Poustevník

Když jsem usínal ve větvích košatého stromu, hvězdy jsem neviděl. V letním větru se mi nad hlavou třepotalo snad tisíce listů. Na západě pomalu dohasínal poslední rudý pruh.
Upadal jsem do mrákot, ze kterých mě jen občas vyrušil řev oblud. Stály pode mnou a nemohly na mě. Utekl jsem jim a oni teď obchází strom jako lev řvoucí a hledají, koho by pohltily. Mě ne. Ležel jsem vysoko a v létě ze stromů nepadají ani zralé hrušky.
Byl jsem vyčerpaný. Z podrápaných nohou mi tekla krev a obličej jsem měl spálený od ostrého slunce. A pořád jsem nevěděl, kdo jsem a odkud jdu.
Brzo ráno jsem se probudil rozlámaný a ztuhlý nočním chladem. Slunce ještě nevyšlo, ale už se rozjasnilo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Už v noci jsem si všiml, že strom stojí uprostřed široširé pláně ničím nechráněný a osamocený. Žádný les na dohled, žádné stavení, jen kamenitá kopcovitá mrtvá krajina bičovaná větrem a vyprahlá každodenním horkem.
Zrůdy ani jejich ohnivé oči jsem nikde neviděl, ale bylo mi jasné, že se vrátí. Opatrně jsem slezl ze stromu a vydal se znovu na cestu. Na cestu za čím?
Neušel jsem ani pár kroků, když jsem za sebou opět zaslechl hrůzostrašný štěkot. Nevím, odkud vyběhli. Ty monstra, ty stroje, jak se mohly schovávat v krajině nočních můr?
Zoufale jsem se rozběhl hledajíc jakoukoliv spásu, ale co jsem vlastně čekal na holé pláni? Když už jsem cítil jejich dech na svých odřených patách, vrhnul jsem se tváří k zemi a nechal volně tryskat tak dlouho zadržované slzy. Nechtěl jsem upřít svůj poslední pohled na jejich tesáky...
***
Ignác vešel do slepé uličky. Byla tma přesně tak, jak mu bylo řečeno, a nebylo pochyb, že jde tou správnou. Z mnoha četných výklenků na něj pomrkávaly zelené kočičí oči.
„Ignáci, Igi...“ volaly netopýří křídla a ze tmy se k němu natahovaly dlouhé prsty.
Ale Ignác šel dál a neohlížel se po nich. Došel až na konec, kde v nejtmavším rožku zářilo jediné oranžové světélko cigarety. Odkašlal si, žhavý bod se rozzářil jasněji a pak ho zahalil oblak kouře.
„Jde pozdě,“ řekl hlas ze tmy. Ignác ho znal, ale stále nevěděl, komu patří.
„Jenže tobě se vyplatí počkat,“ odpověděl a sáhl do kapsy.
Světélko sletělo prudce k zemi, kde zhaslo, jak neznámý cigaretu zašlápl.
„Máš?“ zeptal se.
„Jinak bych sem nelez,“ řekl znechuceně Ignác a vytáhl z kapsy malou lahvičku se zlatou hustou tekutinou. Neznámý k němu natáhl ruku v kožené rukavici, ale Ignác ucukl.
„Nejdřív zaplať,“ řekl varovně.
Muž se zasmál a vytrhl Ignácovi lahvičku z rukou.
„Čeká na tebe u východu.“
Ignác se otočil a pomalu odcházel pryč. Znovu kolem očí, křídel, toužebně volajících rukou a černých vzdechů noci.
Když vyšel na hlavní ulici, zčerstva se nadechl.
„Ignáci, Igi...“ zaslechl znova, ale tentokrát to už nebyli netopýři.
Kolem krku se mu ovinuly sametové ruce, zahalila ho jasmínová vůně. Otočil se a pohlédl do krásné bledé tváře s rudými rty.
„Už jsme měli tu čest, že?“ řekl tiše a ona kývla. Pak začalo pršet.
***
Stařec seděl na pařezu a hleděl na vlčí máky vedle kolejí. Jejich rudé hlavy se nakláněly ve větru, vrážely do sebe a dál se kývaly jako ohnivé jazyky.
Stařec čekal. Projíždějící vlaky stavěly před polorozpadlým nádražím.
„Jedete?“ ptaly se.
„Nejedu,“ odpovídal a dál sledoval květiny ve škarpě.
Občas na ně usedl motýl, ale s příjezdem každého dalšího vlaku vyplašeně odlétl.
Občas skákala přes koleje žába.
„Uteč,“ šeptal stařec, když se začalo ozývat známé dunění.
Vlak přijel.
„Jedete?“ zeptal se.
„Nejedu,“ odpověděl stařec a zasněně se usmál.
Vedle kolejí stále svítily vlčí máky a stařec na ně stále hleděl.
Jednoho dne, když další vlak přijel a dostal další strohou odpověď, vyskočil z poslednísho vagonu mladý muž.
„Na co čekáte?“ zeptal se starce.
„Na tebe,“ odpověděl mu a pak se pomalu postavil.
„Pamatuj si,“ řekl mu stařec, „Že nebe bude stejně krásně, jako škarpa podél trati,“ a s těmi slovy odešel.
Mladý muž se posadil na pařez a upřeně se zadíval na vlčí máky.