Neptej se

Seděla tam s nimi. Na dece, na trávě, opalovala si své dlouhé štíhlé nohy, rukama přidržovala snad až moc krátkou sukni, kterou jí neustále zvedal vítr.

"Vypadáš jako nějaká tenistka," řekla jí ta vedle.

"Jo a děsně ti to sekne," přisadila další.

Bylo jí jako už dlouho ne. Chtěla, aby ta chvíle nikdy neskončila. Aby ty zlaté mušky celého dne nikdy nezmizely, aby se nemusela vracet, aby nezašlo slunce.

Prohrábla si kaštanové vlasy a na nose postrčila velké sluneční brýle. Pak se rozhlédla okolo.

Několik metrů od jejich skupinky (od jejich dek, od nich, od drahých) seděl chlapec. Neznala ho. Měl delší světlé vlasy v culíku, na sobě černý fotbalový dres. Sledoval ji. Jen na chvíli odvrátila zrak, aby se na něj vzápětí mohla znovu podívat.

Nepatrně zvedl koutky. Opětovala úsměv a pak se nervózně podívala na mobil. Vždycky se dívala na mobil, když nevěděla, co má dělat.

Pořád na ni hleděl.

Po chvíli vstala a nenápadně kolem něj prošla. Stejný úsměv, stejný dlouhý pohled. Pak se vrátila ke svým, k drahým.

"Hele, tobě to ale vážně hrozně sluší," řekla ta jedna. "Já bejt kluk, tak po tobě normálně skočim."

Zasmála se. Ale přitom jí to trochu mrzelo. Jen si uvědomila, jak dlouho už o ni nikdo neprojevil zájem. Neměla tyhle řeči ráda. Sarkasticky jí odpověděla, ale ta se nedala.

"Náhodou, ten blonďák po tobě dost kouká."

"Já vim."

"A navíc je děsně hezkej."

"Já vim."

A tak dál. Den skončil dřív, než začal. Slunce zapadlo, zlaté mušky odlétly. On se rozhoupal jen k několika veselým poznámkám, jí se podařilo na všechny trefně a rychle zareagovat. O žádné konverzaci se tu mluvit nedá. A najednou se stmívalo a ona musela jet. Ani mu neřekla ahoj. Ani mu nedala šanci, aby se zeptal na telefonní číslo. Nebo alespoň jméno? Ne. Naskočila do auta se svými, s drahými, a nevěděla nic.

Byla tma.

"Stejně jsem se mu líbila, stejně mě štve, že si o to číslo neřekl."

"To teda," řekla ta druhá. "Škoda, takovej pěknej byl."

"To jako ta mánička?" řekl jeden na zadní sedačce auta a okamžitě si vyslechl, ať se neplete do ženských záležitostí, že tomu on nemůže rozumět.

Přišla domů. Stále v krátké sukni a růžovém tílku.

"Sakra mně to fakt sluší," řekla si a bylo jí do pláče.

Začala ho hledat. Neměla podle čeho, ale hledala. Podle přezdívky, kterou na něj křičeli jeho kamarádi. Podle jména fotbalového týmu, které měl na dresu. Podle všeho, co jí napadlo, ale marně.

Už ho nikdy neuvidí, došlo jí velice brzy.

"Chápeš, že kdybys ho našla, tak se tě zeptá, jak's ho našla?" zeptala se zděšeně jedna. Ne její, ne drahá.

"Řeknu mu Neptej se."

"Chápeš, že si o tobě bude myslet, že seš naprosto šílená?"

"To je v pořádku. Já jsem naprosto šílená."

Jen kroucení hlavou, nepochopení, další hledání a divoké sny. Během týdne jí několikrát volalo neznámé číslo. Nestihla to zvednout ani jednou. Pak to vzdala.

Už ho nikdy neuvidí. Nikdy nikdy nikdy. A to byl tak pěknej...

Po měsíci ji našel on.

"Jak jsi mě našel," zeptala se?

"Neptej se," odpověděl.

Před očima se jí prohnalo hejno zlatých mušek. Neptala se...