Ducha

Viděl jsi ho někdy?
Já dneska jednoho chytila.
Několikrát za sebou.
Anebo křeslo anebo knihu anebo myš.
Dyť je to jedno.
Stejně jsou na tom nejhezčí ty chvíle, kdy potkáte někoho na stejný vlně, třeba i úplně cizího, paní v tramvaji nebo řidiče v autobusu...
Něco řeknete, ani né tak milýho, ale jim to milý připadá, tak se na vás usmějou a vám to hned zlepší už tak docela dobrej den.
Nebo ta neznámá maminka, co přesvědčovala svoji dceru, aby se nebála a vylezla tam, na tu zídku vedle tý slečny, tam totiž líp uvidí celej ten ohňostroj a celou tu nádheru.
A když pak dcera seskakovala ze zídky dolů, nabídla neznámá maminka ruku i mně.
Usmály jsme se na sebe.
Byla asi tak stejně stará jako ta moje maminka doma, měla brejle a za zádama jí svítila petřínská rozhledna.
A byla hrozně hezká, tak jsem s na ni usmála ještě jednou.
A taky měla úžasně jemný ruce.
Když jsem šla domů, říkala jsem si, že asi taky chytila ducha stejně jako já.
A jestli né, tak aspoň knihu nebo křeslo nebo myš.
Dobrý.