Té

Ranní čaj zelený... neprobuzené oči, ztuhlé ruce. Upíjím po bohatých doušcích a nevím, jak chutná. Není horký, je jen začátek. Začátek všedního dne, pokus o navození přátelské atmosféry. Jsem sama. Sedím ve tmě, cinkám zuby o hrnek a poslouchám pravidelné oddechování spáčů. Mohla bych si rozsvítit, asi by je to neprobudilo. Ale nechce se mi. Radši se dívám z okna a pozoruji pomalu se rozsvěcující oblohu. Za chvíli už světlo potřebovat nebudu. Spěchám? Měla bych... Ale ještě mám trošku na dně.

Dopolední čaj bylinkový... zima, těžkost. Vím, jak chutná, ale nevím, jestli mi chutná. Nucené úsměvy na všechny strany, nucená spolupráce, nenucené konverzace. Ostré cvaknutí při každém otevření termosky, ostřejší při zavírání. Je horký... A ještě dlouho bude. Mám hodně času. Ještě pořád je horký.

Odpolední čaj ovocný... spěch, únava. Je dobrý. Jsem vděčná za každou chvilku, kdy se můžu zastavit. Pozoruji, jak se kouří z hrnku a vdechuji vůni borůvek. Nebo malin? Co na tom. Trpká příchuť mě ale vrací do reality. Ulomené ouško... všechna ouška jsou ulomená. Musím zase běžet, už vystydl...

Večerní čaj černý... teplo, klid. Miluji ho. S mlékem. Pohlazení po duši, za oknem už je zase tma. Sedím a pozoruji ji. Obloha se nerozsvítí a ani nevyjdou hvězdy... Jen tma a mé ruce hřející se o porcelánový hrnek. Vypiji ho dřív, než stihne vystydnout. A pak?

Pak už nic... zase zítra...

Ranní čaj zelený...

Plop, ozvala se nová sklenice medu.