Nejkrásnější

Přiběhla jsem k nim. Šťastný úsměv, shledání po dlouhé době. Do úst se dere otázka: „Proč jste odjeli beze mě? Proč jste na mě zapomněli?“
Odpověď v jejich očích... Nezapomněli. Špatně pro mě.
Hlasy zprava: „Nepatříš sem.“
Hlasy zleva: „Chudák holka, nemůže za to.“
Odpověď: „Ale může... za všechno si může sama.“
„Ne, může za to on... My víme kdo.“
Zmateně upírám tázavý pohled. Nic nechápu.
„Běž zpátky domů,“ říká jeden z nich. „Tady už nemáš místo.“
Šok. Jak přejetá couvám zpátky. Oči se zamlžují, pláči. Otáčím se a odcházím. Najednou běžím. Běžím pryč z toho místa. Padající slzy mi odlétávají z tváří, vítr je bere, chvíli se s nimi laská a pak je odhazuje do spadaného listí. Běžím po známé cestě.
Každý den, každé léto, znovu a znovu. Loni, předloni, ještě předtím... Každé ráno touto cestou až na to místo, co je tam úplně vzadu. Jen vyběhnout z tmavého lesa na prosluněnou stráň, přeběhnout po provazovém mostě a vstoupit na molo.
Je odliv. Mořské vlny jemně šplouchají po písčité pláži a k molu se nedostanou. Sedám si na prastará dřeva a hledím do dáli. Stále pláči. Stále to bolí. Vidím známé tváře, ale jsou daleko. Nemohou ke mě a já k nim. Oni neznají cestu. Zapomněli. Křičím: „Tak dlouho jste tudy se mnou chodili. Jak jste mohli zapomenout?“ Neslyší, jsou daleko. Nad obzorem vychází slunce a odráží se od rozvlněné hladiny. Svítí mi do očí. Jak dlouho tu ještě budu sedět? Jak budu chtít. Oni zapomněli... mám hodně času.