Devatenáct

Tehdá se mi zdávaly
sny
o lese,
o tom lese,
co byl u nás nad chalupou,
říkali jsme mu posedovej,
protože když jste šli dál,
došli jste k posedu
a tam rostly ty nejlepší
borůvky na světě.

Tehdá se mi zdávaly
sny
o tomhle lese,
že je plnej
velikánskejch hub,
velkejch jako smrky,
a já je kácim
jako smrky
a nosim domů
na smaženici.

Byly tam houby
velký jako smrky,
hřiby
a křemenáče
a růžovky
velký jako smrky,
sahaly až k nebi.

A pak ještě ty zvláštní
barevný
na tenoučký nožičce,
klátící se ve větru,
všechny tvary,
některý měly víc klobouků
než jenom jeden,
některý zase víc sukýnek,
ale všechny vysoký
jako smrky
na tenký nožičce.

Daly se přeříznout
normálním houbovym nožíčkem
a odnést domů,
jenom nikdo nevěděl,
k čemu jsou
dobrý.

Vzduch dneska voní
jako nějaký léto
na chalupě
plný hub
a borůvek
a já stojim na verandě
a míchám
nápoje
ze strouhaný křídy.

Jen o tisíce mil dál
s oknama otevřenejma,
aby se to léto
dostalo
i dovnitř.