A jestli není žádnej Bůh, tak nás vezme Země, Vzduch a potom ámen…
Bože, děkuju, že jsi.
Tak co. Sedim tady na kopci a poslouchám, jak se mi nad hlavou honěj čerti. A čekám, kdy to spadne.
„Tak zavolej…“ A nic.
„No ták…“ Zase nic.
Zvednu se a přemýšlím, jestli jít nebo ještě čekat. Čekat. A zase ten hrom.
Mám vlasy zapletené ve dva copy, na sobě roztrhaný plátěný kalhoty. Bejvaly černý.
A dost, kašlu na něj. Jdu dolů.
Došla jsem zpátky do údolí, sedla si na ty starý dřeva a zadívala se na potok. Dělal do umírajícího večera pořádnej rámus. Asi deset minut v kuse mě otravoval jeden komár, asi deset minut v kuse jsem pozorovala jeden roj muchniček nad starou vrbou.
Pak jsem se zvedla a šla zapálit několik svíček.
Jsem amazonka, napadlo mě. Amazonka s odsavenými kalhoty a přelomeným mostem. Ach jo. Miluju bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo. A asi se potřebuju akutně umejt. Jakože hlavně vlasy. A vzít si čistý tričko, začít používat deodorant a oholit si nohy. Miluju prázdniny. A bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo. A nemám ráda zvuk parkujícího auta.
„Dobrý den,“ povídám.
„Dobrej, dá se tady přejít přes vodu?“
Kroutim hlavou. Divnej chlap v montérkách, v ruce kladivo, na hlavě hornická přilba s baterkou.
„Leda přebrodit. Kam máte namířeno?“
„To se snad ani neptejte, slečno.“ Výborně, osamělá amazonka v otevřeném srubu už mlčí.
Pán si zul boty, prošel mělčinou a zmizel v lese.
Fuj. Kecala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla v kalhotách.
Tma byla čím dál tím větší, tak jsem šla najít petrolejku. Asi za deset minut šel onen pán zpátky.
„Děkuju a nashledanou,“ volal, když šel po cestě zpátky k autu.
„Nashle,“ řekla jsem jen, aby nemohl mít řeči, že jsem nezdvořilá. Takovýhle lidi asi není úplně nejlepší si pohněvat.
K petrolejce jsem neměla kryt, takže mi ji za chvilku sfouknul vítr. A zase tma. Pár čajovek ve sklenici od okurek se náhle jevilo jako tisíckrát lepší nápad.
Skvělé, skvělé, skvělé. Miluju svíčky a prázdniny a bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo.
Cos říkala?
Že miluju bahno.
Ze starých prken mi pomalu dřevěněl zadek. Ať žije osmóza.
Zvedla jsem se, udělala pár kroků podél potoka a zadívala se do vody. Ačkoli už jsem v šeru nic neviděla, neodolala jsem a nahlas řekla: „To jsem si mohla myslet. O nic lepší z této strany.“ A pak jsem se rozesmála.
Další parkující auto a další kroky po mostě. Po tom druhém, co nespadl. Vždycky, když tamtudy jde někdo cizí, ptám se, jestli spadne do té díry po zlomeném prkně. Nespadnul. Byli tři a dokonce jsem je znala.
„Čau, co vy tady?“
„Přišli jsme se podívat, jak si tu žiješ.“
„A přivezli jste mi něco?“
„Pívo.“
„To já nepiju.“
„Nevadí, tak se vožerem bez tebe,“ a sedli si okolo mě do kroužku, povídali, že to tu mám s těma svíčkama jak na hřbitově, a pili.
Moc se se mnou nebavili. To bylo furt tohle auto, támhleto auto, pak zas fotbal, a tak dál, až byli najednou tak namol, že mi stačilo jenom se dívat a bavila jsem se královsky. Co půl hodiny vstávali, že půjdou čůrat, a vždycky při tom pod sebou zvrhli židli a slítli na zadek.
„A v kolik chcete zítra vyrážet, kluci?“ ptám se.
„No, tady Karel chce být v jedenáct doma. A předtim ještě musíme někde Marii natrhat houby, že nám půjčila auto.“
„Tak to abyste vstávali v pět, ne?“
Jen se tupě zasmáli a dál pili. Za chvíli debata pokračovala.
„Tak v kolik dem na ty houby?“ ptal se Honza. „V sedm?“
„Ses posral, ne?“ řekl na to Karel, který nikdy nemluví sprostě. Adam se zasmál.
„Vole, dyť v sedm ještě ani nerostou!“ a byl zas chvíli klid.
Večer běžel dál. V půl dvanáctý se Adam zvednul, že by šel spát. Než jsem ho ale doopravdy zahnala, stihnul mít hromadu keců o tom, jak musí jít spát všichni anebo nikdo, páč jinak se tu určitě budeme bavit bez něj. Ubezpečili jsme ho, že jdeme hned za ním. Stejně si ale lehnul a hned zase vstal s tím, že ještě potřebuje na budku.
Jenže ta byla v lese za potokem. Šla jsem kousek před ním, baterkou mu svítila na cestu a volala: „Tudy, Adame, tudy! Pojď za mnou. Tak šup!“ a připadala jsem si, jako bych řvala na čokla. Pomalu jsem ho dovedla až k mělčině v potoku, kterou mohl přelézt po velkých kamenech, ale ten člověk si tam vyráchal obě boty. Dál jsem s ním nešla. Karel s Honzou seděli na druhém břehu a celé to pozorovali.
„Hele, ty amazonko,“ zavolal na mě Honza. „Můžem dneska všichni spát v tvý posteli?“
„To víte, že jo. Ale beze mě.“
„No počkej, kvůli tobě jsme to právě chtěli. Jako aby nám nebyla v noci zima.“
„Vůbec, tady jsou noce teplý, já jdu spát ven. Stejně se ráda před usnutím dívám na hvězdy.“
Adam mezitím vyblikával z otevřených dvěří budky baterkou SOS. Idiot.
„Adamé!“ zavolal Karel. „Adamé, kde séš? Já se vo tebe bojim!“
Žádná odpověď.
„Adamé!“
„Do háje nehulákej tu, seš v lese.“
„No a co? V lese se přece huláká jak na lesy, ne?“
„Prostě buď zticha…“
Adamova baterka šla pomalu zpět. Scéna u potoka se opakovala.
„Klid, to je dobrý, to zejtra uschne.“
Vedla jsem ho zpátky.
„Vy dva, vyčůrat a taky spát.“ Přišlo mi divný, že já to říkám jim.
Pomalu se zvedali.
„Tak jdeš tam teda s náma?“ ptal se Karel, když močil.
„Ne, jdu si tam jen pro věci.“
Dotáhla jsem si dolů karimatku a spacák a začala si chystat spaní. Honza se tvářil, jakože mi pomáhá.
„Prosim tě, di už spát.“
„A je všechno v pořádku?“
„Samozřejmě.“
„Já jenom, je to takový divný - nechat tě tu spát venku v průvanu, když je to tvůj srub.“
„Ale prosim tě. Už proto můžu spát, kde chci, dobrou.“
Jediný, co mě štvalo, že jsem mu půjčila baterku. Že prý potřebuje světlo, až bude chodit čůrat.
A chodil hodně a nejen on. Ve čtvrt na jednu šel první. Nemohla jsem usnout přes burácející potok… a ve čtvrt na dvě šel další. Vždycky si pak umyli ruce mýdlem, což mě pobavilo.
Pomalu jsem začínala usínat, když někdo strhnul další humbuk. Tentokrát šel čůrat Adam. Pochopitelně, čtvrt na tři. Když se snažil vypnout vodu, nešlo mu to. Musela jsem vstát a udělat to za něj. Zase byl klid, ale já už znova usnout nemohla. Koneckonců, ono se spí docela blbě, když máte nad hlavou tři vožralý chlapy a nevíte, co bude za chvíli. Navíc jsem ležela tak necelej metr nad zemí a pořád jsem musela myslet na černobílý kočky, co mi choděj do srubu na jídlo, a na divoký prasata. Ono když vám v noci skočí kočka na hlavu, tak to není moc příjemný probuzení. Což teda prase chrochtající vám u postele už vůbec ne. No prostě, kdybych tam byla sama a ležela normálně u sebe, asi bych se vyspala o něco víc.
Ve čtvrt na čtyři šli čůrat Adam s Honzou dohromady. Povídali si u toho. Bylo to děsný, ale horší bylo, že Karel šel asi tak pět minut po nich.
„Do háje, to nemůžete chodit všichni najednou?“ Karel se zasmál, zeshora se neozvalo nic.
Ležela jsem, a abych byla v klidu, v duchu jsem si povídala s někým imaginárním, kdo seděl na mé posteli a měl moje nohy na klíně.
„Doufám, že ti to nevadí,“ říkala jsem mu. „Vždycky jsem takhle seděla s maminkou a ta mě hladila po holeních a povídala si se mnou.“
Když jsem to dořekla, začal mě hladit. Asi mu nevadilo, že nemám oholené nohy. Přemýšlela jsem, jestli vůbec vím, kdo to je, a došla jsem k názoru, že vím, ale že to snad ani nechci říkat nahlas, protože by pak hned zmizel. Vysvětlovala jsem mu, proč nemůžu spát a jak mám kluky ráda. Že je od nich hezký, že přijeli a že jsem se aspoň nenudila.
„Ale zase jsi tu mohla v klidu sedět, pít čaj a psát,“ namítal.
„Změna je život,“ pokrčila jsem rameny a dál poslouchala potok.
Miluju změny a svíčky a prázdniny a bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo.
Ve čtvrt na pět šel jenom Honza. Posvítil na mě baterkou a zjistil, že jsem vzhůru.
„Ty nespíš?“
„Ne, nějaký vožralové tudy furt choděj čůrat.“
„A prasat ti nevaděj?“
„Zatím tudy žádný nešlo.“
„Opravdu nechceš jít spát k nám? To se nás tak bojíš?“
„Já se vás nebojim vůbec. Šla jsem sem, abych se aspoň trochu vyspala, což se mi nedaří.“
„Promiň.“
„To nebude tvoje chyba. Mazej spát, šup.“ Tak ale teď už si fakt připadám jako jeho matka. Odešel.
V pět začínalo svítat a já dostala hlad. Je to strašný, čím dýl člověk nemůže usnout, tím větší má hlad a tím víc se mu chce čůrat. Nakonec jsem to nevydržela, obula se a šla do potoka. Tuším, že bylo tak čtvrt na šest. Hlad jsem ignorovala a konečně jsem usnula.
Probudila jsem se hrozně brzo. V tak nekřesťanskou (nebo spíš velmi velmi křesťanskou) hodinu nevstává ani opravdová Amazonka. Uvařila jsem si čaj, trochu umyla v potoce (jsem zvyklá tu být sama, tak musím využít toho, že chlapci spí, a rychle do toho proudu vlítnout nahá) a pak si namazala chleba s medem. Okamžitě se slítli dvě nebo tři vosy a já je musela odhánět, aby mi to nesežraly.
V devět je probudim, ať si jdou na ty houby.
Honza vstal prakticky vzápětí.
„Dobré ráno…“
„Čau, chceš čaj?“
„Jo, dík.“
Asi mě tak trochu baví dělat jim mámu.
„Jak to vidíš s těma houbama?“
„Vzbudim Karla a jdem na to. Nejdřív ale musim na budku.“
Karel vstal a nevypadal vůbec na kocovinu. Čaj prý prosil s medem a citrónem.
„Co Adam, toho necháte spát?“
„Ale jo, ten nikam nepospíchá a navíc je tu vlastním autem.“
Honza s Karlem odešli do lesa. Mezitím se nahoře ozvalo pověstné Adamovo smrkání.
„Já mám úplně prochcaný boty!“ zařval zeshora.
Zasmála jsem se.
„Chceš půjčit nějaký jiný? Myslim, že tu kdysi někdo nechal botasky.“
„Jo, prosim!“
„A chceš kafe?“ Znám je. Honza s karlem čaj, Adam vždycky kafe.
„Jo!“
„Turka se spoustou cukru a mlíka?“
„Jo!“
…je pořád stejnej.
Kluci z lesa byli za chvilku zpátky, trička plný hříbků a babek.
„Jé, hele! Voni sou těhotný!“ smál se Adam.
„No jo, ty dva taky nechat chvíli o samotě.“
Smáli jsme se jim, že jsou celý od hlíny, páč to ty volové sbírali i s podhoubím. Pak už se ale balili, že prý musí jet. Karel nemohl najít obal od spacáku, Honza mikinu.
„Tak do háje, kluci, ste tady byli jenom jednu noc, ne?“
Pak se ještě hledaly klíče, mobily a peněženky, až jsem si začala říkat, že to těm návštěvám zakážu sem tahat.
Nakonec se dohodlo, že Honza s Karlem teda jedou a Adam tu se mnou ještě chvíli zůstane.
„Tak ahoj, kluci,“ povídám a ruka, palec, zaháknout pravou nohu a pusu. Nejlepší pozdrav, jakej znám. Konečně odjeli.
„Tak jak se ti spalo na prknech?“ ptá se Adam.
„Skvěle. Až na to, že mám hrůzu z černý kočky.“
Že jsem spala sotva dvě hodiny, jsem neřekla. Asi nikomu.
Chvíli nám hovor váznul stylem: „A jaktože tu s sebou nemáš kytaru?“
„Rozbila jsem ji před měsícem vo schody, tak jsem těma sirkama pak zatopila.“
Ale pak jsme se rozpovídali.
„A tobě jako vůbec nevadí, že seš tu takhle sama?“
„Ne. Dyť se na mě koukni. Nikdo by se mnou nevydržel.“
„A že tě sem třeba přijde někdo přepadnout?“
„Každej se mě lekne.“
„Tak teď dost kecáš.“
„A proč to ze mě vlastně taháš?“
„Jenom mě to zajímá. Jsi pěkná holka, tak mi přijde divný, že žiješ sama v lese.“
„Je tu bezpečnějc než ve městě. Už proto, že sem nikdo nechodí.“
„Já bych to asi nevydržel.“
„Taky seš pěkný vořezávátko.“
„No dovol.“
A tak to šlo dál několik dalších minut.
„Teď momentálně mi tu asi chybí fakt jenom ta kytara. Víš, je to prostě super, ikdyž jsem tu sama. Sednout si k ohni a jenom tak si drnkat a zpívat. Sobě, lesu a potoku. Takhle musim zpívat a capella a to je trochu nuda. Mít tady ji a nepotřebuju nic a nikoho.“
„Pořídím ti ve městě novou, chceš?“
„To bys pro mě udělal?“
„Udělal. Ale co za to?“
„Pusu?“ zkusila jsem.
„Aspoň deset. A tři chci jako zálohu, než odjedu.“
„Tak jo, platí.“
Stejně jsem z těch tří měla Adama vždycky nejradši. Ikdyž je to hovado hovadský a vůl k tomu.
Dál jsme vedle sebe seděli a poslouchali potok.
„Miluju potok,“ řekla jsem. „Miluju potok a změny a svíčky a prázdniny a bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo.“
Rozesmál se.
„A svojí kytaru, co od tebe dostanu.“
Začalo pršet.
„Do háje,“ zanadával. „Já chtěl jít ještě taky na houby.“
„Vždyť ty houby nejíš, ne?“
„Nejim, ale hrozně rád je sbírám.“
„Tak to já to mám naopak. A tohle stejně není déšť.“
„A co to je?“
„To chčijou ptáci.“
A pak to padalo trochu víc a pak zas míň, až to byla jenom taková mlha a spíš ze stromů než z nebe.
„Holka, tady je krásně,“ řekl.
„Tak už aspoň víš, proč se mi odtud nechce.“
Vzdychla jsem.
„Ale už se mi to tu chýlí ke konci.“
„Copak? Dva roky prázdnin v čoudu?“
„Jo, kdyby dva roky.“
„Jak se ti to vlastně povedlo?“
„Neptej se,“ řekla jsem jenom. „Ani nevíš, kolik mi to dalo práce, abych nepotřebovala peníze a jídlo mi rostlo na stromech…“
„Prosim?“
„Nic, neřeš to…“ A zase ten můj úsměv a zase ten jeho.
Oba víme, že strašně moc kecám. Kecám a lžu a vymýšlím si a jen máloco okolo mě je pravda.
„Jseš neuvěřitelná,“ řekl. „Občas bych chtěl vědět, jak funguje tvoje hlava.“
„To já taky…“
„Nedáme si něco k jídlu?“
„Mohli bysme,“ povídám a vstávám.
„Mám tu hromadu chleba, máslo, nějaký sýr a rybičky. Můžu uvařit těstoviny a nalít na ně kečup, hm?“
Zatvářil se nedůvěřivě.
„Nezajedem si na oběd do města?“
„Já ti řikala, že seš vořezávátko.“
„No tak dobře, jdeme do těch těstovin.“
Postavila jsem vodu na vařič. Za chvíli už vřela, tak jsem to tam naházela.
„Víš, vlastně těstoviny nesnášim. Ale tady je to pomalu jediný jídlo, který se dá jíst teplý, a když na ně naliješ hodně kečupu, tak to ani necejtíš.“
„Ty jo, člověk by řek, že ženská sama v lese si uvaří prakticky cokoliv jí napadne.“
„Já ne. Já jsem na to moc líná. Proto taky nerada sbírám houby, ale ráda je jim. Kdyby ses do toho lesa vydal a nějaký mi přines, udělám si je k večeři.“
„Tak po obědě, jo?“
„Dobře.“
A fakt že šel. Trvalo mu to asi hodinu a přišel s plným tričkem hub. A bral je bez podhoubí.
„Ty seš tak zlatej,“ povídám.
A pak už že ale opravdu musí jít, ale že se ještě staví.
„Co nejdřív,“ povídá. Můj úsměv, jeho úsměv.
Jdu ho doprovodit k autu. Ruka, palec, zaháknout pravou nohu a pusu a druhou a třetí a on by chtěl ještě čtvrtou, ale já říkám ne. Až s kytarou.
Mávám mu, on troubí na pozdrav a já si říkám, že ikdyž je to hovado hovadský, tak ho mám z těch tří stejně nejradši. A tu čtvrtou bych mu dala a klidně i bez kytary, ale dohoda je přeci jenom dohoda.
V noci se mi spalo tak špatně jako ještě nikdy. Bála jsem se a to jsem tu byla sama a spala jsem uvnitř. Pořád se mi zdálo o kočkách, prasatech, trošku taky o žábách a hlavně o tom, že padám ze schodů s tou novou kytarou od Adama.
Nenávidim svoje sny. Nenávidim svoje sny a potok a změny a svíčky a prázdniny a bahno a plíseň a ztrouchnivělý dřevo.
Cos říkala?
Nic. Jen že to všechno miluju.
Usnula jsem pořádně zase až za rozednění. Ráno jsem byla rozlámaná, unavená a nešťastná. A taky trochu nastydlá.
Kolem mě prošel pán v montérkách, v ruce kladivo, na hlavě hornická přilba s baterkou.
„Dobrej,“ povídám a on mi kyne na pozdrav. Naštěstí ne tím kladivem.
Asi o těchhle dnech budu muset něco napsat. Aspoň pár čárek. Oni, o kterých to je, to poznaj, tak mi snad nebudou mít za zlý, že kecám a vymejšlim si a že půlka z toho není pravda. A taky že jsem jim změnila jména.
