Předtím

"A on? Opětoval to aspoň trošku?"

"Ne. Ale... Vlastně to na tom bylo to krásný. Víš, chodit každý den do školy, ptát se, jestli tam dnes bude a jestli ho potkám, a pak se jenom dívat když prochází okolo mě - to má něco do sebe. Vždycky jsem na něj bez dechu hleděla, ale byla jsem jen malá holka čtyři třídy pod ním. Nemyslím si, že bych někdy měla nějakou větší šanci."

"Myslíš, že ses mu nelíbila?"

"Spíš myslím, že si mě vůbec nevšiml. Nevím, co je horší. Na jednu stranu opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Na tu druhou... A co, už je to dávno."

"Byla's do něj zamilovaná?"

"Platonicky. Ale i to stačí k tomu, abych se dva roky trápila... Byla jsem hloupá. O životě jsem toho tenkrát věděla asi tolik, co živá myš o kočičím žaludku. Někdy je mi líto, že nejsem Hloupej Honza z pohádky. Vypravila bych se do světa, poznala bych život, našla bych si nevěstu."

"Jsi holka, víš to?"

"Jo, vim. A taky nejsem z pohádky. Ale tak chybama se člověk učí, ne?"

"A co teď? Pořád to k němu cítíš?"

"Já nevím. Fakt ne. Vždycky si říkám, že je blbost, abych ještě teď - po takové době - k němu něco cítila. Ale pak ho někde potkám a najednou jsem úplně v háji. Nevím, jestli's to někdy zažil. Prostě jenom stát a koukat a myslet si, že před tebou stojí snad anděl. A pak dlouho bojovat sám se sebou a říkat si, že to stejně nemá smysl. Znáš to?"

"Asi jo."

"Tak jsi jeden z mála lidí, kteří ví, o čem mluvím."

"Tomu se mi nechce věřit."

"Dobře, máš pravdu. Já o tom s tolika lidmi nemluvila..."

"Řekla jsi mu někdy, jak moc jsi do něj blázen?"

"Ne, nikdy. Jsem si jistá, že o tom netuší. Hodně bych se divila, kdyby z mého chování něco poznal. Zpětně jsem ráda, že to zůstalo jen u mé poblouzněnosti."

"Vážně?"

"Jo."

"A nebylo by třeba hezký, kdyby k tobě taky cítil něco platonickýho? Vlastně, proto jsem se předtím ptal, jestli to aspoň trošku opětoval. Chodili byste do školy, potkávali se na chodbách, usmívali se na sebe-"

"Nech toho. Nech toho, já tohle nechci slyšet."

"Dobře, promiň"

"Podívej, nějak to začalo a nějak skončilo. Byla to jedna z nejhezčích kapitol mého života, ale je uzavřená. Co mám dělat? Být smutná, že z toho nikdy nic nebylo nebo vzpomínat na to, jak to bylo krásné?"

"Tahle odpověď je snadná, jenže... Co ti zbylo teď?"