To si aspoň lidi myslej. Porpvé mi to řek bratr, když jsem přišla domů ze školy s narovnanejma vlasama. Spolužačky říkali, že vypadám jak rockerka... Leč můj vtipný bratr prohlásil, že vypadám jak dilina. Poslala jsem ho do háje a přemítala, proč se jeho názor tak moc lišil od názoru mých kamarádek. Že by to byly dilinky?
Každopádně nedlouho potom jsem u sebe skutečně začala shlédavat sklony k dilinkovství. Celkem mě šokovalo, když jsem na jedné hodině tělocviku při hře ringo zvolala: "Ach né, můj nehet!" Bylo to tak... Špatně jsem chytila ringo kroužek a zlomila si nehet... Ještě by to nebylo tak zlý, kdybych pak nedodala: "Včera jsem se s tim celej X-Factor dělala a teď tohle!"
V tu chvíli mi to bylo jasný - Jsem dilinka! Následovala fáze překvapení a nejistoty a pak jsem si to začala užívat. Přestala mi vadit růžová (Není to moje nejoblíbenější barva, jak by se mohlo zdát z té básničky. Ale už mi nevadí a celkem se mi líbí), začalo mě bavit nakupování oblečení, po dvou letech jsem se začala malovat (!!!) atd.
Když se nad tím zamyslím, tak mě napadá... HRŮZA! Dá se s tim něco dělat? Už mě to totiž nebaví... Ale snad to neni až zas tak hrozný, znám i větší dilinky... ;o)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat