Devět

Jó, nekecej,
že se ti ze mě
nemotala hlava.

Je mi jedno,
jestli jsi myslel
na moje nohy
nebo
na něčí jiný
nebo
na cokoliv jinýho.

Nebo jaký bylo počasí
a že jsme byli oba
úplně střízlivý.

To stačí.

Přece to stačí,
znova a znova,
dokola,
od začátku,
nekecej a uznej to,
dobře to vim,
zleva doprava,
zase zpátky,
prostě se ti motala.

A moje podpatky
klapaly
ztichlejma prosincovejma ulicema
a když doklapaly,
byl konec.