sobota 19. prosince 2009

Tanec

Je vlhko. Vlhko a zima a tma a jenom ostrá řezavá světla okolo. Chodníky jsou mokré, ikdyž nepršelo, auta vjíždějí do kaluží. Ikdyž nepršelo... Přes tenkou krustu nacucaných oblak vidím rozmazaný obrys měsíce. Brzy bude v úplňku. Jenom tak jít a přemýšlet, jestli to byl jen sen anebo jestli se to opravdu stalo. Takový ten pocit, kdy jste si něčím vážně jistí. Něco hrozně moc chcete a jste si tím jistí, jenže ten malý hlásek vzadu vám říká, že to tak nebylo. Že všechno bylo jinak a vy si to jenom namlouváte.

Točit se ve zběsilých piruetách na jediném kusu holé skály uprostřed bezedných propastí. Bezedných? Vždyť dole teče potok. Kolik duší už se zde rozmlátilo o kameny? Vzpírat ruce strachem k nebi, zoufale shlížet dolů a točit se, točit se, točit se až to tělo dál neunese a začne padat. A když začne padat, tak utíkat a utíkat pryč. Pryč z toho hrozného místa a ptát se proč? Proč já a proč teď? Copak tu není kousek světa, na kterém by se člověk cítil bezpečně. Klesnout na kolena, svěsit ruce, ale pak se zase rychle zvednout a běžet dál.

A pak se zklidnit. Pomalu se vmísit do davu, stát se nevidtelným. Nevnímatelný rytmus, zběsilý klid, semknutá volnost, hudba bez tónů, předvídatelné napětí, vidoucí slepota, rovnocenné kontrasty. A vědět, že je to jen na chvilku. Že za chvilku zas poběžíš. Jenže jak to skončí? Tak jako to začalo.

Je vlhko. Vlhko a zima a tma a jenom ostrá řezavá světla okolo. Šest postav, každá se svou rolí. Už neběží. Vzpřímeně stát a čekat a nevědět. Hledět do tmy, ptát se, co přijde a jak pokračovat. Čekáš na můzu, na chiméru, na všechny svaté? Tak dost! A pak padnout.

Zhroucená těla a chvíle klidu a do toho tiky-taky-tiky-taky-tiky-taky-tiky-taky a jeden se musí zvednout. Jeden musí utéct.

Zhluboka se nadechnout a ještě jeden pohled do tmy.

Pravdivá lež, prohrané vítězství, ledové slunce, ztracená naděje, počátek konce a konec počátku. A nedorostlý úplněk za krustou vlhkých oblak. Ticho by se dalo krájet. Už musí být konec. Už to dál nejde. Nezvedl se ani jediný.

Tak k čemu to bylo?

Žádné komentáře: