čtvrtek 27. listopadu 2008

Anoche...

To se tak občas přihodí, že jedete ve středu večer domů. Chce se vám spát, nohy vás sotva nesou, neustále vám padá pravý sluchátko z ucha a ve chvíli, kdy nastoupíte do tramvaje, abyste popojeli tu jednu zastávku (kterou můžete jít klidně pěšky, ale už na to fakt nemáte), tak vás začnou obtěžovat bezdomovci a jiná podivná idividua. Přímo vám za zády na sebe začnou křičet přes celý vagon tak, že se leknete a už chcete být pryč. Vzápětí do vás vrazí a běhají kolem, aby seděli celá partička pohromadě a vy tam jenom stojíte, držíte se tyče a nejradši byste stříleli.
Jenže pak ta tramvaj otevře dveře a vy vystoupíte... A to je přesně ta chvíle, kdy si uvědomíte, že nemusíte psychovat kvůli jedný zastávce v tramvaji. Že nemusíte mít chuť do něčeho kopnout kvůli padajícímu sluchátku. Že na náměstí před kostelem rozsvítili vánoční stomeček a v celý ulici visí na sloupech neonové komety a vločky. A že Vánoce jsou jenom jednou v roce, zatímco středečních večerů ještě bude spousta. Tak se najednou začnete usmívat a pak se nezadržitelně smějete. Ramena se vám třesou, sluchátka vám vypadla obě dvě a už jste doma a všichni se vás ptají, co se vám stalo, že jste tak veselí.
"Nic, to je jenom středa..."

3 komentáře:

Honza řekl(a)...

Pámbu ti to požehnej, máš-li takovéhle šťastné nálady pořád...

Ta co věří na zázraky řekl(a)...

To by možná potřebovali spíš ti, kteří takovéhle nálady nemívají, n´est pas?

Anonymní řekl(a)...

nalady jak psi po lese behaji...obcas Ji potkaji
obcas na mesic vyji