středa 14. října 2009

Zlatá

Tak daleko... Vichr se opírá do našich oken a zmítá vším, co je za nimi. Sleduji páru, co mi jde od úst, skupinky seschlého listí, které se na chodníku toči ve zběsilých vírech.

Vzpomínám... Cítím intenzívní řijnovou vůni. Stejná jako loni, předloni, ještě před tím. Přemýšlím nad tím, co bylo a už nikdy nebude. To stejné sychravo, ty stejné problémy, ta stejná nálada. Mraky se vzdouvají, hrozí, že začnou sněžit. Ale vždyť mraky nesněží...

Hrubá chyba se škrtá, ozývá se ze všech stran a člověk ví, že je to pravda. Jenže co všechno se mě ještě týká?

Plnící se koš posmrkanými papírovými kapesníky, taková banalita! Říká se, že mrzne, až praští... Ve skutečnosti jen lidem praští klouby na rukách. Dvůr zatím ztichnul. Vážně straky odlétají na zimu pryč? Odkdy? Věrné přítelkyně, vždycky tu křičely a štěbetaly, i když bylo kolem bílo...

Pořád se koukám z okna. Fascinuje mě ten pohled na vzdouvající se holé větve velké lípy. Hlavně večer. Protože večer jsou nasvícené zlatým světlem od pouliční lampy a vrhají půvabné stíny na stěny mého pokoje. Už bych měla dávno spát, ale dál koukám na hru světel. Znovu se ozve poryv větru. Přitisknu se víc ke kamnům.

Už je to moc... jedny punčocháče už nebudou stačit...

1 komentář: