taky mít deštník.
Uprostřed šedivýho zamlženýho dne seděla jsem v pokoji na koleji a přála jsem si, aby buď přestalo pršet, anebo abych měla deštník. A možná tenkej svetr pod letní sáčko.
Uprostřed šedivýho zamlženýho popelavýho dne hodila jsem další tabletu šumivýho panadolu do hrnečku s vodou a pak čekala, až budu moct zapíjet migrénu.
Uprostřed šedivýho zamlženýho popelavýho vlhkýho dne, napadlo mě, že bych už měla jít na přednášku. A že bych si měla na cestu ohrnout nohavice džín a po cestě koupit další krabičku šumivýho panadolu.
Uprostřed šedivýho dne otevřela jsem na koleji lahvičku coca-coly a nikam jsem nešla.

Brejle

Ahoj, všechny vás zdravim. Jen pro začátek bych chtěla říct, že brejle jsem našla. Byly na dně krosny, chápete to?

Trochu mi to připomnělo jeden sen, kterej se mi už leta vrací. V tom snu přijdu domů a zjistim, že jsem z kabelky ztratila něco fakt cennýho, chvíli jsem zděšená, ale pak si uvědomim, že je to jenom sen a že ve snech si můžu dělat, co chci. Tak si řeknu, že tam tu věc chci mít zase zpátky a ona tam hned je. Tohle bylo podobný.

Ty brejle jsem z krosny vyndala a přinesla ke srubu, zatímco krosna už jela s tátou do Prahy. No a pak celý to pouzdro s nima najdu v Praze a ještě k tomu na dně, kam si je ze zásady nikdy nedávám, protože je vždycky balim jako poslední až úplně navrch?

Muselo se mi prostě jenom zase něco zdát.

No ale hlavně jsem vám chtěla říct, že děkuju a že mi už teď chybíte. Já říkala, že nechci domů.

Vaše