Po chvíli to nevydržíš. Zvedneš se a jdeš ven a doufáš, že ti to pomůže. Ty naivní princezno z papírových hradů. Cos čekala?
Začal foukat vítr. Usmála ses?
Zrychluješ krok a dech a tep srdce a...? Třas rukou se přenesl do andante.
Rozpršelo se. Rozběhla ses a začala se smát na celé kolo. Běžíš v těch kapkách, všechno je ti jedno. Motýli odlétli a jsi zase sama. Jenže tobě to nevadí. Máš své sny.
Nakonec už nemůžeš, a tak se zastavíš a potichu se ptáš, jestli smrt bude taky tak krásná. Ještě pořád se trochu směješ. Nerada to přiznáš, ale cítíš, že motýli se zase vrátili.
Když jdeš večer spát, bojíš se usnout. Nechceš to prožít znova. Ten pocit prázdnoty a bezmocnosti... A všechno jenom proto, že -
Ale vždyť je to jedno, říkáš si nakonec a máš pravdu.
2 komentáře:
Moc ráda to tady čtu, díky!
Já díky! .)
Okomentovat