Tak jsi odešla...

...a už jsou to čtyři týdny. A já se přes to pořád nedokážu dostat. Pořád se s tebou nedokážu rozloučit. Pořád si to nedokážu plně připustit. Tolik mi chybíš... Měla jsem tak málo času. Ale přes to jsem za něj ráda. Nemusela jsem mít žádnej.

Pamatuješ si tu červencovou noc?

Nemohla jsem spát. Odjížděla jsem na tři týdny pryč a dobře jsem věděla, že až se vrátím, ty tady možná nebudeš. Tak jsem šla za tebou. V jednu hodinu v noci jsem si k tobě lehla, drbala tě za ouškama a tiše ti šeptala ta slůvka, že všechno bude dobrý... Jak dlouho jsme tam tak ležely, nevíš? Já taky ne. Ráno jsem se cítila vyrovnaně. Byla jsem rozloučená, byla jsem připravená. Ale teď vím, že jsem si to jen namlouvala.
Vlastně to byl ten poslední opravdu krásnej zážitek, kterej s tebou mám. Ale když jsem se pak vrátila, tys tady pořád byla. Čekala jsi. A čekala jsi pořád. Asi tě to strašně bolelo. Byla jsi vyhublá, pořád jsi jen ležela a nikam jsi nechodila. A stejně ses pořád držela a bojovala jsi.

...Až do poslední minuty...

A já zase nebyla doma, když se tvůj konec tak moc přiblížil. Hnala jsem se z víkendové akce, abych s tebou mohla strávit aspon tu poslední čtvrthodinu. Tys tenkrát přesně věděla, co přijde. Když se otevřely dveře, začala ses plašit, ještě než jsme my viděli, kdo přišel. Protože jsi to věděla. Tys věděla, že v těch dveřích stojí ona... ta co to má ukončit.

Říká se, že kočky toho vědí mnohem víc, než my.

Je to pravda. Musím to vědět, prožila jsem s tebou 11 let, vyrůstala jsem s tebou a sdílela jsem s tebou všechny důležité okamžiky svého života.
Dostali jsme tě, když jsem byla v první třídě... Nejkrásnější koťátko na světě. Byla jsi úplně stříbrná a měla jsi modré oči. Nikdy nezapomenu, jak se ti rozjížděly tlapičky na našich parketách. Táta tě přivezl v krabici ještě s tvojí sestrou. Ta se měla víc k světu. Byla silnější. Věděli jsme, že si jednu z vás necháme a výběr přírody padnul na ni. A můj brácha ji pojmenoval Vikinka, protože tenkrát četl příběhy Vikinga Vikyho... Ona byla starší, ona měla větší předpoklad k přežití. Jenže ty jsi byla chytřejší a rychleji ses učila.

Pifinečko moje...

Prostě ses naučila jako první, kde máte záchod a Vikinka už ho pak s tebou nedokázala sdílet. Tím se rozhodlo. Vrátila se domů a my si nechali tebe.
Měla jsem radost, od začátku jsem tě měla radši. Pořád jsem si s tebou hrála. Pamatuješ, jak jsme se praly? Vždycky jsem měla od tebe hrozně poškrábané ruce až po lokty, ale nevadilo mi to. Taky jsi nám domů přinesla blechy a já měla poštípané celé nohy. S blechami jsme zápasili asi rok, skákaly nám všude po koberci a trápily tebe i nás.

Ale zvládli jsme to. Společně jsem nakonec zvládli všechno.

I když ses ztratila na chalupě v Úpici. To si taky pamatuješ, ne? Na tři dny jsi zmizela někam do lesa a my se tak strašně báli. Tenkrát poprvé jsem zažila, co to je opravdový strach o někoho, koho hrozně moc miluju. Od té doby se mi to znovu stalo snad jen jednou, ale to už se tě netýkalo. Každopádně tamty prázdniny jsem toho prožila ještě víc, než jen útroby sžírající strach. Myslím, že jsem tenkrát viděla anděla. To už se mi pak víckrát nestalo. Když jsme chodili po okolních vesnicích a ptali se lidí, jestli tě neviděli, narazili jsme na jednoho dědu. Začal nám vyprávět svůj vlastní příběh o své kočce. Jak se mu ztratila, když s ní jednou přijel na chalupu. Všechny detaily seděly, bylo to, jakoby nám vyprávěl to, co jsme právě prožívali. Jen ten jeho příběh měl konec. Jeho kočka se vrátila, po třech dnech sama našla cestu domů. Nedokážu popsat ten zázračný pokoj, který se mi vlil do všech žil, když jsem ho poslouchala. Ruce se mi na chvilku přestaly třást, žaludek se přestal svíjet a hořké slzy strachu se změnily na slzy naděje. Klidně mi to nevěř, ale já vím, že ten člověk byl anděl. A že tam byl proto, aby nám tu naději dal. Aby nás uklidnil. A ty ses pak opravdu po třech dnech vrátila a všechno bylo zase v pořádku.

Víš, kočičko,

píšu ti tenhle dopis, abych se s tebou konečně rozloučila. Už navždycky se smířila s tim, že těch jedenáct let prostě skončilo. S tim, že ty už tady nejseš a nikdy znova nebudeš. To neznamená, že tě přestanu milovat nebo že na tebe přestanu vzpomínat. To znamená jen to, že přestanu po nocích plakat do polštáře. Že mi vzpomínky na tebe nebudou vyvolávat smutek, ale úsměv na tváři, protože všechny vzpomínky na tebe jsou krásné. Nechci plakat, protože mi chybíš. Chci se jen usmívat, protože je proč. Ale nejde mi to. Asi si nedokážeš ani představit, jak moc mi chybíš.

Věděla jsi že kočky umírají s otevřenýma očima? Já ne...

Byla jsi tak krásná... Ležela jsi v krabici a vypadala jsi, jako že jenom odpočíváš a sleduješ dění kolem sebe. Ale nebylo to tak. Když jsem hladila tvoje ještě teplé tělo, tak jsi ani nepohla hlavou, ani jsi nezastříhala ušima... Tvoje netečnost byl takový nezvyk. Pořád mi to nedocházelo, ale při tom jsem věděla, že...

Byla jsi mrtvá.

A já brečela a brečela, až jsem neměla co brečet. Pořád jsem se uklidňovala, že už je ti dobře. Že už tě nic nebolí. Ale co mi to bylo platný? Můj táta vedle kopal jámu v zemi, aby mi tě za chvíli sebral a já už tě nikdy v životě neměla znova uvidět.

Bože můj, jedenáct let!

Od šesti do sedmnácti let člověk projde velkou řadou změn. Ty jsi nikdy člověk nebyla, ty to nemůžeš vědět. Ale při tom ses hrozně moc podílela na formování mě jako takové. Kdybych s tebou nevyrůstala, byla bych úplně jiná. Víš třeba, že se docela bojím psů? Kdybych vyrůstala se psem, bylo by to jinak a třeba bych se bála koček.

Pifinko,

buď si jistá, že na tebe nikdy v životě nezapomenu. A nikdy mi nepřestaneš chybět. I kdybych měla po tobě ještě spoustu jiných koček, žádná nebude, jako jsi byla ty... Už proto, žes byla první. Už proto, že...

Buď s Bohem, broučku...